Až dosud nepadlo jediné dobré slovo o spolupracovnících StB, je tedy už nejvyšší čas to napravit. Zvláště když se někteří z nich zasloužili o úspěch naší sametové revoluce v roce 1989 bezesporu víc, než např. celá slavná Charta 77. Díky laskavosti pracovníků archivu Ministerstva vnitra se podařilo získat dostatek dokumentů ve zpřístupněných materiálech StB, které dokazují, že mnozí spolupracovníci StB významně přispívali ke vzdělanosti svých řídících orgánů StB pokud šlo o mezinárodní situaci. A co je až dojemné, tito agenti si to navíc sami finacovali.
Dokládají to třeba následující dokumenty, týkající se agentky StB Pavlíny, jinak vedoucí recepce hotelu Continental v Brně. V červnu 1988 si sama zaplatila zájezd s CKM /Cestovní kancelář mládeže/ do Španělska. Bylo jí sice tehdy už 45 let, ale kdyby se někdo divil, proč jela s mládežníky, tak to bylo zřejmě proto, že tehdejší mládež zase až tak moc cestovat nechtěla, a tak se zbylá místa nabídla i starším zájemcům, na vytíženost se prostě dbalo už za socialismu. Takže do Španělska jela Pavlína za své, ale to není všechno. Sama si potom ve Španělsku zaplatila i výlet lodí de Ceuty, a díky tomu odhalila v místním přístavu kotvící válečné lodě. Tuto zásadní informaci potom ještě zmínil ve shrnutí řídící orgán StB, který agentku Pavlínu po návratu "vytěžoval." Dnes nám přijde už trochu nechutná jeho rukou dopsaná poznámka, aby se dohlédlo na to, z jakých zdrojů TS /Tajný spolupracovník/ svou cestu do KS /kapitalistické státy/ financoval, ale jen to dokládá, že i tehdy už byli závistivci. Navíc mu vůbec nedošlo, že zatímco on za práci StB bere mzdu, Pavlína si to hradila, a navíc se na cestě vůbec neflákala, jak zpráv dokládá, vedle bojové techniky musela sledovat i ostatní účastníky zájezdu atd.
Dnes nám to přijde jako banální informace, ovšem tehdy tímto způsobem agentka Pavlína významně ovlivnila možná celou brněnskou Státní bezpečnost. Protože Pavlíně mohli věřit, nakonec byla jejich spolupracovnící již téměř dvacet let, a tak si uvědomili, že když má takové Španělsko i válečné lodě, tak by asi nebylo zrovna jednoduché Španělsko vojensky obsadit při snaze o rozšíření socialistického tábora. A že bude možná lepší, se Španělskem vycházet po dobrém. Jistě, tohle bylo ještě v červnu 1988, kdy to zdánlivě nemělo na nic vliv, ovšem efekt této zprávy se projevil naplno potom o rok a něco později, v listopadu 1989, kdy už i díky Pavlíně byla brněnská StB připravena na to, že třeba se Španělskem a následně se Západem vůbec, bude lepší vycházet, a tak i proto se listopadovým změnám vůbec nebránili.
Podobně si z brněnského Continentalu zaslouží pochvalu i další spolupracovník StB, s krycím jménem Váca. Ten v lednu 1989 ukončil roční pracovní pobyt jako kuchař v západním Německu. Povrchní pozorovatel by odtušil, komunista a spolupracovník StB, náměstek hotelu Continental, ale do Německa jel rád i jen jako kuchtík, navíc jistě jen kvůli svým kádrovým kvalitám. Ovšem to by bylo jen povrchní hodnocení, které by vůbec nezohlednilo velký podíl Váci na klidném průběhu sametové revoluce v Brně. Připomeňme si, že se vrátil ze SRN v lednu 1989, tedy v předvečer velkých změn. Když podobně jako svým kolegům v té době i svým řídícím orgánům StB vyprávěl třeba o tom, že jako kuchař musel ze svého valutového příjmu v Německu platit příspěvky KSČ až 150 západoněmeckých marek měsíčně, což ho patřičně štvalo, udělal pro naši revoluci možná víc, než Svobodná Evropa a Hlas Ameriky dohromady.
Tato skutečnost se jistě šířila od Vácových řídících orgánů StB k jejich ostatním kolegům jako blesk. Dělal v Německu kuchaře, a jen příspěvky KSČ platil větší, než je náš plat. A nepochybně si jako kuchař v Německu vydělal mnohem víc, než má teď tady jako náměstek ředitele hotelu. Opět si připomeňme, že to nebyla žádná nepřátelská propaganda ze štvavého rozhlasu, ale osobní zkušenost důvěryhodného Váci, kterému soudruzi estébáci mohli plně věřit. Takže i díky Vácovi brněnská StB neměla žádný zájem, v listopadu 1989 nějak zasahovat, jistě se i oni už ani nemohli dočkat.
Můžeme tedy konstatovat, že díky tomu, že v každém našem městě byl nějaký Váca a Pavlína, tak všechno proběhlo tehdy v klidu, a my jsme se mohlo po celém světě proslavit s naší "sametovou". Možná by to mohlo být inspirací pro pana presidenta, aby si při volbě adeptů na příští státní vyznamenání vzpomněl i na tyto dosud neznámé hrdiny.
