Klidná síla komunistů

Svého času lidovecký slogan komunisti nelepí na billboardy, ale o to důsledněji jej uplatňují v praxi. Dokázali se tak nenápadně přiřadit k vítězům voleb, a ještě více upevnit své pozice a připravit si tak půdu k dalšímu průlomu. Jistěže ne proto, aby tady jednou opět zavedli komunistickou diktaturu, to opravdu nehrozí. Ovšem podobně jak se nepotírá neonacistické hnutí z obav, že by se mohl objevit nový Hitler, ale kvůli jeho praktikám, které jsou v rozporu s lidskými právy, tak bychom měli být na pozoru i před komunisty. I jim jde především o to, dostat se k moci všemi způsoby, tak jak to u nás praktikují již od konce války, byť v současnosti mnohem rafinovaněji, než když měli k dispozici armádu, Veřejnou bezpečnost a StB nebo Lidové milice.

Nelze jim upřít jistou genialitu jejich počínání, se kterou se občas zůčastní čím dál řidších diskusí na téma změny názvu, nebo už jen ojedinělých zmínek o vyrovnání se s minulostí. Jako by si ke svému přetvořili poválečný fór o tom, jak pan Novák potkal známého Wassermanna. Když ho oslovil, ten se hned ohradil: "Pssst, už nejsem Wassermann, už jsem Vodička!"  "Chápu, chápu" odvětil Novák, vědom si poválečných protiněmeckých nálad. Takže když po čase nyní už Vodičku potkal znovu, zvesela jej oslovil jeho novým ryze českým jménem. Ten si však opět dal ruku k ústům: "Psst, už nejsem Vodička ale Potůček!" "Ehm, tak dobrý den pane Potůčku, ale promiňte, co byla tak špatného na jménu Vodička?"Načež nyní již Potůček odvětil: "Ale nic, Vodička byl v pořádku, jenom že mnohem lépe zní Potůček dříve Vodička, než Vodička dříve Wassermann."

  V posledních letech tak komunisti připustili jen rozebírání různých variant tohoto fóru, a přitom totálně zmátli drtivou část veřejnosti nejabsurdnějším polistopadovým fórem, kdy se jim podařilo umístit svého totalitního spolubojovníka Jana Fischera do funkce premiéra, spolu s plejádou dalších nomenklaturních kádrů KSČ. Vycházíme-li ze všeobecně uznávaného názoru i tady na blogu iDNES, že bývalý komunista je totéž, co řekněme bývalý Afro-američan, nemohl se jim podařit lepší tah. Jakmile komunisti totiž vstoupí jednou do vlády, už to nebudou ti, jejichž předchůdci udržovali tuto zemi 40 let v neskutečném marasmu, ale ti, jejichž předchůdce Jan Fischer byl nejoblíbenějším českým poválečným premiérem.

 Už nyní tak získávají neskutečnou podporu i u svých nesmiřitelných odpůrců. Dokládá to např. i včerejší názor jednoho diskutujícího na mém blogu, dosud zarytého antikomunisty, který např. jednoho kolegu - blogera  nezapomene nikdy oslovit soudruhu, a ať píše o čemkoliv, v diskusi pod každým jeho článkem připomene jemu i všem čtenářům to, že v roce 1968 vstoupil do KSČ,  byť poté co sám po roce vystoupil z toho měl dalších 20 let už jen problémy. Když mi včera tento diskutující zhodnotil Jana Fischera, málem jsem zaslzel dojetím: " Bývalý komunista a současný premiér Jan Fischer není mým oblíbencem a nikdy nebyl. Avšak to, že se svoji funkci vykonával s přehledem, jedná korektně a slušně, nechová se jako primitiv nebo buran, nepomlouvá a nenapadá druhé, to nelze nevidět. Není zkorumpovaný, nekrade a Stbáckým spolupracovníkem také nebyl. Nemusím ho proto házet do jednoho pytle s jinými grázly nebo lumpy a udavači, co v KSČ nikdy ani nebyli, ale ochotně sloužili kdejaké špatnosti a zlu."

