Nobelova cena míru konečně i pro někoho z nás? Proč ne.

Možná i pro celou Českou republiku. Jen už nesmíme dál promrhávat opravdu historickou šanci, pomoci ke svobodě a demokracii Kubě, KLDR a všem zbývajícím totalitám. Asi jenom my to můžeme dokázat, navíc naprosto originálním způsobem, který tak ocení jistě celý svět, což je důležité. Originalita se totiž u Nobelovek vždy počítá. Vezměme si Václava Havla, pravidelně nominovaného prakticky už čtvrt století, ale pořád bez šance. Také proto, že jeho disidentství přineslo konkrétní výsledky až po změnách v Polsku či po pádu zdi v Berlíně, a tak už přeci jen trochu zapadlo, když první jsme prostě zdaleka nebyli.

Ale teď můžeme být první naprosto drtivým způsobem, když vlastně jenom my, jako jediní na celém světě, máme více než dvacetiletými zkušenostmi podložené know how k tomu, jak úplně změnit společenský systém, aniž by se přitom někomu ublížilo.  Až tedy na pár výjimek, kdy za naši nezkušenost zaplatilo daň v podobě jistého nevděku několik občanů, jako třeba pánové Husák, Štrougal, Štěpán, a naposledy paní prokurátorka Brožová – Polednová.   Ale to je již vše napraveno,  když nejvyšší důchody v republice měli tito „poškození“ vždy. Navíc mají mnozí z nich slušný přivýdělek díky psaní svých memoárů, protože hodně čtenářů zajímají detaily o době, která položila základ naší dnešní prosperitě.  

Přitom za několik hluchých let po roce 1989 si např. jmenovaní pánové Štrougal se Štěpánem můžou jen oni sami, protože na rozdíl třeba od pana Čalfy a statisíců dalších nepochopili, že přišel čas ke změnám. Které budou pozitivní především pro komunisty, a vrcholné zvláště,  což se také v plné míře potvrdilo, a jistě nadále potvrzovat bude.

A teď je jistě i každému studentu 1. ročníku politologie už jasné, co bychom měli udělat. Začněme třeba s Kubou, se kterou máme mnoho kontaktů ze všech období.  Okamžitě vyslat na Kubu vládní a stranické delegace /všech parlamentních stran/, včetně třeba pánů Pilipa a Bubeníka,  majících kontakty na kubánské disidenty. To je důležité proto, abychom Kubu uchránili od zbytečných komplikací, ke kterým došlo u nás proto, že se naši disidenti spojili s vládnoucími komunisty až po 17. listopadu.

V delegaci musí být zastoupeni především komunisté, ať „bývalí“ nebo současní. Jen ti totiž můžou kubánské vládnoucí špičky seznámit s tím, že na demokratických změnách můžou jen vydělat. Když mnohem lépe se budou mít i všichni řadoví komunisté, pochopitelně včetně disidentů, kteří změny jakoby vyvolají.

V delegaci by tedy měli být v prvé řadě všichni naši polistopadoví premiéři komunistického původu jako Čalfa, Zeman, Fischer, či za komunistickou národní frontu socialista Paroubek. Stejně jako další absolventi komunistické přípravky pro demokratickou společnost, kteří se u nás po roce 1989 stali  ministry, velvyslanci či podnikateli. Včetně expertů na kupónovou privatizaci. Na Kubě sice nebude k privatizaci tolik podniků jako u nás, ovšem zase by se mohlo privatizovat pobřeží. Hotely by si případně mohli zprivatizovat jejich nynější ředitelé, kteří jsou jistě i agenty kubánské tajné služby, jak na to, by mohli poradit naši hoteloví experti třeba z Brna.

Tohle  by  jistě všechny kubánské politiky oslovilo, včetně bratrů Castrových, zvláště když by se o tom mohli přesvědčit s nejlepšími protagonisty demokratických změn u nás. Vždyť jak by mohli neslyšet na to, že již demokratická Kuba by jim osobně přinesla dosud netušené bohatství a to soukromé, takže  by se  jejich moc a vliv vůbec nezmenšily. Vzápětí by následovali naši další experti jako pánové Junek či Hušák, z téměř kubánské Floridy by si odskočil vysvětlit Castrům a dalším výhody demokracie Stanislav Gross, daleko by to neměl ani Viktor  Kožený.  

Jako velká výhoda by se ukázalo i to, že je u nás nadále bez jakýchkoliv problémů pořád  aktivní i Komunistická strana, takže kubánští komunističtí staromilci by se demokratické revoluci na Kubě rovněž jistě nebránili. Zvláště když by jim třeba dr. Ransdorf přijel popovídat o tom, že šikovný komunista si v demokracii může pěkně vydělat i jako pouhý politik.

Jistěže každého z nás napadají desítky dalších argumentů pro demokratické změny,  takže neváhejme ať jsme první, kteří pomůžou zatím Kubě k tomu, aby se tam už brzy měli všichni lépe, podobně jako se to stalo u nás po roce 1989.  Nějaká naše pí ár agentura jistě vymyslí, jak to nějak šikovně udělat, aby se třeba při Fidelově projevu jakoby začalo cinkat klíči. Kdyby ještě trochu váhal, tak by se mu mohlo říct, že i na Kubě se budou hodit třeba Gripeny, a že výrobce umí být vděčný.  Podobně by byl Fidel vděčný nám, takže by tam mohl Petr Kellner hned založit banky, naši stavaři by tam mohli aplikovat H-systém, atd. atd. Po takovém úspěšném příkladu by jistě následovaly demokratické změny ve Venezuele, v KLDR a jistě i jinde. A to by už na Nobelovu cenu za mír být mohlo!