Jaké myšlenky vás napadnou a pronásledují, když cestujete po českých dálnicích poté, co jste se vrátili ze severovýchodní Evropy - z bývalých států Svazu sovětských socialistických republik. A proč je vám z toho smutno.
Některým věcem se mi daří porozumět jen stěží. Prvních deset prázdninových dnů jsem strávil na ose Frýdek-Místek – Ostrava – Varšava – Lomža – Suwalki – Kaunas – Riga – Tallinn. Třetí prázdninový víkend na ose Frýdek-Místek – Olomouc – Brno – Pelhřimov – Tábor.
Po desítkách hodin jízdy nemůžu neporovnávat. Jak je možné, že Polsko jako země před několika lety nejen v české části naší země, ale i na Moravě a ve Slezsku, vysmívaná tím, že na východě vlastně ještě nemají asfaltové silnice, má infrastrukturu na nesrovnatelně vyšší úrovni než my? Jak je možné, že zhruba čtyř set kilometrovou cestu z Ostravy do Varšavy pro lístky na evropský fotbalový šampionát v roce 2012 jsme tehdy absolvovali za šest hodin, v současnosti bez problémů za necelé čtyři – tedy o třetinu rychleji. To vše s výjimkou úseku okolo Czestochové a úseku před hlavním městem, kde se na modernizaci v současnosti intenzivně pracuje, po silnicích výborné kvality. Západní obchvat hlavního města je moderně a velkoryse dobudován a na severovýchod na Bialystok vyjedete bez toho, abyste museli do metropole fakticky zajíždět.
Neobstojí ani argument, že jde o centrální část země, ale na vesnicích se stále jezdí po polních cestách. Když sjedete u Wyszkowa z rychlostní komunikace, pokračujete po polovině vozovky kolem několik desítek kilometrů dlouhé stavby, která jižnějšího komfortu dosáhne do několika let. Nové, i když méně kapacitní komunikace, jsou vybudované nebo se právě budují i na severovýchodě země v turisticky atraktivních lokalitách Mazurských jezer, ale i odlehlejších oblastech blíže hranici s Litvou.
Nechci vše natírat na černo nebo bílo. Jen ten rozdíl prostě zarazí, i když započteme různé aspekty, jako je rovinatý charakter Polska bez výraznějších převýšení a překážek. A nejvíc zarazí rychlost změny a dynamický vývoj. Z Ostravy se k moři do Polska u Gdaňsku před deseti lety cestovalo celý den. Dnes tam dojedete za šest hodin po nově vybudovaných – pravda, v některých úsecích placených, silnicích.
Když cestujete pravidelně mezi Ostravou a Táborem jako já už několik let, zarazí vás naopak to, že se vlastně nic moc neděje – tedy pozitivního. Postupujeme pomalu, salámovou metodou po drobných dílech. A všichni stojíme – někteří trpělivě, někteří v záchvatu vzteku - ve věčných kolonách v omezeních, kde nevidíte pracovat přes pracovní den odpoledne během léta jediného člověka a techniky spatříte jen minimum.
Vlastně je z toho smutno. Protože vás to nutí přemýšlet o tom, jak se svým potenciálem různé státy zacházejí. U jakého hlavního města bude chtít investor postavit novou továrnu? Tam, kde vidí pozitivní změny při první cestě z letiště? Nebo tam, kde zůstane stát po příjezdu v hodinové zácpě?
A civilizovaný svět paradoxně nekončí ani za hranicemi Polska. Páteřní komunikace v Litvě, Estonsku (a částečně i v Lotyšsku) jsou ve většině případů také ve velmi dobrém stavu a za posledních několik let je zlepšení úctyhodné.
Takže si to shrňme – nejhorší dálniční úsek na trase Ostrava – Tallinn vás čeká mezi Ostravou a Bohumínem, kde se v autě vlníte a skáčete více než ve vlnách Baltu. A jak dlouho už o problému víme? A jak jsme ho vyřešili? A jsme s tím takto spokojeni?
