Přestaňte už otravovat s 21. srpnem

Jakoby nestačilo, že všechna  média  omílají každoročně pořád stejné bláboly o Vánocích a Velikonocích, už asi definitivně se k nim zařadila i srpnová fraška z r. 1968. Letos pravda vylepšená ještě o rok ´69. Přitom to v obou případech nebylo o moc víc,  než třeba analogie včerejšího vystoupení srbských rowdies v Praze, kteří si také jen potřebovali vybít energii. Nebyly ještě ani žádné rockové koncerty, i Amerika tehdy teprve čekala na svůj Woodstock. A najednou se díky skvělému marketingu firmy Pražské jaro, ve spojení s promotérem Brežněvem, objevila možnost vybít si adrenalin při nové, dosud nepoznané masové akci.

Jak mohl jen někdo odolat, ať student, učeň, nebo kdokoliv jiný, prostě předchůdci těch, kteří třeba právě dnes tráví chvíle na trutnovském Open Air festivalu. Tohle byla panečku jiná masová akce než přeorganizované spartakiády  nebo první Máje. Musíme zdůraznit i předvídavost  Brežněva, který naplánoval  termín, kdy okurková sezóna už mele z posledního, všichni se nudí a tak se hodí každé vzrůšo.  Dodnes vděčni mu za to musí být zejména novináři. 

Když se na vše podíváme již s praktickými zkušenostmi z dnešní domácí politiky, musíme přiznat, že v srpnu 1968 se opravdu nedělo nic mimořádného.  Prostě jedna partajní frakce začala ztrácet pozice a hledala řešení, jak z toho ven. Dnes se to sice dělá někdy elegantněji, např. pozváním PR odborníků ze zahraničí, někdy ovšem taky nejrůznějšími podpásovkami. Pozvání spřátelených vojsk bylo možná kombinací obojího. V každém případě se musí uznat, že nápad jít za Brežněvem a  přesvědčit ho byl naprosto profesionální akcí. Důležité bylo i to, že armády Varšavské smlouvy nijak nepoškodily ani nezabraly chaty, zahrádky, škodověnky a další majetek prostých občanů. Takže většina z nich se opravdu poté, co se trochu  vybouřila v pohodě a bez záště mohla vrátit do normálního života.

Rovněž posrpnové události se pramálo lišily od dnešních postupů. Kdo neodhadl vývoj tak šel mimo hru, tím se uvolnil prostor aby mohli vstát noví bojovníci, a dodat čerstvou krev všude tam, kde jí bylo třeba. Výmluvný je v tomto smyslu titulek článku Vladimíra Špidly v dnešních Lidovkách: "Surově mě bili. Naši lidé..."  Na rozdíl od Vladimíra Špidly jsem sám tehdejší milicionáře, příslušníky VB, ani komunistické politiky  za "své" lidi rozhodně nepovažoval. Ale to jsem byl spíš výjimkou. Proto většina "našich lidí" rychle opět naskočila do normalizace, nakonec proč ne, žít se přeci muselo dál. 

S tématem úzce souvisí i článek:

http://sestak.blog.idnes.cz/c/97442/Proc-nepostavit-v-Brne-pomnik-praskacum.html