Do města chmele za kontrasty a za nedělní chvilkou strachu

Jaká překvapení můžou čekat návštěvníka při návštěvě Žatce. Kam metropole chmele směřuje? A malá obhajoba J. X. Doležala.

Žatec je město piva a chmele. To je první asociace, která se vybaví většině lidí v naší zemi, ale často také v zahraničí, protože právě tímto se město ve světě proslavilo. A pro mě je po první návštěvě místem kontrastů. V tom dobrém i špatném. A také městem, v jehož centru jsem se v neděli uprostřed letní turistické sezóny ke svému překvapení docela bál.
Že mě čeká leccos překvapivého, mi při příjezdu do města napovědělo vlakové nádraží. Musel jsem u něj zastavit, prohlédnout si krásnou historickou budovu detailněji a ověřit si, že se skutečně nemýlím a že se o vlakové nádraží v osmnáctitisícovém městě ve střední Evropě v roce 2017 opravdu jedná. Měl jsem pocit, že druhá světová válka zde skončila poměrně nedávno.

Centrum města a místní památková zóna jsou jedním slovem Úžasné. Jestliže turisté v létě hromadně obsazují Telč a Český Krumlov, žatecké náměstí (platí to i pro blízkou Kadaň) si svou krásou s našimi zástupci v registru UNESCO nijak nezadá. Jenže. V neděli odpoledne zde bloudíte jako turista prakticky (čest několika výjimkám) sám, nepotkáte ani příliš místních. Na několika domech vidíte cedule Na prodej, K pronájmu. Obchody v dalších budovách jsou evidentně již delší dobu zavřené. Cítím z nich nenaplněné naděje některých lidí v rozvoj podnikání u nás po sametové revoluci. Ambice nebyly naplněny a budoucnost je nejistá. Padá na mě lehce ponurá nálada umocněná zataženým nebem.

No nic, co může Čechovi a milovníkovi piva náladu zvednout lépe než místo s názvem Chrám chmele a piva? Vyrážím tedy z náměstí Svobody přes Kruhové náměstí na druhou stranu centra k  lákavému cíli. Kruhové náměstí je zlom. Jako nápadný turista s fotoaparátem u krku a vesele poskakující irskou setřicí u nohy si vyslechnu od skupiny náctiletých ehm…Romů… pár nadávek. Co tady jako k…a fotím. Nenechám se rozhodit z konceptu, nereaguji a pokračuji k náměstí Prokopa Velkého a náměstí Prokopa malého, kde se centrum chmelařského pokladu regionu nachází. Nedám se hlavní třídou, ale nechám se navigací nasměrovat do Úzké ulice. A ta mi vyráží dech. Je opravdu úzká, strašidelná a ve stádiu rozpadu. Uprostřed města se nacházejí domy ve stavu…ruiny. Stejně tak překrásnému monumentálnímu Chrámu tvoří brutální protiklad druhá strana Prokopova náměstí….totální dezolát, vybydlené domy před zřícením. Uprostřed toho korzují, pokřikují po kolemjdoucích a popíjejí partičky zjevně se nudící převážně romské mládeže s místy znatelně rozšířenými zorničkami. Cíl turistů, kterých tady na rozdíl od centrálního náměstí pár desítek potkáte, je jasný – co nejrychleji překonat náměstí a vplynout do Chrámu.

V ten moment jsem si vzpomněl na příspěvek J. X. Doležala, který vzbudil tolik kontroverzních reakcí na sociálních sítích, když popisoval svůj strach z Romů na ostravském hlavním nádraží. A vlastně jsem mu porozuměl. To pro mě bylo vzhledem k tomu, že s tímto nestorem reflexovského pojetí žurnalistiky nemáme společného prakticky nic, překvapení. Doležal tvrdí, že se pražských Romů, které zná, nebojí. Ale v Ostravě se bál. Ano, bál se proto, že byli JINÍ. A já se podivných existencí v Ostravě, Frýdku-Místku také nebojím. Protože je znám a vím, co si můžu dovolit, kde je hranice rizika. Ale tady jsem to nevěděl, hranici jsem neznal, a proto jsem ten pocit…možná nejistoty….možná obav…cítil také. Já – podle mnoha známých neopatrný hazardér a cynik.

Chrám piva a chmele je úžasný – po všech stránkách. Mladí lidé, kteří mají provoz na starosti, jsou milí, kvalifikovaní, nedělá jim problém přecházet z rodné češtiny do cizích jazyků. Profesionalita, jak má být. Místo stojí za návštěvu. Když se dokážete při vstupu a následném odchodu oprostit od okolí. Nebo prostě zaparkujete co nejblíže, naskočíte do auta a pelášíte pryč.
V Žatci se nachází druhá největší synagoga v naší zemi. Má otevřeno i v neděli a při své návštěvě jsem v ní narazil na mladého muže, který v ní působí jako průvodce. A nebyl to ten typ, jaké známé z většiny českých hradů a zámků, kteří vám monotónním hlasem odvypráví dějiny místa. Přidají pár vtipných historek, kdo, kdy, kde a s kým, načež to završí bílou paní nebo jiným tajemstvím spojeným s místem. Tento muž dokázal o dějinách Žatecka a roli Židů v nich hovořit zasvěceně, dokázal informace zasahovat do kontextu a debata s ním byla po všech stránkách přínosná. Můj dotaz tedy směřoval také k tomu, jak se v Žatci vlastně žije, proč působí náměstí v neděli v turistické sezóně, navíc ve dni, kdy počasí rozhodně neláká ke koupání, jako město duchů, a proč se kolem něj motají podivné existence v ještě podivnějším rozpoložení, když je teprve odpoledne.
Průvodce pocházel z blízké Kadaně a mohl porovnávat. „Už jsem tady hodně let, ale něco se tady prostě dělá špatně a změny k lepšímu nejsou příliš vidět. Když jsem byl minule v Kadani, vlastně to tam v některých místech ani nepoznávám, jak se město proměnilo k lepšímu. A problémy tam byly velmi podobné.“ Přeji Žatci do dalšího období vše dobré! Město a jeho lidé si to zaslouží.