Vykouknu dopoledne ven a vidím pana souseda, jak míří k domu a vláčí velký nákup. Pomáhá mu dcera. Pak ho vidím znovu, jak nese deset krabic mléka a později ho potkám s velkým balením vody a další nákupem.
Lidé si pozvolna dělají zásoby a to jak potravin, tak vody.
Z televizního zpravodajství ČT24 se dozvídám, že voda během povodní a po povodni je v pořádku. Ale také říkali, že by ji v tom případě vypnuli úplně. A tak si napouštím do několika nádob vodu. Co kdyby…
Když potkávám pana souseda, říká mi, že pije s rodinou už jenom převařenou vodu a pijí vodu balenou - pro jistotu. A tak se přizpůsobuji. Je to muž v letech mého táty a vždycky mi poradil dobře, tak nemám důvod mu nevěřit. Srdcem i duší chatař, takže ví, o čem hovoří.
Jdu raději také na nákup. Obchodní centrum FORUM dnes zavřeli a tak se do supermarketu Billa, kam často chodím, nějaký čas nedostanu. Jdu tedy jinam.
Mezi lidmi je cítit nervozita a napětí, kamkoliv jdu. Občas se lidé pousmějí, ale je to takový ten nervózní smích. Někdy i smích mezi slzami.
Často zaslechnu rozhovor mezi lidmi, kteří si povídají o povodních. Když už zaslechnu smích, tak jen na chvíli, pak se zase vrátí rozhovor k tomu tisíckrát zmiňovanému tématu dneška – k vodě.
I když je nepřetržité zpravodajství ČT24 skvělé, protože víte o všem během pár minut, abyste opustili domov a stihli se evakuovat, na druhou stranu neslyšíte nic jiného, než samé špatné zprávy.
Osm úmrtí, tragédie, lidé bez domova, nucené evakuace… Bolest lidí vepsaná ve tvářích, kterou můžete sledovat v přímém přenosu.
I když jsem se také občas vydala podívat na postupující řeku Labe a zalévající domy a ulice položené nejníže k ní, už na to rezignuji. Zprávy, informace i fotografie jsou fajn, ale je to další smutný zážitek už v tak dost těžkých dnech. Rozhoduji se a nikam dnes blízko k vodě nejdu. Potřebuji si aspoň trošku od té tragédie, která se mě bezprostředně netýká, ale přesto ji mám nadosah, odpočinout.
Večer jdu podruhé nakoupit, protože jsem nepobrala ještě balení vody. Jsem nechtěně přítomna rozhovoru paní prodavačky v supermarketu a jedné zákaznice.
„Kdy přijde ta kulminační vlna?“ ptá se paní prodavačka, která je celý den v zaměstnání.
„Nejdříve říkali, že v pondělí, pak zase, že v úterý a dneska zase, že přijde ze středy v noci na čtvrtek,“ řekla asi padesátiletá zákaznice.
„Já jsem celý den v práci, tak nic moc nevím, ale proč to pořád posunujou?“ zeptala se prodavačka.
„Nevím, ale chce se mi z toho brečet. Je to strašný! Je to hrozný utrpení!“ řekla zákaznice se slzami v očích.
Voda, která se vylévá do okolních ulic, další voda stále padá z nebe a my si všichni říkáme, kdy už přijde to slunné léto, na které všichni čekáme jako na milost od B-ha…
Fotografie:
www.flikr.com
