"pozor fízl je tady"

"pozor fízl je tady" - je autentický citát z hlášení st. serž. /že by staršího seržanta?/ Josefa Skotáka z roku 1955, jak dokládá níže zveřejněný dokument z archivu Státní bezpečnosti. Je to jedna z perel, kterou jsem našel ve středu v archivu StB v Kanicích, kde mi bylo laskavostí pracovníků Ministerstva vnitra nachystáno ke studiu asi půl metráku nejrůznějšího materiálu. Přiznám se, že jsem opravdu nevycházel z údivu a předpokládám, že by něco z toho mohlo zajímat i čtenáře blogu iDNES.

Níže je zpráva řídícího orgána Skotáka z ledna 1955, který měl na starosti vozovnu trolejbusů v Brně - Husovicích, což byla část tehdejších Dopravních podniků města Brna.  V prvním odstavci poskytuje charakteristiku jednoho zřejmě nového pracovníka, na které je zajimavé to, že jedinou podstatnou a konkrétní informací o něm je to, že udržuje i mimomanželský poměr s "nějakou ženou z Moravského Krumlova." Zřejmě podle hesla, že všechno se jednou může hodit.

Velmi objevný je ale už další odstavec, o členu strany a Lidových milicí Josefu Bartošovi, který "umývá a zametá vozy!"

Přiznám se, že nechápu ten vykřičník, že by pohoršení nad tím, že oddaný soudruh dostal do rukou jen koště? Nic proti zametačům, ostatně už Joseph Kennedy říkával svým synům: Dělejte třeba zametače ulic, ale když jimi budete, tak buďte těmi nejlepšími zametači na světě. Jak John, tak i Robert a Edward šli ale do politiky přímo,  ovšem proč by to do politiky nemohl vzít Pepa Bartoš z brněnské vozovny přes hadr a pometlo?

Velmi zajímavé je pak další konstatování, že "je  /Josef Bartoš/ jedním z mála komunistů, kteří se snaží přesvědčovat zaměstnance o kladech našeho zřízení." Připomeňme si, že zpráva je z roku 1955, kdy měl už na celé čáře vítězit pracující lid, stát dělníků a rolníků. Ovšem třeba v brněnské vozovně, kde byla pochopitelně většina zaměstnanců včetně mého otce dělníky, bylo nutno "přesvědčovat zaměstnance o kladech našeho zřízení." Ke všemu zdaleka ne všichni komunisti měli odvahu ostatní převědčovat o kladech zřízení, když i zametač Bartoš "byl jedním z mála", kteří tak činili.

Co to vypovídá? Život šel i po únorovém převratu dál. Jistěže každý musel respektovat to, že v Praze se chopili moci rudí zločinci. Za podpory ohloupeného davu, který je tam chodil podporovat na demonstrace.  Ale většina republiky si myslela své, lidé sice nejásali ale do práce chodili, jen byli pochopitelně obezřetní, aby se jim nestalo to, co třeba exemplárně popraveným či na mnoho let zavřeným  obětem. Už tehdy se i podle této zprávy málokdo chlubil, že byl komunistou. Už tehdy být komunistou znamenalo ostudu. Podobně jako dnes, kdy se za to aktuálně stydí třeba soudci.

Takže svým způsobem byl komunista Bartoš v husovické vozovně možná větším hrdinou, než můj otec s kolegou Maláškem, když se o něm vyjadřovali slovy: "pozor fízl je tady".  Pochopitelně, že tito komunističtí "hrdinové" ale mého otce patřičně štvali, neboť zrovna v té době si třeba jeho bratr František odpykával pět let za vlastizradu v Jáchymově - koho že to vlastně můj strýc Franta zradil? No koho, zametače Bartoše,  Gottwalda a další. Takže Bartoše ve vozovně téměř nikdo rád neměl, byl prostě vyděděncem, který podporoval nenáviděný režim. Zřejmě pak udělal kariéru, ale pořád musel počítat s tím, že ho lidi nemají rádi. Tak to šlo po celou totalitu, žádný komunista se svým členstvím ve zločinné straně nechlubil.

Když jsme u toho Gottwalda, před chvíli mi zmínila kamarádka Hanka, že má dva rodné listy, na originále z roku 1988 má jako místo narození uveden Gottwaldov, na pozdějším duplikátě ovšem už Zlín. A vyslovila půvabnou poznámku, proč si v roce 1949 nepřejmenovali Pražáci na Gottwaldov Prahu? Tím až geniálně vystihla mnohé. V Praze se dost často jinak mluvilo, a jinak jednalo. Včetně toho, že soudruzi měli svůj stranický obchod se západním zbožím, kde si nakoupili za směšné ceny, a pak šli hřímat do rádia o přednostech socialistického zřízení. O elitní nemocnici Sanopz jen pro vyvolené ani nemluvě. 

Ale zpět k Bartošově zprávě. Zajímavý je i poslední odstavec dokládajíci to, že z vozovny byli vyhozeni odborníci - ovšem kulantně formulováno, že "byli popuštěni potřební lidé".  To jen jako malé memento pro ty, kteří argumentují tím, že za totality měli práci všichni. Jistěže i ti propuštění se pak většinou někde umístili, ale je třeba mít na paměti, že mnohdy zcela mimo svou kvalifikaci, většinou za podřadných podmínek.  Celkově ale tato zpráva výstižně dokládá to, že většina lidí opravdu ani v roce 1955 totalitu nechtěla, a že se komunisti za sebe a svou politiku styděli. Kupodivu ani mému otci se tehdy nic nestalo, byl totiž pracantem a tak mu nebylo možné nic vytknout. Jistěže by teď mohl zase nějaký cojanato poznamenat, že svou prací podporoval režim. Jenže jak už bylo zmíněno, život šel dál, lidé byli zvyklí praovat ještě z 1. republiky, měli rodiny, které bylo třeba nasytit. Takže se žít muselo, byť pod hrozbou oprátky, a později už většinou jen vězení. Jinak vroubky mého otce se pochopitelně sčítali, a v roce 1958 odpovědní činitelé usoudili, že by bylo vhodné začít naši rodinu sledovat. Toho se chopil můj strýc soudruh JUDr. Alois Dvořáček, ale to už je zase jiný příběh. Ale jen na okraj, ten se členstvím v KSČ taky nechlubil, ani s ničím jiným -:)

S tématem souvisí i článek: Brňáci nebaštili totalitu tak horlivě jak se dělo třeba v Praze ZDE