Tomáš Poláček udělal z premiéra Fischera oběť totality

V dnešním Magazínu Dnes překonal Tomáš Poláček i novinářskou elitu totalitního Rudého práva, které mělo v této zemi přes 40 let patent na tištěný rozum. Už titulek velkého rozhovoru s premiérem a la TV Nova: SUPERSTAR JAN FISCHER naznačil, že půjde o něco mimořádného v dějinách naší novodobé žurnalistiky. Skutečnost ovšem byla ještě horší, a tak si aspoň letmo proberme materiál, který o stavu naší země vypovídá víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

 Poláček začne s lidovou notou "předseda vlády se rozpovídá intimně, jako bychom seděli ve vinárně", aby vzápěti udělal z premiéra oběť jedné ze dvou nejstrašnějších totalit 20. století "...můj kód má počátek v komínech Auschwitzu". Následuje zase upozornění, že i premiér je jen člověk, který dodržuje zásady J. Chiraka třeba v tom, že chodí při jednáních čurat když je příležitost a ne až když musí, "protože odbíhání by bylo protokolárně neúnosné".

Potom dlouho nic podstatného až se přešlo k likvidaci části rodiny pana premiéra v nacistických koncentrácích a následně k jeho židovství, které začal více vnímat až díky svému synovi. Který se jednou  ve svých 20 letech málem zhroutil, když si po tátově zvolení premiérem otevřel diskusi na internetu. Pak se píše o tom,  jak začali hrozit rodině premiéra extremisté, syn dostal ochranku atd. až pan premiér začal přemýšlet o tom, že by se rychle vratil na ČSÚ.  Zůstal, mj. i proto, že "si vůbec nemyslí, že by naše společnost byla promořená antisemitismem nebo kontaminovaná nacismem". Všimněme si, že o možné nákaze komunismem nepadlo ani slovo. Naopak, vzápětí uvádí pan premiér příklad, jak kdosi v SRN nedávno řekl o soudci s nacistickou minulostí, že to nebyl "vlastně špatnej chlap - relativizoval jeho minulost,  a druhý den se sešlo 40 tis. lidí, aby protestovalo proti tomuto výroku..."   Tady mě napadá, jestli si při této poznámce vybavili aktéři rozhovoru třeba soudkyni, která poslala na smrt Pavla Wonku, ale spíš ne, protož zřejmě ani pan premiér, ani pan Poláček jméno Wonka nikdy neslyšeli.

 Pak už se toho moc neprobralo, snad jen že rodina pana Fischera byla nešťastná ze srpnových událostí v r. 1968, potom jak Jana Fischera už od fakulty pořád lákali do KSČ ale on pořád že ne a ne, odmítnul několikrát ale nakonec řekl ano jen proto, že chtěl učit.  A teď že rád přijme kritiku od těch, co proti režimu aktivně vystupovali, ale " těžko snáším kritiku od těch, kteří roku 1989 klepali na dveře stranických sekretariátů  a dožadovali se vstupu, pak se to nestihlo a oni z toho teď dělají ctnost...".  Tato poznámka mě zaujala především proto, jak musel být asi Jan Fischer pro KSČ důležitým, když o něj strana pořád usilovala zatímco ostatní naopak museli stále klepat na její dveře s prosíkem.

Potom rozhovor skončil, aby k jeho dokončení přijel ještě o dva dny později pan Poláček taxíkem, podle mě ovšem už zbytečně protože kromě toho, že byl pan premíér potěšen tím, že ho pochválil i taxikář se čtenář už nic nedozvěděl. Škoda jen, že si pan Poláček neudělal před rozhovorem rešerši třeba blogů na iDnes s tématem Jan Fischer, možná by přišel na desítky úplně jiných dotazů na Jana Fischera, než které napadly jeho samého. A vedle nacistické totality by se zeptal i na něco z totality komunistické.

 Ale třeba je to úplně jinak, a pan Poláček jako jeden z prvních poznal, že byla hloupost čekat na to, až vymřou komunisti a KSČM tak zanikne přirozenou cestou. Spíš už vymřeli téměř všichni antikomunisté, a tak už skoro nikdo nevnímá, že to byla nějaká špatná ideologie. Naopak, pokud z ní vzešel takovej sympaťák jako Jan Fischer, tak proč rušit KSČM?

Malá ukázka toho, co bylo v rozhovoru v Magazínu MFDNES úplně opomenuto je v článku, který se otevře po kliknutí ZDE