Nikoliv všichni stejným způsobem, to ale nemění nic na tom, že systém nestál za nic. A je velkým paradoxem naší dnešní demokracie, že se opět dopouští stejně neobjektivního přístupu jako dřívější komunistická ideologie a propaganda. Která měla jiný metr na přivržence režimu a jiný na jeho odpůrce, podobně jako vždy jen očerňovala kapitalistické státy, stejně jako zase jen chválila země socialistického společenství, bez ohledu na jejich problémy, se kterými se jejich občané dennodenně setkávali. Takže i u nás si mohl každý o důvěryhodnosti domácí propagandy udělat vlastní úsudek, a i když o předkládané bídě a neúspěších Západu se náš občan většinou přesvědčit nemohl, většinou aspoň tušil, že to zase až tak špatné za kopečky také být nemusí.
K podobné neobjektivitě dochází i nyní, více než 20 let po radikální změně systému, kdy mají zase výhodnější metr odpůrci minulého režimu, na rozdíl od jeho tehdejších příznivců. Jistěže je správné, že nikdo dnes nepopírá utrpení našich popravených vlastenců v 50. letech, politických vězňů a všech dalších, kteří byli vyhozeni z práce i ze škol či byli zbaveni majetku. Nejen celá země ale doslova celý svět zná osudy našich nejslavnějších disidentů, o jejichž utrpení bylo napsáno bezpočet článků i knih ve všech možných jazycích.
Ale copak trpěli jen oni? Disidenti a vůbec všichni aktivní odpůrci komunistického režimu? Copak trpěli jen ti, kteří nemohli zastávat odpovědná místa, a jejichž děti nemohli studovat? Zdaleka ne, ovšem píše se jen o nich, jen jim bylo ublíženo. Jakoby život komunistických funkcionářů a třeba agentů StB byl procházkou růžovou zahradou. Vždyť i těm šlo o život, jen si vzpomeňme na Slánského nebo Šlinga. Tak měl možná komunistický papaláš padesátých let větší důvod k obavám, že ho potká osud Slánského, než běžný občan z toho, že by dopadnul jako Milada Horáková.
Tragický osud Milady Horákové měl pokračování ještě nedávno, když byla poslední žijící prokurátorka procesu Ludmila Brožová-Polednová vrchním soudem odsouzena k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně za podíl na justiční vraždě. Je otázkou, zda to bylo správné rozhodnutí. Tehdejší situace by se totiž dala klidně přirovnat k jakékoliv davové psychóze, kdy vypukne panika, při které je pár lidí ušlapáno k smrti nebo těžce zraněno. V roce 1948 jak známo vyvrcholilo davové šílenství, v jehož rámci se spousta zejména dělníků nechala přesvědčit, že přišel konečně čas začít vládnout všem vzdělancům a boháčům. Za dva roky při popravě Milady Horákové pak došlo k podobné situaci, jak když masa lidí v amoku způsobí paniku, v jejímž důsledku je několik lidí ušlapáno.
Vinit z odpovědnosti za její smrt prokurátorku Brožovou - Polednovou je proto stejně absurdní, jako obvinit někoho z toho, že zavinil něčí smrt ušlapáním jen proto, že byl v tragickou dobu nejblíž. Protože i Brožovou - Polednovou tam v rozhodujících momentech, které oběšení Milady Horákové předcházely, dotlačil šílený dav. Jehož účastníky byl téměř celý vzorek občanů Československa, od komunistických špiček až po nejnižší funkcionáře, od ideologů a redaktorů Rudého práva či rozhlasu po ty, kteří dávali dohromady podnikové plátky a mluvili k dělníkům a dalším pracujícím z praskajících amplionů na závodech, včetně statisíců pracujících, kteří podepisovali petice za její smrt. Ti všichni měli vymyté mozky jako Brožová - Polednová, ti všichni byli příčinou smrti Milady Horákové, ti všichni mají stejnou vinu. Je tedy naprosto nefér, aby byla teď bývalá prokurátorka potrestána v podstatě jen za to, že ji někam dotlačil šílený dav, proti čemuž se nemohla bránit ani kdyby chtěla. Nic na tom nemění ani fakt, že má vymytý mozek dodnes.
Vždyť Milady Horákové se nezastaly ani její bývalé kamarádky na život a na smrt z koncentračního tábora Ravensbrück, v té době již etablované komunistické funkcionářky a třeba sekretářky největších aparátčiků. Jak by tedy mohla jít proti davu mladá rychlokvašná soudkyně? Zvláště když moc dobře věděla, jak odpůrci režimu končí. To věděli i ostatní, a proto se mohl totalitní komunistický režim rozvinout do tak hrůzné podoby. Protože v lidské přirozenosti je postarat se o zachování rodu, tak se většina občanů režimu chtě nechtě přizpůsobila, a ti u kterých byly geny péče o potomstvo nejsilnější, se pak stali i nejaktivnějšími vykonavateli totalitního vládnutí.
Ovšem bylo by mylné domnívat se, že je snad nic netrápilo, že byli v pohodě. Každému muselo být zřejmé, že když někoho předběhli v kariéře jen kvůli svým politickým schopnostem, nebo když šli udat kolegu či kamaráda, získali tím neoprávněnou výhodu. Útěchou jim mohlo být jen to, že si tak museli počínat v zájmu zabezpečení své rodiny, stejně jako skutečnost, že v té době byl socialistický tábor neochvějně pevný díky všemocnému Sovětskému svazu. Jinak by se totiž asi museli zbláznit ze strachu z možných následků, kdyby to prasklo. Každý měl totiž ještě v živé paměti jak dopadli po válce zrádci a kolaboranti, za podobné činy, jaké se děly po r. 1948.
