Bukurešť: Liduprázdné bulváry, monumentální stavby a nasazené roušky. Město kontrastů

Stopy komunistické minulosti jsou v metropoli Rumunska stále nepřehlédnutelné. Pod tím zároveň pulsuje nový kapitalistický systém. Kontrasty na každém kroku.

Město kontrastů, monumentálních staveb a rozpadajících se paneláků či chatrčí v těsné blízkosti u sebe, město hipsterů posedávajících v podnicích v centru starého města, obyvatel sídlišť směřujících za levným jídlem na tržnici, ale také žebráků v prvním i druhém z těchto míst. Město úchvatné architektury 19. století, monstrózních panelákových sídlišť komunistické éry, ale také megalomanských staveb z Ceausescovy doby. To vše, a nejen to, je dnešní Bukurešť.

Rumunsko je během letošního října v covidově svízelné situaci. Nemocnice jsou přeplněné a pacienti se musí vozit také do zahraničních nemocnic. Důvodem je nízká proočkovanost na úrovni 35 % populace. S těmito informace ovšem do Bukurešti nepřilétáme a dozvídáme se je až následně. Na letišti nám vstup do země nikdo nekomplikuje a žádná potvrzení o očkování nebo prodělání nemoci nekontroluje. Ani cestou moderním vlakem z moderního terminálu u moderního letiště nic nenasvědčuje tomu, že situace je vážná. Řekněme, že většina lidí ochranu dýchacích cest má, ale rozhodně ne všichni a nikdo to příliš neřeší.
Že vše může být trochu jinak, nám dojde až v momentě, když dorazíme už za tmy na nádraží Gara de Nord. V hale má dominantní část lidí roušku, to samé platí i při dvoukilometrové chůzi k hotelu na jedné z hlavních městských tepen – bulváru generála Georghe Magheru. Pravda, roušky mají v případě některých jedinců takovou podobu, že vás napadne, zda nejsou větším rizikem ony samotné než covid.
Samotná budova hlavního vlakového nádraží je krásná a v solidním stavu. Žádný zásadní rozdíl oproti tomu, na co jsme u nás zvyklí. Nic extra moderního, ale solidní standard. Při vplynutí do bukurešťské reality vás zarazí několik věcí. Za prvé, město je oproti našim zvyklostem velmi málo osvětlené. Monumentální budovy na ještě monumentálnějších bulvárech a náměstích po setmění nemají až na výjimky, o nichž ještě budeme psát, šanci vyniknout.

Bukurešť je město kontrastů. Například hned naproti nádraží najdete mrakodrap se sídlem světových finančních institucí, naproti němu chatrč, v níž byl dříve obchod (ostatně zavřených obchodů je v samotném městě velké množství a poukazují na to, že některé naděje minulosti určitě nebyly naplněny), vedle stojí reprezentativní budova z 19. století. Ostatně kontrasty nejrůznějších typů vás budou provázet celou Bukureští.

Bukurešť je také městem rozlehlých bulvárů s širokými silnicemi. Bulvárů, tříd a náměstí bez bez lidí. V samotném centru města vás v jakoukoliv denní dobu překvapí, jak málo lidí potkáváte. Nečekejte žádné prodírání se davy, toho se dočkáte maximálně na tradičním rozlehlé tržnici Obor na předělu centra a monstrózní panelákové zástavby.
Během večera vás v historickém centru překvapí, jak málo lidí tady je. Centrum je malé a exponované tři nebo čtyři ulice plné stylových restaurací, barů, nočních klubů a kaváren jsou naplněné spíše výjimečně. Některé zejí prázdnotou, narvaných k prasknutí je pár výjimek, které se dají spočítat na prstech jedné ruky. Možná proto všechny kolemjdoucí místy urputně a vždy energicky přemlouvají mladé dámy - někdy i pánové - k návštěvě jejich podniku. Ale jistě, co nám může přijít cenově naprosto obvyklé (pivo v top lokaci za 60 korun, jídlo za 200), je pro většinu místního obyvatelstva nedosažitelně drahé.
A při vstupu do každého podniku je nezbytný covid pass, který si obsluha skenuje do zařízení pro případnou kontrolu. Všichni to respektují, nikdo neprotestuje. Na můj dotaz, zda je to nezbytné, přichází reakce, že situace je fakt špatná a úřady systém pravidelně kontrolují. To jen jako drobná poznámka k emotivním sporům u nás, zda se jedná o omezování svobody, či nikoliv, když hospodský prověřuje, zda jste byl očkován nebo testován.

Pocit prázdnoty máte ale také během rána a dopoledne, kdy by okolí ministerstev, úřadů, univerzit nebo muzeí a galerií mělo být podle našich zkušeností živě pulsujícím organismem lidských bytostí. Ano, před úřady jsou poměrně dost zaplněná parkoviště, ale ulice jsou téměř liduprázdné. Ani dopravní zácpy, jak jsme na ně zvyklí my, příliš neuvidíte. Kapacita vozovek je značně naddimenzovaná.

Bukurešť je také městem, kde cítíte moč na ulicích častěji, než byste očekávali. Platí to pro nástupiště na vlakovém nádraží, ale také pro úzké a poměrně málo frekventované, stejně jako pro významnější ulice. A bohužel je to také první vjem, který neodbytně zaznamenáte, když vstoupí do ohromné budovy parlamentu/Ceausescova paláce. 
Bukurešť je také městem výstavních a monumentálních budov, v nichž kromě úřadů a univerzity sídlí často muzea, galerie nebo knihovny. Je jich tu velké množství, čehož si všímáme již během poměrně krátké cesty na hotel. město umění, chtělo by se říct.

Lidé nejen v budovách, dopravních prostředcích, ale také venku na ulici nosí v naprosté většině roušky. Temnou a málo osvětlenou cestou z nádraží na hotel přemýšlíme o tom, jaká je tedy v zemi covidová situace. Procházíme kolem první trochu živější ulice s několika bistry, bary a fast foody k našemu cílovému bulváru.
Ubytováváme se v hotelu. Ukazujeme covid passy, které jsme u nás prakticky ještě nepoužili. V hotelu všichni v rouškách, všude lahev s dezinfekcí. Čtyřhvězdičkový hotel v centra za 450 korun i se snídaní na osobu. Neberte to.

V pokoji zasouváme kartu od pokoje do zařízení. Místnost se rozsvítí, televize startuje, zpravodajství běží. Rekordní statistiky nemocných a pozitivních, přeplněné nemocnice, nízký podíl proočkovanosti. Situace je kritická. Začínáme chápat.
Vyrážíme do večerní Bukurešti za dalšími zážitky, a že jsme jich získali. Ale o tom až příště…