Uhlobaron Bakala a nová cenzura - nejen odposlechy

Pan uhlobaron se stal nedávno také mediálním magnátem, poté co koupil  Respekt a následně i vydavatelství Economia. Zatím nic divného, investovat se musí. Nic divného by nemuselo být ani na tom, že cenu významného protitotalitního novináře  Ferdinanda Peroutky získal včera také nový šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Pan Bakala si prostě jen mohl vybrat do čela Respektu skvělého novináře, který by pomohl časopisu navrátit zašlou slávu. Je zde ovšem jedno velké ale. Erik Tabery je totiž podepsán pod velkým rozhovorem s ministrem školství Liškou v minulém Respektu č.5 Tedy pod rozhovorem jako z totalitních třeba Květů, kdy uctivý novinář zprostředkovával čtenářům takové perly, jako že pan ministr s někým jednal o otázkách zajímajících obě strany a to v ovzduší vzájemného porozumění.

Pro úplnost stručný nástin pro ty, kterým 4 stránkový rozhovor Respektu s ministrem Liškou unikl.  Prvních šest otázek je věnováno zařízení jeho kanceláře a tomu, že má rád hezké a funkční věci včetně batohu. Další strana se zabývá špatnými výsledky našich školáků v mezinárodním srovnání, na což navazuje třetí strana o cestách, které by tuto situci zlepšily, např. inkluzivním vzděláváním. Včetně problému kvality učitelů a její souvislosti s platy. Jen okrajově je zmíněn generační střet a to, že dnešní děti nezměníme a "nepřikážeme jim aby neměly rády herní konzole, aby nepoužívaly mobily a měly větší respekt k autoritám".

Na závěrečné čtvrté straně se probírají možné reformy, opět platy a pak už převážně jen všeobecná  politika. Rozhovor byl zakončen úvahami o nadějích Zelených ve volbách do Evropského parlamentu.

Šéfredaktor Tabery se svým kolegou tedy vůbec neuznali za vhodné, zeptat se ministra Lišky na řešení závažného problému kyberšikany.  Asi nechtěli kazit pohodové chvíle na ministerstvu sebevraždou zneuctěné polské žákyně nebo případem ředitele Pacholíka, zvláště když ten v klidu ze školy odešel.  Do karet jim hrálo i to, že v době otištění rozhovoru  do jeho sebevraždy ještě pár dnů zbývalo. Nakonec sám pan ministr řekl, že žákům "nepřikážeme aby nepoužívaly mobily", tak proč do toho vrtat? A zkoušet dostat od pana ministra nějaké prohlášení, kterým by se aspoň náznakem kantorského veterána zastal? Prosím vás, copak to jde, všímat si každého jednotlivce?

Ve zmíněném Respektu č. 5 jsou věnovány školství ještě další 4 všeobecné pohodové  strany na téma  "Hledá se dobrý učitel" a jedna strana, na které spořádaný deváťák popisuje svůj "Obyčejný školní den", ve kterém je nejakčnější záležitostí to, "že o velké přestávce hrají s holkama na hoňku po chodbě".

Ocenění autora takového rozhovoru nejvyšší novinářskou  cenou se tak zdá podivné. Jistěže ne každý má schopnosti jako třeba Oriana Fallaci, která slovy bojovala proti válce ve Vietnamu, za potrestání plukovníků řecké junty, práva Mexičanů v USA, proti rasové nesnášenlivosti nebo za práva žen na potrat. 

 Ale aspoň trochu to pan Tabery přeci jen zkusit mohl. Třeba probrat s ministrem sexuální výchovu na školách, která je vzhledem k frontálnímu útoku porna v jiné pozici než dřív. Mohl se zeptat  ministra Lišky na šikanu, ať způsobenou kvůli tomu, že rodiče některých žáků nemají na značkové oblečení nebo nyní tak aktuální šikanu elektronickou. Vždyť rozhovor vyšel až 11 dní potom, co osm měřínských učitelek identifikovalo podle řetízku na torzu dívčího aktu svou žákyni, která tak byla následně zapletena do rozšiřování porna. Snad dost času na to, aby se mohl pan ministr požádat o doplňující vyjádření, které by celý rozhovor jen svou aktuálností vylepšilo.

Je úplně jedno, jestli pan Tabery dostal Peroutkovu cenu zásluhou lobbování pana Bakaly, který tak chtěl zvýšit prestiž Respektu. Možná také chtěli organizátoři udělením ceny osobě s vlivným a majetným zázemím jen získat sponzoring na pořádání rautu. Třeba si ji pan Tabery opravdu zaslouží, protože je jinak skvělým člověkem a novinářem:

"Osobní vlastnosti se v této ceně hodnotí s vlastnostmi profesními najednou. Díky bohu je pořád dost novinářů, kteří mohou být kandidáty Peroutkovy ceny," řekl Pavel Pecháček, předseda sdružení Ferdinanda Peroutky

Ale právě v souvislosti se zákazem zveřejňování odposlechů to může naznačovat mnohem vážnější hrozbu, než jen více sushi na rautu nebo reklamu pro časopis. Tak jako dřív měla vše včetně tisku pod kontrolou úzká skupina lidí kolem ÚV KSČ, tak dnes dochází k obdobné situaci, byť vrcholové straníky vystřídali velkopodnikatelé.

Říkalo se, že nánosu komunismu se naše země zbaví až v další generaci. To ale nemusí být vůbec pravda. V Indii je demokracie již přes 60 roků, a pořád je tam naprosto neprůchodný kastovní systém. Podobně jako u nás jsou nadále kasty podle toho, kam kdo patřil během totality. Příslušníci některých kast se navzájem respektují a podporují, s výjimkou té nejnižší kasty, která buď nikam nepatřila nebo se její členové nějak protivili právě těm z vyšších kast. Takže je docela možné, že i u nás bude i za padesát let pořád všechno při starém.

Vzpomeňme si, jak se v roce 1968 bojovalo za zrušení cenzury, kvůli čemuž si pak vzal život i Jan Palach. Loňské 40. výročí už proběhlo relativně klidně, a letošní vzpomínka na Jana Palacha už úplně nenápadně, s opravdu jen sporadickými zmínkami, že chtěl zrušit cenzuru. Takže nejvyšší kasty dospěly k názoru, že v zavádění postupných forem cenzury se může pokračovat.

Souvisí s tím  trapné scény s bývalou prokurátorkou Brožovou-Polednovou. Byla odsouzena, byla. Tak proč dělat nechutné komedie s vláčením téměř devadesátileté nemocné osoby  po věznicích? Opět asi jen proto, aby se definitivně řeklo, že zavírat tyto lidi nemá smysl.

Proč? Protože se tak "svezou" i mnohem mladší viníci marasmu totalitních let. Časopis Respekt byl např. v prosinci informován o jasném případu udávání, včetně dokumentů, kdy udavači likvidací svých možných profesních konkurentů získali vládu nad podnikem, který pak úspěšně privatizovali.   Měl tady k dispozici perfektní dokumentaci, přesto o případ neprojevil vůbec žádný zájem. Asi by to už nezapadalo do koncepce nynější poklidné /pseudo/kapitalistické normalizace, kdy se už v minulosti přestáváme babrat.