Strach měli ovšem i z jiného důvodu. Když dva roky po Miladě Horákové popravili komunisti i některé ze svých spolubojovníků za lepší budoucnost lidstva, nemohl si být jistý už vůbec nikdo. Také u nás platila sovětská definice absolutního štěstí. Ta spočívala v tom, že u vás ve tři ráno zabušili na dveře muži v dlouhých kabátech a v kloboucích a zeptali se: "Vy Ivan Ivanovič?" a vy jste mohli po prvním smrtelním úleku odpovědět: "Nět, Ivan Ivanovič bydlí o poschodí výš." I těchto pár příkladů dokládá, že aktivním vykonavatelům a přisluhovačům režimu nebylo zase až tak moc co závidět.
V roce 1968 se pak vylekali ještě víc, protože se objevila hrozba, že se začne trestat za padesátá léta. Naštěstí pro ně došlo poměrně brzy k invazi, takže se stihlo jen pár rehabilitací, především proto, že všechno bylo pořád v plné režii komunistů. Tento zdánlivý detail pak významně ovlivnil i vyrovnání se s minulostí po roce 1989. Po okupaci Československa totiž docházelo k čistkám zcela logicky pouze mezi komunisty, protože nestraníci se během pár měsíců Pražského jara pochopitelně na žádné důležitější posty nedostali. Zatímco komunisti, kteří vývoj roku 1968 neodhadli, sháněli během normalizace protekce v komisích, které o pomýlených vynášeli verdikty, když vyloučený už byl v podstatě odepsán, tak "jen" vyškrtnutý měl ještě šanci být později opět do KSČ přijat. Některým pak nezbylo než odejít do disentu. Tyto vnitrostranické půtky, a jak jinak i kšeftíky s členstvím v KSČ pak znamenali paradoxně značnou úlevu pro všechny nestraníky, protože péče KSČ a StB byla v té době zaměřena především do vlastních řad.
Tím pádem se po roce 1968 nevytvořila žádná nová velká skupina nestraníků, poškozených totalitním režimem, a tak v roce 1989 moc postižených nekomunistů v aktivním věku nebylo, většinou se jednalo už jen o důchodce, poškozené před cca 40 lety. Tomu odpovídal i tlak na odhalení totalitních zločinů, včetně toho, že se archivy StB držely pod pokličkou víc než 15 let, když ji navíc občas někdo nazvedl a něco si pro vlastní potěchu vzal.
Ale to jsou již notoricky známá fakta, vraťme se k tomu, že jsme trpěli všichni. Těžko si někdo dovede představit hrůzu všech exponentů komunistického režimu včetně estébáků a udavačů, když přišel listopad 1989. V tom děsu si nemohli v klidu vyhodnotit, že už dvacet let tady všechno běželo v podstatě samospádem, a že lidi jsou už natolik utlumeni, že určitě nikoho na kandelábry věšet nebudou, jak měli ve zvyku právě komunisti. Když se po pár dnech začali už pozvolna nadechovat, pověsili Rumuni zase Caušeska s manželkou a naše dřívější komunistická elita byla znovu v šoku, jistě i včetně všech aparátčiků a přisluhovačů. To musela být strašná muka, to jim nemohl přát snad nikdo.
Jenže konkrétně o tom vyjma jich samotných nikdo nic neví, žádná média se tomu nikdy nevěnovala, nikdo z nich nedostal prostor. To je velká škoda, protože tak marníme možnost pochopit dokonale mechanismus totalitní moci, kdy se mají vyvolení lépe jen zdánlivě, po materiální stránce, ovšem psychicky trpí možná nejvíc. Tolik vědců, historiků a ústavů, a nikdo dosud nedokázal pomocí těch nejpřesvědčivějších argumentů, zkušenostmi přímých vykonavatelů totalitní moci, dokázat, že totalita není výhodná pro nikoho.
Hodně se dá objevit v samostných archivech StB. Pamatuji, že jsme v hotelu vždy trochu záviděli kolegům, kteří odjížděli dlouhodobě pracovat do zahraničí, ať do českých restaurací či na světové výstavy. Někteří nám úpřímně říkali, jak je třeba štvou stranické příspěvky KSČ, které např. při práci v restauraci Praha v západním Berlíně činily 150 marek měsíčně. Až z archivů StB se dají vyčíst ale i další podrobnosti, kdy třeba spropitné v těchto podnicích od číšníků tvrdě inkasoval a většinou pro sebe si nechával ten největší komunista a agent StB, a vše si uhájil, i když na něj za tohle odírání zaměstnanců podal udání další agent, včetně toho, že okrádal republiku i tím, že i v kapitalistické cizině prodával část zboží na své vlastní triko. Ale hlavní soudruh a agent už zřejmě věděl něco o přerozdělování, a když se něčeho dostalo i jeho řídícím orgánům StB, ty pak vše zahrály do autu.
Námětů je jistě mnoho, nezbývá tedy než doufat, že se naše média konečně dostanou k tomu, aby nepsala jen o disidentech a tak neinformovala jen na půl plynu, jako dříve komunistická periodika, a že důkladně rozeberou celou historii totality. Včetně autentických vzpomínek těch, kteří nás řídili. Když se dovíme nezkresleně o jejich vlastním utrpení, bude to i účinnou prevencí v tom smyslu, že si všichni dáme větší pozor na to, aby se tady už nikdy neobjevily ani náznaky nějaké další totality, která nepřináši nic dobrého opravdu nikomu.
