Stejně tak bylo díky činnosti skupiny bratří Mašínů zmírněno utrpení bezpočtu politických vězňů, trpících pod komunistickými bachaři Grebeníčkova typu. I když je nyní jistě většině z nás líto, že v některých případech zvolili stejný způsob boje jako komunisti, nelze nevidět jeden kladný efekt, který to přineslo, což kupodivu dodnes zřejmě žádný historik ještě nepodrobil důkladnému vědeckému zkoumání. Je sice hrozné mluvit o kladném efektu v případě ztráty lidského života, dá se to snad ale tolerovat v tom případě, když výsledkem byla záchrana mnoha jiných životů.
Pokud totiž přišel o život příslušník Lidových milicí, tzv. ozbrojené pěsti dělnické třídy, jistě si i další členové nejrůznějších ozbrojených složek od milicionářů po bachaře připomněli starou moudrost, že na každou svini se vaří voda. Takže se zcela jistě začali trochu brzdit při likvidaci svých spoluobčanů, aby tak aspoň snížili riziko, že si na ně někdy někdo v tomto smyslu vzpomene. Jistě by se dalo dohledat, že po útěku skupiny bratří Mašínů se snížil počet vražd, spáchaných komunistickou nomenklaturou a jejími ozbrojenci, stejně jako se zlepšily podmínky vězňů v komunistických lágrech. Až na výjimky byli potom naši spoluobčané vražděni pouze na hranicích. Možná i zde je odpověď na to, jestli by bylo opravdu lepší, kdyby Mašínové zlikvidovali třeba Gottwalda, neboť to by takový efekt mít nemuselo. Škoda jen, že nám zřejmě žádný bachař či milicionář z 50. let nepoví, do jaké míry ho samotného případ skupiny bří. Mašínů ovlivnil, a jestli se stal mírnějším ze strachu před možnou odvetou.
Tohle by si zasloužilo důkladný výzkum, třeba od Ústavu pro studium totalitních režimů, včetně toho, co opět oživilo chuť vraždit u členů Lidových milicí, když se opětovně pustili do zabíjení svých spoluobčanů koncem 60. let. Že by to bylo tím, že za svými zády ucítili podporu především Rudé armády? Bezesporu, je velká škoda každého zmařeného života, ovšem při této příležitosti je třeba politovat tu skutečnost, že ozbrojený milicionář, který se bránil skupině bratří Mašínů, vzbuzuje dnes nepoměrně víc emocí, než třeba Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach, kteří byli zavražděni jeho mladšími nástupci v Brně v roce 1969.
Tady jsou nám historici ještě hodně dlužni. Musí hlavně zpovídat politické vězně a odbojáře, protože zcela jistě se žádný člen zločinných komunistických organizací a složek 50.let nebude vyjadřovat k tomu, jestli dostal strach když vyšlo najevo, že se skupina bratří Mašínů s nikým nemazlí. Nikdo z těchto tehdy hrdinů se ke svým skutkům dnes nehlásí. Dokonce ani dodnes nevíme, jestli vůbec byly Lidové milice zrušeny. Ještě nebylo slyšet žádného milicionáře, že by se pochlubil, že dal písemnou výpověď z milicí. Možná tam přestali jen docházet. Podobně nevíme jak to udělali soudruzi se svým členstvím v KSČ, taky tam jen přestali chodit? Nebo napsali na ÚV KSČ, že jejich členství bylo jedním velkým omylem, že politika KSČ byla zločinná skrz na skrz a že okamžitě vystupují? Možná to jen nechali vyhnít, a stranickou knížku mají doma jako suvenýr. Ale právě proto by se měli snažit historikové, protože zatím, ať se nezlobí, to spíš jen flákají. Také proto je případ Mašínů posuzován pořád jen ode zdi ke zdi, včetně našich blogů na iDNES a jejich diskusí.
Pokus o pohled na skupinu bratří Mašínů v širších souvislostech je možno přečíst si po kliknutí ZDE.