 A to se jedná o pamětníka, který by o totalitě snad něco vědět mohl. Ti mladší už můžou milovat komunisty všeho druhu, ať bývalé či nynější,  už naprosto bez zábran, protože pro ně se už celá totalita zredukovala na dvě tři věci. Nějakou doktorku Horákovou kdysi dávno nechala popravit nějaká rychlokvašená prokurátorka, ale bylo to v době jakési krize, studené války nebo tak nějak, ale teď jí za to dali 6 roků natvrdo. A pak snad ještě to, že jistý Pernes měl šéfovat tomu hledání ve starých archivech, ale protože chodil  do nějakého marketingového kursu  ekonoma Marxe, tak ho teď zase vyměnili, a nikdo vlastně ani pořádně neví za koho, stejně jako k čemu ten ústav je.

 Komunistům hraje i do ruky známé mluviti stříbro, mlčeti zlato. Proto jsme se nikdy nedověděli třeba to, jestli VUML navštěvoval i Jan Fischer, jestli jezdíval na devizový příslib na Západ, a hlavně, jak si počínal coby kovaný komunista na Českém statistickém úřadu při sčítání výsledků totalitních voleb. Asi největším mýtem o totalitě je totiž to, že se k volbám chodilo povinně, a když někdo nešel, tak měl velké problémy. Komunisti pochopitelně nebyli hloupí a nestáli o to, aby se začalo mezi lidmi povídat, že někdo byl vyhozen z práce kvůli tomu, že nebyl u voleb. Volební účast kolem obvyklých  99.9 % jim totiž bez problémů odklepli soudruzi statistici.  Sám jsem k volbám někdy šel a jindy zase ne, problém jsem z toho ovšem nikdy neměl a např. v žádných materiálech StB jsem nikdy u nikoho nenašel zmínku o jeho volební aktivitě. Nelze ovšem vyloučit, že k volbám museli chodit členové KSČ, protože těm by ztráta místa hrozit mohla.

 Dalším velkým mýtem je zřejmě i to, že komunisti vyhráli v r. 1948 v demokratických volbách. Tomu jsem sám věřil až do minulého volebního víkendu, kdy jsem byl poprvé v životě členem volební komise. Tehdy mi došlo, že volby v r. 1948 mohly probíhat poněkud jinak než dnes. Možná i dřív byli v komisích zástupci různých stran jako dnes, aby byla zajištěna vzájemná kontrola při sečítání výsledků. Problém mohl být ovšem v tom, že zatímco ostatní strany byly zvyklé hrát fair play, komunisti se neštítili vůbec ničeho, což pak dokazovali dalších 41 let, včetně toho, že bez váhání popravovali a věznili naše největší vlastence. V konspirativní činnosti během války se vycvičili příslušníci všech politických stran,  podle mě své takto získané zkušenosti mohli během voleb zneužít právě jen komunisti, kteří nikdy neváhali jít ani proti vlastnímu národu.

Při jejich známé aktivitě a organizovanosti tak klidně mohli získat převahu ve volebních komisích, kdy ostatní strany vůbec nenapadlo, že by někdo mohl podvádět, a tak to připustili. Škoda jen, že zřejmě neexistuje žádný popis toho, jak to tehdy ve volebních komisí probíhalo. Třeba se nám ještě nějaký pamětník přihlásí.  Ale i kdyby mé podezření vyvrátil, před komunisty se i tak budu mít vždy na pozoru. Ne proto, že by se jednalo o stranu, která by tady chtěla opět zřídit rudou totalitu, to už by se jim nepodařilo. Ale proto, že se jedná o lidi, kteří se vždy chtěli dostat k moci neférovým způsobem - velmi mírně řečeno.