Když navštívil Českou republiku Bill Gates, jeden z nejbohatších Američanů, vůbec se nebránil veřejným vystoupením ani rozhovorům, včetně pořadu Na plovárně. Dovedeme si představit, že by s podobnou slávou prezentoval svůj um a šikovnost nejbohatší Čech Petr Kellner v americké televizi? A že by měl na co navazovat, po triumfálním přijetí Václava Havla po pádu komunismu by přeci mohl Američanům dát na vědomí, že po 40 letech komunistické totality je teď i u nás už možné uskutečňovat varianty jejich amerických snů.
Proč se tedy Petr Kellner skrývá, dokonce tak, že i při rozhovoru s ním musí MF DNES použít jedinou známou a všude omílanou, asi 15 let starou fotku? Petr Kelner se skrývá jednoduše proto, že se za sebe stydí. K bohatství mu totiž významně pomohli komunisti, kteří mu pomohli zprivatizovat třeba Českou pojišťovnu. Prostě bez bývalých partajníků by nebylo ani dnešního Petra Kellnera. To pan Kellner ví, a proto se svým spoluobčanům důsledně vyhýbá, a z toho důvodu ani nemůže být pro nikoho inspirací, jako je třeba pro nejen americké studenty Bill Gates.
Podobně nemůže být pro nikoho inspirací třeba bývalý premiér Stanislav Gross, byť zbohatl poněkud odlišným způsobem. A pan Gross je smutnou vizitkou našeho polistopadového snažení třeba v tom smyslu, že byl asi mnohem ušmudlanějším premiérem, než svého času komunistický předseda vlády Lubomír Štrougal. A to už je co říct.
V tom se historie opakuje. Po únoru 1948 vznikla pseudodělnická elita, když byli do vrcholných funkcí a postů jmenováni neschopní nýmandi, vybaveni jen oddaností k totalitnímu režimu. Jistěže se necítili nějak mimo společnost, měli vždy dostatek nohsledů a podržtašek, jako ostatně v každém režimu, ale pokud měli aspoň trochu soudnosti, tak jim docházelo, že na nějaké velké chlubení to zase není.
Stejně jako když po roce 1989 došlo ke znárodnění na ruby, a potomci zločinců z r. 1948 se zmocnili, pořád v dresech KSČ a StB, majetku znova, tentokrát už ale do vlastních kapes. Využili příležitosti, ale stejně jako jejich předchůdcům je jim jasné, že na velké chlubení to určitě taky není. A zřejmě nikdy ani nebude. I jejich děti se budou muset vyrovnávat s tím, že rodinný majetek bude mít už navždy pachuť totalitního komunistickéhe režimu.
Situace je už pochopitelně mnohem lepší než do r. 1989, protože dnes už je hodně vzorů z řad těch, kteří se po roce 1989 prosadili jen vlastní pílí a šikovností, aniž by se obohatili díky spojitosti s komunistickými zločinci. Ti také nemají žádný důvod nějak se skrývat, a můžou se v médiích bez obav pochlubit tím, čeho dosáhli.
To ale nic nemění na tom, že pořád je tady silná vrstva lidí, kteří vědí, že na sebe nesmí moc upozorňovat, kteří se nikdy nebudou moci pochlubit svou firmou, neboť ji získali třeba jen díky tomu, že z podniku před listopadem jako estébáci, komunisti a milicionáři dokázali vyhodit své schopnější, ale neangažované kolegy. Kteří se prostě za sebe zcela oprávněně stydí.
Následuje knižní ukázka, která dokládá, že svým způsobem byli za totality soudruzi v jisté ilegalitě, že třeba příslušnost ke KSČ opravdu nebyla ničím, čím by se třeba děti soudruhů mohli chlubit před kamarády. Styděli se už tehdy. Rovněž je v ukázce zachycen jiný pohled na mýtus, že skoro všichni chodili do prvomájových průvodů. Jistě, ovšem hodně z nás si tam chodilo aspoň jednou za rok prohlédnout své diktátory, nikoliv jásat nad KSČ, byť si to soudruzi tak vykládali.
Nový člověk a prvomájová tribuna
Zrovna v té době nám nadiktovala učitelka program Lidové akademie
vědy, techniky a umění na rok 1963. Popsali jsme tím v rubrice Jiná
sdělení v žákyndě celou stránku.
Téma: 1/ Vstříc komunismu
2/ Vychováváme nového člověka
3/ Co dává umění člověku
4/ Besedujeme s mladými
5/ Modernizací výroby k lepším zítřkům
Ještě mnoho dalších témat. Co to na nás zkouší? Jakému komunismu
vstříc? Kdyby aspoň tomu britskému podle Daily Worker, s Beatles.
Nebo vychováváme nového člověka. Ale kdo ho vychovává? Páprdové na
tribunách, kterým jsme museli jako malí mávat na prvomájovém průvodu?
Ovšem na průvod jsem se ze zvrácené zvědavosti těšil každý rok. Vždy
jsem došel až k tribuně. Možnosti vidět jednou za rok živé komunisty
se nedalo odolat. Podobně jako kdyby se měli zjevit čerti z pohádek,
ti by mě také zajímali, už kvůli srovnání. Chápal jsem, že z čertů mají strach
malé děti, než vyrostou. Avšak jak je možné, že skoro všichni dospělí mají
strach z komunistů? Tribuny byly plné podivných chlápků v šedých oblecích,
kteří s přihlouplými úsměvy mávali vlajkami a mávátky. Každou chvíli
se z tlampačů ozvalo, že nějaký podnik zdraví představitele Komunistické
strany Československa. Ti zamávali a pracující začali řvát Ať žije První
Máj! Hurá, hurá! Někdy také Ať žije KSČ! To bylo neobvyklé představení.
Jedinkrát v roce se na sebe pracující a funkcionáři smáli a mávali si. Okamžikem
skončení průvodu funkcionáři zmizeli, pokud nepočítám fotky
v novinách. V běžném životě bylo nemožné nějakého komunistu spatřit.
Žádný spolužák nebo známý se nikdy nepochlubil, že by někdo z jeho
příbuzných byl komunista. Zmizeli, stali se neviditelnými a vylezli až na
prvního máje v příštím roce. Stejně tak se ztratili pracující, kteří se na ně
v průvodu smáli. Jinak celičký rok každý jen nadával a zároveň z nich měl
strach. To pochopit nešlo. Jak se může většina lidí bát několika unylých
strejců? Avšak souvislosti jsem tušil. Tito zalezlí soudruzi můžou záhadným
způsobem poslat estébáky nebo esenbáky na kmocháčka a nechat ho
zavřít. Nejen na kmocháčka, zavřeli i další lidi. Ale jak je možné, že jim to
pořád prochází, zvláště když je nemá nikdo rád?
To by bylo téma do Lidové akademie! Nerozuměl jsem ani ostatním
bodům, z umění jsem znal jen sochy Gottwalda, Marxe a Lenina, to mně
tedy moc nedávalo. Mladý jsem byl, ale v životě se mnou nikdo nebesedoval
a o modernizaci výroby jsem také nevěděl. Přesto jsem pochyboval,
že by mohla přinést lepší zítřky. O ty jsem nakonec nestál. Chtěl jsem lepší
dnešek, a to hned. Pokud možno s deskama Beatles, Elvise nebo Johnnyho
Cashe.
Ukázku z knihy Beetles /J.Kudrnáč/ poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ® /distribuce Kosmas/
