Tony Prince - opravdová legenda mezi diskžokeji světa

Bolševik i v sovětských satelitech občas povolil pracujícím kapitalistickou hudební zábavu, a tak u nás během 40 let rudé totality zazpívali třeba Louis Armstrong, The Beach Boys,  Johnny Cash nebo Depeche Mode. 

  V Maďarsku to byla zase skupina The Queen nebo The Talking Heads,  v NDR byl v roce 1987  Bob Dylan s Tomem Pettym, ba i v Sovětském svazu se objevil občas západní zpěvák, jako třeba Cliff Richard. 

Takže pokud jde o zpěváky, tam se občas povolil kohoutek, jiná věc ovšem byla s diskžokeji. Těch se bál bolševik jako čert kříže už pro jejich těsný kontakt s návštěvníky diskoték, kterým neustále vnucovali prohnilou západní hudbu, většinou nic nedbajíc na nařízení, že aspoň půlka produkce musí pocházet od socialistických gramofirem. A to se bavíme jen o domácích dýdžejích, když ze západních pronikl přes železnou oponu jediný Tony Prince, a rovnou tak možná ten nejproslulejší. Bylo to v roce 1970, kdy naši soudruzi ještě pořád bojovali o to, kdo bude v rámci mocenského boje z komunistické strany vyloučen, a komu se ještě dá naděje "pouhým" vyškrtnutím, které umožňovalo opětovné přijetí do KSČ. O tom rozhodovali zejména ti kovaní soudruzi, kteří včas zachytili vítr po sovětské okupaci v roce 1968, a pozice si pak dále upevnili třeba vražděním našich spoluobčanů v srpnu 1969. 

Takže nějaké diskotéky ještě nebyly v roce 1970  v centru jejich pozornosti, díky čemuž se podařilo Pavlu Černockému pozvat Tonyho Prince k nám, a uskutečnit jeho vystoupení v Karlových Varech, Praze a v Brně. A to třeba včetně vylepování velkého množství plakátů, o které se v Brně postaral legendární promotér Miloš Bernátek, jinak zaměstnanec národního podniku Tisk. Všechno prošlo hlavně proto, že normalizace byla ještě v plenkách.

Nezbytným předpokladem pro celou akci ovšem byla i ochota a jistě i odvaha a nezištnost druhé strany, tedy samotného Tonyho Prince. Nezapomeňme, že nejen pod dojmem sovětské agrese u nás v roce 1968, měla značná část Západu obavy z té komunistické říše zla. A konstatování jednoho amerického byznysmena po příletu z Moskvy "Moje cesta do Sovětského svazu byla úspěšná, vrátil jsem se!" nebylo zdaleka ojedinělé. Takže to chtělo jednak odvahu, a pak také nezištnost takového diskžokeje, protože třeba hvězda stanice Luxembourg s poslechovostí kolem sto milionů posluchačů denně, kterou poslouchala nejen celá mladá Velká Británie, Skandinávie a západní Evropa vůbec, tak ta mohla za tu dobu na diskotékách v těchto zemích vydělat mnohem víc, než to kapesné v českých korunách, které na Tonyho čekalo u nás. 

Ovšem to by nesměl být Tony Prince, který vždy myslel především na své posluchače, a stále si uvědomoval, že jen díky nim je proslulým diskžokejem. A může tak dělat práci, kterou miluje a dělá celou svou osobností. A protože dostával taky hodně dopisů od nás, Pavlu Černockému na jeho pozvání kývnul, na otázku své manželky Christine jestli jsou u nás ještě pořád sovětští agresoři odpověděl, že už vypadli, a raději ji vzal sebou, aby se o něj případně nebála.   Díky Tonymu tak alespoň část z nás mohla na vlastní kůži poznat báječnou atmosféru šedesátých let, jak jsme ji dosud znali jen z rádia Luxembourg. 

39 let po Tonyho návštěvě u nás jsme ho pak znovu pozvali do Brna, kde na proslulé Šelepce Number One proběhla další skvělá diskotéka Tonyho Prince, jak jinak než v narvané Šelepce. Při té příležitosti mi Tony sdělil, že má rozepsanou autobiografii, a že by docela rád postavil do protivky ještě náš příběh ze země ovládané komunisty, kde na rozdíl od Britů měli hudební fandové mnohem víc omezení než jen to, že BBC sice taky na mladé s hudbou kašlala, ovšem oni si mohli druhý den jít do obchodu a desky si tam koupit.

Moc jsem sice nechápal, proč bych měl sám dělat Tonymu řekněme sparingpartnera při psaní, ale později mi to došlo. To je prostě Tony Prince, možná jediná hvězda světového šoubyznysu, která je ochotná potlačit své ego a vynechat bezpočet svých vlastních vzpomínek, to vše jen proto, aby podala komplexnější zprávu o mladých v poválečné Evropě. Takže knihu jsme dali dohromady, počátkem roku v Anglii vyšla, když křest byl na lucemburské ambasádě v Londýně, a o pár hodin později v Hard Rock Cafe.  

