Za KSČM buďme rádi!

Volání po zrušení KSČM totiž nahrává samotným komunistům, včetně bývalých. Pokud by k tomu skutečně došlo, bylo by tím poškozeno mnoho obětí naší  komunistické totality. Pořád řešíme nepodstatné drobnosti jakými jsou změna názvu či ideologie a zapomínáme na to hlavni, na peníze! Proč např. byly oběti komunistických žalářů odškodněny ze státních prostředků a nikoliv přímo KSČM?

Na rozdíl od poválečného Německa, na které jako na nástupnický stát Německé říše přešla veškerá odpovědnost za způsobené škody, máme my /my nekomunisté/ výhodu v tom, že odpovědnost za tyto škody se dá přesně vymezit a na náhradách se tedy nebude muset podílet celý národ ale pouze přímý a jediný viník, Komunistická strana Československa. Po změně názvu z důvodů geografických změn tedy KSČM.

Aspoň jednou budeme moci ocenit i skutečnost, že KSČM se nezřekla svého jména a nebude se tedy muset ztrácet čas dokazováním, jestli je či není nástupnickou organizací KSČ. Vina za tyto případy padá na KSČ jednoznačně, protože po vítězství ve zdánlivě svobodných volbách v r. 1948 vyhlásila, a také pomocí nejhrubšího teroru neustále udržovala svou vedoucí úlohu, včetně asi nejfrekventovanějšího ekonomického termínu celé totality - přerozdělování všeho druhu. Nic tedy KSČM nebrání v tom, aby si tohle kouzelné slůvko připomněla a něco ze svého majetku opět přerozdělila, aby tak alespoň částečně napravila některé škody.

Díky - byť se značným zpožděním - otevřeným archivům StB v tom ale KSČM přece jen sama nezůstane. Po více než 15 letech od Listopadu se totiž další občané začali dovídat, že byli také disidenty. Dříve žili  v domnění, že důvodem jejich kariérní stagnace nebo i vyhazovu bylo pouze jejich nečlenství v KSČ. Teď mnoho z nich zjistilo, že se o to třeba zasloužil aktivnější kolega, který si budoval kariéru na jejich úkor pomocí svého vedlejšáku jako spolupracovník StB

Protože straníci a udavači většinou nezaváhali ani při přerozdělování po Listopadu a podniky, do kterých je instalovala KSČ nebo StB  zprivatizovali, je i tady situace  jednodušší než svého času v SRN.  Šéfové a teď již i majitelé se totiž nezměnili, pouze se jejich vláda nad podniky potvrdila i papírově. Výhodou je opět to, že bude možné žádat o doplatky přímo osoby, které byly příčinou různých "vyhazovů" a dalších nekorektností.

Vše si můžem přiblížit na příkladu exprezidenta Václava Havla, který strávil několik let ve vězení a ne vždy mu bylo umožněno pracovat. Také během tohoto období mu ale byla poskytována lékařská péče a jistě ani tehdy, tím spíše nyní by se nenašel nikdo, kdo by to považoval za nesprávné. Jinou věcí je ovšem to, že Václav Havel si v té době nemohl přispívat na zdravotní pojištění a tak byl vlastně ošetřován zdarma neoprávněně - z částky za platby ostatních pracujících.  Tento "dluh" Václava Havla i ostatních takto postižených by ale měl být rozhodně vyrovnán protože v systému zdravotního pojištění pochopitelně stále chybí.

 Na rozdíl od zmíněného Václava Havla se slušným důchodem, přichází v případě dosud bezejmených disidentů další aspekt. Protože oni kvůli trestuhodné prodlevě se zpřístupněním svazků StB nemohli hned po r. 1990  využít své utrpení po  komerční stránce, třeba získáním postů ve státní správě jako jejich slavnější odpůrci režimu např. z řad chartistů, mají teď v případě ztráty zaměstnání ještě za totality problémy s odpracovanými léty pro výměr důchodu. 

To může být dost citelné, pokud se jim z různých důvodů nedařilo nyní dosahovat takových příjmů, které by tuto ztrátu eliminovaly. Tedy další možnost pro ty, kteří jsou příčinou tohoto výpadku, aby jim minimálně i tyto škody uhradili. Jistě tihle nyní už distinguovaní podnikatelé rádi přerozdělí něco málo ze svých zisků, aby napravili dávné - nyní už všeobecně považované za gentlemanské - prohřešky. Zajisté to zvládnou a nebudou si přitom myslet, že zase "někdo strká rypáky do jejich rozkvetlé kapitalistické zahrady" abychom parafrázovali výrok pionýrské vedoucí, která popisovala dětem kopečkáře v Hrabalových a Menzelových Skřiváncích.  Jen jim to musí někdo naznačit.

Ale kdo? Americký advokát Edward Fagan to naznačil Německu až kolem roku 2000, tedy 55 let  po skončení totality. Se všemi negativními důsledky, když na odškodnění přispívali z drtivé většiny už lidé, kteří válku ani nezažili a jejichž jedinou vinou bylo to, že jsou Němci. Podobně by to bylo v r. 2043 u nás, pokud by se pokračovalo podobným tempem. A jestli by se vůbec do té doby našel schopný právník, který by si něco takového vzal za úkol - nebo snad - šel do rizika?

Třeba by to ale nebyl tak těžký úkol. Stačila by výzva, aby se přihlásili se svými požadavky všichni poškození, kteří ještě žijí. Např. pokud mají nižší důchod kvůli tomu, že byli za totality vězněni či bez práce. VZP by udělala kvalifikovaný odhad dlužných částek, které vznikly tím, že oběti komunismu nemohly přispívat na zdravotní pojištění. Jistě by spolupracovala také KSČM, aby dokázala svůj nynější smysl pro spravedlnost. Např.  tím, že by učinila soupis majetku, včetně objektů převedených do soukromých komunistických rukou, který by byl použit na úhradu vzniklých škod.

Možná by tak komunisté přišli o všechna svá aktiva, protože škody jsou obrovské. Na druhé straně tímto velkorysým přístupem nepochybně získají větší morální kredit. A dokáží nám, že jsou opravdu jiní než dřív.  Lidsky se dají prohřešky příslušníků bývalých  mocenských struktur pochopit. Jejich  genetický kód, který nutí starat se o sebe a svou rodinu byl prostě moc silný. A tak ne vždy dovedli najít cit pro to, že už nežijeme v době kamenné. Většina z nich si ale už demokracii jistě oblíbila a tak zbývá jen maličkost - aby to dokázali vstřícným krokem.

Náhrada zde zmíněných škod by mohla oživit i podnikatelské prostředí. Odškodnění lidé, kteří se dřív nemohli  realizovat buď kvůli StB, nebo po Listopadu pro nedostatek kapitálu, by s takto získaným finančním zázemím mohli přece jen konečně zažít pocit profesní svobody.