Komunistická propaganda Michela Fleischmanna z F1 u Karla Šípa

Ve včerejší  Všechnopárty,  věnované emigraci, pan Fleischmann poznamenal: “Já nejsem emigrant, já jsem zavlečenej,  protože mi bylo teprve 16 či 17. Otec pracoval v roce 1968 na československé ambasádě v Paříži jako titulní rada, a byl první československý diplomat, který emigroval.“  Takže hlavně mladším  divákům bylo jistě vše jasné.  Když sovětská okupace ukončila v šedesátých letech naši svobodu, otec pana Fleischmanna neohnul hřbet před okupanty a  kolaboranty jako byl Husák, protože dokonce jako  první  ze všech našich diplomatů pochopil, že v nesvobodě se žít nedá.

Je zde ovšem problém, protože takový přístup zase jen slouží k rozšiřování mylné představy, že do roku 1968 se tady žilo naprosto skvěle, než to přerušila sovětská okupace. Ano, někomu se tady žilo skvěle, ovšem výhradně představitelům a vykonavatelům totalitní komunistické moci. Např.  zcela jistě se neměla špatně právě rodina pana Fleischmanna. Protože kdo jiný se asi mohl stát,  jak před rokem 1968 tak i po něm, např. titulním radou v Paříži, než člověk plně oddaný režimu?  Jen ten, kdo se aktivně stavěl třeba za to, že pravdu nemá doktorka Milada Horáková, ale právě prokurátorka Brožová – Polednová, jen takový komunista se mohl stát radou na ambasádě. A i když jistě i v Jáchymově působilo dost vzdělanců znalých francouzštiny, nepochybně ani jeden z nich na ambasádě v Paříži nikdy nepůsobil.

 Takže je jasné, že otec  pana Fleischmanna musel aktivně po únoru 1948 přispívat k budování  totalitní společnosti. Škoda tedy, že se Karel Šíp pana Fleischmanna nezeptal, jestli tomu jeho otec věřil, nebo jestli si jen spočítal, že to bude výhodnější. Podobně jako si  jistě spočítal v roce 1968, že lepší bude zůstat v Paříží. Je sice pravda, že se diváci chtěli bavit. Jenže to nebylo ještě všechno.

Jedním z hostů byl totiž i Jaroslav Hutka, kterého donutil k emigraci během normalizace samotný režim. Jenže o tom nepadlo skoro ani slovo, opět se  jen  dokola vtipkovalo, tentokrát na téma Hutkových manželek,  či proč si vybral k emigraci právě Holandsko. Nikdo se nepokusil zmínit rozdíl mezi emigrací rodiny Fleischmannů a právě Jaroslava Hutky.  Proč se třeba Hutka nezeptal, jak jejich emigrace z pařížské ambasády probíhala? Kdo se k nim ještě přidal? A jestli emigrovali až poté, co otec pana Fleischmanna dostal  výplatu, aby měli aspoň něco do začátku? Bouchli jen dveřmi, nebo počkali až z Prahy přijede náhrada, taky proto, aby mohli ambasádu včetně pokladny a účtů pořádně předat?

Možná by se i při těchto tématech diváci pěkně pobavili. Shrnuto podtrženo, tento pořad byl dalším z řady, který opět obrousil hrany zrůdné totality. Zvláště když asi jen málo z jeho diváků si dnes na rádiu Česko poslechne další díl Příběhů bezpráví, věnovaných totalitním zločinům.  Pak se nesmíme divit, že 50. léta  či normalizace už téměř nikoho nezajímají.  Důsledkem je pak to, že se komunisti nadále roztahují, a  uznání protikomunistického odboje vzbuzuje spíš opovržení.  

U Karla Šípa či Michela Fleischmanna se tento přístup dá pochopit. Žádný z nich za totality nijak nestrádal, nikdo jim nebránil v uplatnění. Škoda tedy, že to trochu nezachránil  aspoň Jaroslav Hutka, kterému komunisti  pořád zavírali pusu, až ho z republiky vyštvali. Omluvou mu může být to, že televizi sám nemá, a tak vlastně ani netušil, do jakého typu pořadu byl pozván.  I když vlastně, co asi tak mohl čekat? Copak tady jsou v médiích jiné besedy než zábavní a propagační?