Za komunistů měl skoro každý Porsche

Bylo to jedno z úsměvných ale pravdivých srovnání života v našem socialismu, a třeba v kapitalistickém západním Německu. Zatímco v obou zemích byla zhruba stejná průměrná mzda, u nás 2 500.- Kčs a v SRN stejná částka v DM markách, většina Němců si kupovala auta v relaci řekněme 10 - 20 tisíc marek. Luxusní  Porsche za 45 tis. si potom  mohl dovolit už jen málokdo. Kdežto u nás měl auto za 45 tisíc jednotek místní měny každý, kdo se pro něj vydal do místní Mototechny. Byla to sice Škoda a ne Porsche, finančně to ovšem vyšlo nastejno.

Tato poznámka dokládá ošidnost kupeckých počtů při srovnávání životních nákladů. To že jsme si mohli kupovat auta za 45 tisíc, na která jsme teoreticky vůbec neměli mít, bylo umožněno bezpočtem nezdaněných vedlejších příjmů. Vedle proslulých veksláků, taxikářů, řezníků či zelinářů se na tom podíleli i meloucháři všeho druhu, včetně třeba učitelů jazyků. Podobně si přivydělávali vinaři a další pěstitelé různých plodin. Někdo bral zase úplatky, ať na bytovém odboru, nebo třeba za  přijetí ke studiu včetně medicíny, za což se mělo dávat i 20 tisíc. Možná by k tomu mohl něco bližšího poznamenat některý z lékařů, který právě podal výpověď.

Takže 45 tisíc na škodovku dal za totality dohromady skoro každý. Problém byl ovšem v tom, že jen jako. Většinou ty peníze nezískal tak, že by vytvořil nějakou hodnotu, a když už ano, tak se efekt vytratil tím, že neodvedl žádnou daň. Proto si tak mohl koupit jen takové auto, které bylo poršákem jenom jako. Tato poznámka svým způsobem dokresluje i úvahu nyní suverénně nejčtenějšího článku blogu iDNES z pera pana doktora Gregora, kterému mj. vadí, že za císařský řez dostane desetkrát méně, než automechanik za výměnu kol.

Nejen to, dá se podle ní odvodit i to, proč situace lékařů dospěla tak daleko. Lékaře po Listopadu nikdo finančně nerozmazloval také proto, že sami nevyvíjeli dostatečný tlak. Možná proto, že ti aktivnější z nich to řešili tak, že šli na soukromo, případně do privátních zařízení, nebo do zahraničí - a to doopravdy. Ti ostatní to řešili a řeší  jako kdysi za socialismu různými vedlejšáky, teď už pochopitelně v mezích zákona, vedle přesčasů na službách třeba i výukou na univerzitě, jako např. už zmíněný pan doktor Gregor. Což možná ukolébalo nejen je, ale i vládu včetně všech dosavadních 19 či kolika ministrů zdravotnictví.

Jinak než socialistickou a v totalitním stylu dělanou akci nelze žel nazvat ani nynější hromadné výpovědi lékařů. V tom smyslu, že je to zase jen "jako". Protože kdyby opravdu chtělo těch  skoro 4 tisíce lékařů odejít, je velmi nepravděpodobné, že by se to dosud aspoň deseti, nebo pěti nebo třeba jen jednomu už nepodařilo. A že by se s tím nepochlubil svým spolubojovníkům, a že by toho pan doktor Engel propagačně nevyužil. Což se nestalo, a tak je možno konstatovat, že odejít nemá v úmyslu vůbec nikdo. Přesto už začaly zasedat krizové štáby, které vážně řeší situaci, která nastane po jejich odchodu, byť pochopitelně do zahraničí neodejde zřejmě ani jeden.

Co si lékaři ovšem neuvědomují je to, že poté, co zůstanou 1. března doma, bude jejich případné uplatnění v zahraničí už prakticky úplně vyloučeno. Protože jako nezaměstnaní lékaři nebudou ani trošku důvěryhodní, to opravdu není žádná dobrá reference. Možná by také procitli, kdyby jim doktor Engel sdělil, kolik milionů uhradil za podání výpovědí advokátní kanceláři. To také po socialisticku pořád důsledně tají, aby to náhodu někoho neprobralo. Malým shrnutím dospějeme k závěru, že současná krize lékařského stavu je jen důsledkem toho, že od samého listopadu 1989 se tady vše dělá jen jako. Politici se hrnou do funkcí pod heslem, že chtějí pro národ jen to nejlepší, ovšem jen jako. Především jim jde o to, aby zabezpečili sebe a své rodiny do ikstého kolena. Chtějí zajistit bezpečnost republiky, ale zase jen jako. Jde jim jen  o provize z Gripenů či Pandurů, atd. atd. A aby lékaři náhodou nezůstali stranou, tak dávají výpovědi, zase jen jako. Byť jsou na rozdíl od korupčníků jejich úmysly počestné, zvoleným způsobem také škodí, i sobě.