Změnilo se vůbec něco od února 1948?

Příliš asi ne, což je dáno především tím, že už přes 63 let nám vládnou pouze ti z nás, kteří šli do politiky jen kvůli osobnímu prospěchu. Jistěže došlo ke spoustě kosmetických změn, kdy se nyní může na rozdíl od „totality“ třeba volně cestovat, studovat v zahraničí, máme také větší přístup k informacím všeho druhu, byť pokud jde zejména o ty domácí, tak jen do jisté míry. To ovšem není dáno nějakou blahovůlí dnešních mocipánů, ale jen a jen změněnými podmínkami. V době kdy už neexistuje sovětský totalitní blok,  ale kdy jsme v Evropské unii, tedy ve svazku zemí, které mají většinou dlouhé demokratické tradice, již prostě není možné posílat odpůrce režimu třeba na nucené práce do uranových dolů.

Je to ovšem zase vykoupeno tím, že na rozdíl od totalitních politiků, kteří se museli ve své hamižnosti přece jen hodně brzdit, aby majetkově příliš nevyčnívali nad dělníky a rolníky nebo nad pracující inteligenci, tak dnešní mocní už nemají žádné zábrany pokud jde o způsoby, jak se dostat k majetku. Výjimek je pak stejně málo, jako tomu bylo dříve. Takže jediný rozdíl spočívá v tom, že zatímco dřív vláda ožebračovala národ tím, že podporovala a vyzbrojovala další totalitní režimy ve světě, dnes tak činí vládnoucí garnitura už jen kvůli vlastnímu prospěchu.  Podobně jako za totality pokračuje i dnes politická schizofrenie, říkat něco jiného než si jeden myslí, protože jinak by skoro nikdo neměl šanci dostat se ani do místního zastupitelstva, o vrcholné politice už ani nemluvě.

Tomuto typu lidí to ovšem zjevně vůbec nevadí, naopak se dá říct, že je to svým způsobem spojuje, natolik, že pak drží při sobě. Bez ohledu třeba na změnu režimů, což dokládá i náš příklad, kdy se po roce 1989 staré komunistické, svazácké či estébácké struktury nepozorovaně jen prolnuly s novými, které se dřív nestačily zařadit většinou jen pro nedostatek času či příležitostí. Nové struktury tak pod starým heslem „Jsme jedné krve, ty a já.“ vyhlásily nepsaný generální pardon pro všechny své předchůdce, snad s výjimkou Štěpána či Brožové – Polednové. Ovšem včetně třeba Štrougala /mmch. i bývalého ministra estébáckého Ministerstva vnitra/ či Jakeše a všech jim podobných, kterým ani náhodou nikdo nesnížil třeba jejich nezaslouženě vysoké důchody.

Ze stejných důvodů nikoho z nové politické garnitury po roce 1989 taky ani nenapadlo,  aby se třeba odebraly různé podezřelé vysokoškolské tituly, např. z vokovické Sorbonny nebo třeba z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, která udělovala titul doktora veterinárního lékařství v oboru hygiena potravin v součinnosti se Státní bezpečností /Podrobnosti včetně dokumentů ZDE/. Jistěže nikoho ani nenapadlo aby se v tom šťoural, protože i noví politici okamžitě pochopili, že tento model jak přijít k titulu, vyzkoušený a osvědčený už na právnících typu Brožové – Polednové v 50. letech,  se bude bezpochyby jednou hodit i jim či jejich blízkým.

 Pak dochází k až legračním situacím, když u nás působí třeba Ústav pro studium totalitních režimů, který se má „věnovat vědeckému zkoumání a objasňování éry obou totalitních režimů v Československu, komunismu a nacismu.“  Problémem je ovšem to, že jeho vědci v archivech zatím nevyzkoumali ani jedno porušení zákona třeba Státní bezpečností, natož aby jej předali k vyšetřování Státnímu zastupitelství.  Takže jediné zatím známé výsledky činnosti ÚSTR jsou jedna nic nedokládající stránka  o údajném udavačství Milana Kundery, a potom  mediálně stejně vděčné odvolání krátkodobého ředitele Jiřího Pernese, kvůli plagiátorství a návštěvám VUMLu.

Když docházka Pernese do Večerní university marxismu leninismu za pár let navíc zcela jistě už žádným handikapem nebude. Tak se stane vzápětí po tom, co ÚSTR vše dozkoumá a bude konstatovat, že za domnělé totality se zde vlastně nic nezákonného nedělo. Bude to dobrá zpráva v tom smyslu, že ústav pak následně zeštíhlí o polovinu zaměstnanců, neboť  se nadále bude věnovat už jen jediné zbylé totalitě, a to nacismu.

Tyto ne právě radostné skutečnosti by sice mohly být obrovskou šancí pro nějaké nové politické uskupení, kterému by šlo opravdu jen o blaho národa, nikoliv o své vlastní. Jenže i kdyby se u nás takoví čestní obětavci našli, stejně by měli jen pramalou šanci dostat se na volební kandidátky. Jako čestní obětavci by totiž zřejmě nikdy neměli dost prostředků na nákladnou volební kampaň. Takže i když jsou dnes volební listiny mnohem pestřejší než dřívější, složené z kandidátů Národní fronty, po volbách už jak známo vyjde zase vše nastejno. S tím rozdílem, že dřív bylo podmínkou být v Komunistické straně Československa, a dnes zase v nějaké finančně silné straně, která ovšem musí dostat vložené prostředky zpět, včetně prémií.