Povodně a carevna jsou podobné jako srpen 1968 a normalizace

Na jedné straně semknutá většina národa, snažící se třeba v onom roce 1968 o to, aby skončily rudé totalitní poměry, a konečně se i u nás začalo hrát všude fair play. Na druhé straně pak různí Bilaci, Husáci a Štrougalové se svými novými nohsledy, kteří hned po sovětské invazi zavětřili, že se naskýtá skvělá příležitost dostat se k lizu i pro ně.  Když si proslulý Husákův výrok „Nech odpadne čo je kolísavé“ správně přeložili jako „Kdo bude podporovat internacionální pomoc a KSČ, bude za to bohatě odměněn dosazením do funkcí, a tedy i výší platu.“  

Podobně vyzněla úžasná sbírka Českého rozhlasu obětem povodní, která se dostávala celý den až k šesti milionům, shodou okolností zrovna v době, kdy se odhalovaly stamiliony a kila zlata v tajných schránkách politických  korupčníků, či jejich lobbistických pomahačů. Těm pochopitelně vůbec nedochází, že svým počínáním až děsivě zrazují všechny ideály listopadu 1989, a chovají se tak úplně stejně, jako jejich zrádcovští předchůdci ze srpna 1968 a následující doby normalizace. To slovo předchůdci je třeba brát ovšem s reservou, neb často se jedná když ne o stejné zrádce, tak o politiky z rudého normalizačního chovu, či dokonce stáje.

Tak jako rudí normalizátoři nevěřili ve své papouškované fráze o socialistickém společenství a další pindy, když je zajímaly jen peníze a osobní moc, tak ani jejich  dnešní apgrejdovanou  garnituru nezajímá nějaká demokracie, ale zase jen peníze a osobní moc. Oprávněně se odjakživa považovalo za největší marasmus naší rudé totality to, že se několik generací učilo již od útlého dětství, že to co se říká doma, se nesmí říkat ve škole či v práci. S děsivou silou se tak nyní potvrzují tehdejší občasné poznámky, že mnohem horší než ekonomické škody tehdejšího komunisticko - estébáckého režimu je duševní zmrzačení značné části národa. Vypadá to, že duševně zmrzačení v tomto smyslu jsou teď již prakticky všichni politici a funkcionáři, když skoro každému přijde normální, že se odrbáváme všichni navzájem. No aby ne, když oni jsou v tom odrbávání na horních příčkách. Včetně naprosto vážně míněných úvah o tom, že odměnit funkcionáře za jejich loajalitu lukrativní pozicí ve státní firmě není žádnou korupcí.

Tomu plně odpovídá i dnešní situace, která kupodivu tolik lidí překvapila. Přitom je jen logickým důsledkem poklonkování většiny z nás před funkcionáři, ať už komunistickými, estébáckými,  či nynějšími rádoby demokratickými. Je třeba zdůraznit, že je to poklonkování oboustranné v tom smyslu, že tak jako funkcionář považuje za normální servilitu svých podřízených vůči sobě, tak neshledává nic špatného ani na vlastní servilitě k těm, co jsou v žebříčku nad ním. Za tzv. totality se to týkalo úplně všech, když i naši tehdejší mocipáni museli být servilní vůči Stalinovi, pak Brežněvovi a dalším.  Dnes se to změnilo, když snad k Rusku už servilní být nemusí, pokud budeme různé detailní zprávy o tom, že třeba část archivů StB je uložena v Moskvě považovat za hoaxy. Jenže když ne servilní k Rusku, tak zase musí být servilní k carevně či lobbistům, takže to vyjde nastejno.

V tomto směru není výmluvnějšího příkladu, než následující citace na iDNES koncem minulého týdne:

"Pár minut poté, co jsem poslal žádost na sekretariát vlády, mi volal sám premiér. Byl rozčilený, křičel na mě, co si to k paní vrchní ředitelce dovoluji. Při další cestě do Strakovy akademie jsem si vzal pugét a šel se Nagyové omluvit. Nechala mě půl hodiny čekat na chodbě, pak vyšla ven, vzala si kytku a řekla: To jste si dovolil hodně, doufám, že se to nebude opakovat," popsal MF DNES své seznámení s pravou rukou premiéra Nečase vysoce postavený státní úředník. Celý článek je ZDE

Škoda jen, že se novinář onoho vysoce postaveného státního úředníka nezeptal, jestli mu nedošlo, že tím, že si na paní vrchní ředitelku Nagyovou okamžitě nestěžoval, jen dále upevnil její moc a pozici carevny. Zvláště když se pak přišel ještě poklonkovat s pugétem. Ale můžeme mu to mít za zlé? Když se už za totality naučil, že se má držet pusa a krok?