Josef Šesták porodní asistentku –udavačku nezabil a metál taky nemá

Pořád neutuchají diskuse na téma jestli dát, či spíš proč nedát vyznamenání členům skupiny bratří Mašínů. Tento příspěvek ovšem naznačí, že za zabití, kterých se při svých akcích tato skupina dopustila jsou všichni komunisti spíš vděčni, neboť  to patřičně využívají ve své propagandě o tom, že se tady žilo po Únoru dobře, a nebýt narušitelů, mohlo to být ještě lepší.

jozkatanky

Důkazem toho, že se jim to daří je pak např. to, že vychytralý komunista Jan Fischer, který v 80. letech opakovaně odmítal vstup do zločinné KSČ až nakonec souhlasil, údajně kvůli tomu, aby mohl učit statistiku na VŠE /což je lež, protože do KSČ byli lákáni jen dělníci, neboť platilo, že na jednoho přijatého inteligenta musela základní organizace zlákat dva dělníky či rolníky/, a který se ani později nestyděl přijet do Berlína na oslavy 20. výročí pádu zdi, tak tento Jan Fischer je nyní nejžhavějším kandidátem na presidenta, pokud by došlo k přímé volbě.

Už jen uvažování o tom, že by měl být aparátčik Jan Fischer dalším komunistickým presidentem je urážkou všech našich předků, kteří v boji proti komunismu položili své životy, či jinak trpěli. Jedním z nich byl i předválečný poručík, během II. světové války potom major francouzské armády, a po svém návratu z Indočíny na podzim roku 1946 potom už „jen“ kapitán opět československé armády, Josef Šesták, nakonec degradován samotným Alexejem Čepičkou.

Následující dva dokumenty ilustrují jak Josef  Šesták dělal v dubnu 1948 osvětu, když varoval třeba před stávajícím masovým vrahem Stalinem a budoucím Gottwaldem. Po udání porodní asistentky Sklenářové byl pak zatčen. Jistěže by pro něj nebylo žádným problémem, aby se po svém propuštění udavačce pomstil třeba tím, že by ji zabil. Což pochopitelně z mnoha důvodů neučinil. Takže pokud by četl tyto řádky třeba Vojtěch Filip, musel by zjihnout dojetím, zvláště když se sám od Stalina a Gottwalda dávno distancoval.

Protikomunistickou osvětu dělal Josef Šesták ovšem už před Únorem, jak dokládají další dva dokumenty.

To vše ovšem zdaleka nestačí na to, aby byl nyní aspoň in memoriam nějak oceněn. Kým taky? Těmi co chtějí za presidenta Jana Fischera? Ani by asi nepomohlo to, že Josef Šesták v roce 1949 emigroval, aniž by při tom zkřivil vlas jedinému pohraničníkovi, ať našemu nebo východoněmeckému. Počátkem 50. let pak bohužel zahynul v řadách francouzské armády v Indočíně. Tím taky přišlo několik jeho neteří a synovců definitivně o svého báječného strýčka. Výměnou za to se ovšem některým z nich dostalo trvalé péče Státní bezpečnosti, neboť v těchto případech si soudruzi příbuzenské svazky vždy důkladně podchytili, jak dokládá další dokument.

Ale možná se ještě Josef Šesták nějakého ocenění za protikomunistický odboj přeci jen dočká. Za válečné hrdinství jedno dostal, francouzské, jak dokládá následující úryvek. A pokud jde o to další, za boj proti komunistickým zločincům, těžko by mohl někdo dnes proti tomu protestovat, a to včetně komunistů. Vždyť jednal přímo v rukavičkách, což bylo dáno i jeho velkými válečnými zkušenostmi, získaných  jak v  bojích v Evropě, tak i v Africe. Proto si moc dobře vážil každého  lidského života, neboť mnohokrát poznal, jak snadno lze o něj přijít.

Čechoslováci ve francouzské 2. obrněné divizi - Ivan Procházka /Publikováno v časopise HaPM číslo 6/2001/

Na konci roku 1940 požádal generál de Gaulle prezidenta republiky Dr. Beneše a MNO v Londýně o uvolnění několika československých důstojníků zahraniční armády pro potřeby armády Svobodné Francie (FFL). Z desítek přihlášených důstojníků bylo na jaře následujícího roku vybráno patnáct mužů a na základě smlouvy, jenž zaručovala našim důstojníkům stejná práva a povinnosti jaké měli důstojníci francouzští, uvolněno pro FFL. V následujících třech letech přestoupilo na dobu války do FFL ještě dalších čtyřicet sedm důstojníků, kteří byli rozmístěni k různým druhům zbraní do mnoha francouzských posádek, takřka po celém světě. Minimálně pět důstojníků sloužilo u 2. DB. Nadporučíci Šesták, Matoušek, Moravec, poručík Březina a poručík In memoriam Španiel. Nadporučík Moravec sloužil u doplňovací jednotky v severní Africe, nadporučík Šesták působil u GER 15 (Groupe ď Escadron de Réparations No. 15), poručík Březina u 12e Cuir (Régiment de CUIRASSIERS) a nadporučík Matoušek spolu s poručíkem Španielem u 1er R.M.S.M. (Régiment de Marche de Spahis Marocains).

Josef Šesták, narozený 25. listopadu 1911, patřil mezi nejdéle sloužící československé důstojníky v armádě Svobodné Francie. Jeho služba trvala od 15. dubna 1941 do 20. září 1946. Absolvent Hranické akademie, který prošel trpkou zkušeností během ústupových bojů s části československých jednotek ve Francii v roce 1940, patřil do první skupiny důstojníků odcházejících v Anglii k FFL. Po příjezdu na Střední východ byl zařazen v hodnosti lieutenanta k opravárenskému parku obrněné techniky v Bejrutu. V dubnu 1942 byl povýšen na capitaina a převzal velení nad vyprošťovací četou 1. dílny těžké techniky 1. DFL a prodělal slavné tažení divize v Libyi a Tunisu. Po jejím ukončení byl v červnu 1943 převelen do nově se tvořící 2.DB k 15 G.E.R., kde zastával místo velitele vyprošťovací čety 3. dílen těžké techniky a místo velitele parku převodu a odpisu rezervní techniky. V dubnu 1944 odplula jeho jednotka do Anglie a začátkem srpna téhož roku se vylodila ve Francii. Kapitán Šesták se podílel na akcích v Normandii, bitvě o Paříž, tažení do Alsaska a Vogéz, a koncem války se účastnil závěrečných bojů v Německu kde působil až do října 1945. Za tažení ve Francii byl vyznamenán francouzským válečným křížem s bronzovou hvězdou. V citaci k vyznamenání bylo mimo jiné uvedeno „ … za soustavnou práci zaručující předání početných tanků a vozidel zpět k dispozici bojovým jednotkám. Mnoho vyhledávání a oprav poškozené techniky bylo vykonáno za těžkých podmínek, na dohled a pod přímou palbou nepřítele…“. Na přelomu roku 1945/1946 odplul do Indočíny, kde pokračoval v činné službě další čtyři měsíce. V červnu 1946 byl povýšen na commandanta a v září téhož roku ukončil svojí činnost ve francouzské armádě.