Potud všechno krásné, ovšem až na to, že pracovníci ČT Art také sledují zahraniční hudební časopisy včetně měsíčníku MOJO, kde se objevila na knihu recenze. A neměli lepší nápad než to, abych jim k tomu něco pověděl. Protože sám moc dobře znám své limity, tak první co mi proběhlo hlavou bylo "To ani náhodou!" Jenže zase vím, že to by mi Tony, který je zvláště nyní v nějakém rádiu či televizi skoro každý týden, nikdy neodpustil, tak jsem tedy řekl, že jim k tomu "rád" něco řeknu. Přišel jsem do brněnského studia lehce vyděšen, živý rozhovor, ovšem s moderátorem v Praze, to jsem fakt netušil, co mě asi tak může čekat. Jedině jsem se uklidňoval tím, že dnes už je tolik kanálů, že se už těch pár minut se mnou v tom množství nějak  ztratí.

Sledovalo to kupodivu i pár známých, z nichž bych to do některých ani neřekl, že koukají na Art, takže se to úplně neztratilo. A protože do Tonyho Prince u mikrofonu mám opravdu daleko, rád bych tady aspoň pár věcí z rozhovoru doplnil či opravil. Ve studiu jsem byl v půli srpna, takže jsem rád, že se mi podařilo v závěru zmínit  Jaromíra  Vomáčku a jeho protiokupační píseň "Dobře míněná rada". To některé Brity dost zaujalo, že skladatel středního proudu složí a nazpívá tak zásadní protest song. Paradoxně minulý týden jsem zakoupil aktuální výběr Tomáše Padevěta Protestsongy 1966-2017, kde ovšem mezi 48 písněmi tato už uvedena není, zatímco třeba ve výběru Jiřího Černého z roku 2008 "Běž domů, Ivane" zařazena je, i včetně další Vomáčkovy skladby v podání Milana Chladila "Držet hubu, držet krok!"  Padevět sice poznamenává, že ne všichni majitelé práv písní, které chtěl zařadit, dali souhlas, ovšem nějak se mi nechce věřit, že by to u Vomáčky najednou nešlo, když to před devíti lety možné bylo. Určitě bych to tam viděl raději, než Waldemara Matušku jak zpívá cover co složil Hugues Auffray -Krysař, či dokonce od Dylana česky Blowing in the wind. To bych raději nechal pro zpestření ty dva tři originály. 

Kdo by snad měl zájem, tak link na zmíněný rozhovor je tady. Jak jsem poznamenal, tak dělat interview pouze se sluchátkem v uchu bylo pro mě téměř nepřekonatelnou překážkou, tak ještě u fotek níže si dovolím něco doplnit.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1097206490-udalosti-v-kulture/217411000120814

Tohle je vlastně historická fotka, kdy na diskotéce kde pravidelně vystupoval Tony Prince vystoupili Beatles právě v den, kdy se poprvé dostali na číslo jedna britské hitparády se skladbou Please, please me. Beatles měli pochopitelně společnou šatnu s Tonym, a jedna úsměvná příhoda je jak John Lennon se sháněl po jakýchsi Prelly životabudičných piliukách, a když je splašil, tak je dal do dvou drinků a jeden nabídl Tonymu. Tony jako osmnáctiletej nezkušenej klučina to ovšem odmítnul s tím,že ho hlava nebolí, což John Lennon považoval za velice vtipné. Zajímavé je taky to, jak se Beatles na vystoupení do toho klubu dostali. Manažer klubu Dick Salem se Tonyho ptal, jestli má Beatles vzít za 75 liber. Tony mu to pochopitelně dal téměř rozkazem, a výsledkem bylo to, že právě díky tomu, že se Beatles právě poprvé šplhali na vrchol hitparády, do klubu se narvalo dva tisíce lidí po dvou librách. A bylo to naposledy, co se dali The Beatles koupit za pouhých 75 liber. Jinak na fotce je Tony Prince v bílém obleku, jak se snaží udržovat aspoň trochu volnou stejdž.

V rozhovoru jsem taky zmínil, že Tony Prince je jediný z lidí mimo okruh The Wings a The Beatles, který si nejvíc zazpíval s Paulem. Došlo k tomu tak, že Paul jako velký fanda Buddy Hollyho /jeho skupina Crickets -cvrčci - taky inspirovala Beatles k názvu skupiny/ koupil celý katalog písní Buddyho Hollyho, a potom celých deset let pořádal týden Buddyho Hollyho, který vždy uváděl Tony Prince, který si tam taky často zazpíval, i s Paulem. Jak Tony poznamenává, nikdy za to Paulovi neúčtoval ani jednu penny, prostě dělal to pro něj rád. 

Tony se velice rozuměl taky s Lindou, a vzpomíná třeba na to, jak Linda donutila McDonald v Londýně dělat vegetariánský hamburger, na což Mek kývnul, ovšem jen pod podmínkou, že se akce zůčastní všechny celebrity. Kupodivu, sehnat je, nebyl pro Lindu a Paula zase tak velký problém. 

Těmito plakáty bylo zaplaveno Brno před první diskotékou Tonyho Prince v Brně. 

obálka paperbacku

Někdy se diskutuje o tom, jestli byl zakázán poslech cizích stanic či ne. Zatímco za války za poslech cizí stanice nacisté často i popravovali, a po roce 1948 komunisté už jen "zavírali, koncem padesátých let se situace už lepšila. V každém případě nikomu kádrově neprospělo, pokud na něj někdo donášel, že cizí stanice poslouchá, a rozšiřuje co tam bylo. Náhodou se mi teď dostala již vyřazená knížka z roku 1961, kde soudruh spisovatel čtenářům nenápadně sděluje, že ten Luxembourg raději ne, raději vůbec ne.

recenze MOJO červenec 2017