Ještě jednou o čurání

Tento týden se na blogu iDnes i OnaDnes jakoby roztrhl pytlík s články s čurací tematikou, vše bylo ale spíš jen v rovině pokapaných prkének.  Přitom nezvládnutí  této pravidelné činnosti  může způsobovat zdravotní problémy, někdy i smrt, zvláště v nastávajících parnech.  Jen proto, že třeba kvůli tomu, abychom se nemuseli  před lidmi „ztrapňovat “ odskakováním na toaletu, tak raději před odchodem do společnosti výrazně omezíme přísun tekutin.

V lepším případě potom následuje podráždění, nesoustředění a bolest  hlavy, zejména u starších osob může však být důsledkem  dehydratace i třeba infarkt. Takže místo často zmiňovaného řešení toho, jak si kdo počíná u vedlejších mušlí či jestli je pokapané prkénko,  věnujme raději pozornost vlastním čuránkům. U zdravých lidí má moč téměř průhlednou až jasně žlutou barvu, což  způsobuje pigment urochrom, který když se  začne hromadit, tak moč  zbarví do tmavožluta až hněda, což signalizuje, že je opravdu nejvyšší čas abychom si doplnili tekutiny.

Takže pryč s falešným studem,  pravidelně čurat chodí drtivá většina z nás a je přímo hloupé, abychom ohrožovali své zdraví a raději nepili, jen kvůli obavám, že bychom se někde ztrapnili, když bychom si potřebovali odskočit.   Vždyť  je to úděsné, kazit si celou akci ještě než začala jednak tím, že téměř nic nepijeme,a pak i přemýšlením,  jak bychom to případně zakamuflovali, kdyby se nám i přesto přeci jen chtělo. 

S tím udělal jednou velmi špatnou zkušenost jistý džentlmen vybraných mravů, který vzal na první autovýlet půvabnou děvu, při jízdě to ovšem na něj přišlo. Bleskově tedy vymyslel plán, spočívající v tom, že dotyčné řekl, že vzadu slyší nějaké klepání, a tak to musí zkontrolovat.  Tak tedy zastavil, motor nechal pochopitelně kvůli zvukové kulise běžet, otevřel vzadu kapotu a obloukem to pouštěl do křoví. Jenže z křoví  vzápětí  někdo zařval: „Ty čuně jedno, co to děláš?!“  Džentlmen rychle odvětil: „Pssst, mám v autě dámu!“   Načež se ozvalo: „A to si myslíš, že já tady šoustám králíka?“

Takže nikdy nedělejme vědu z toho co je lidské, ušetřími si spoustu problémů. Tématika čurání se tak pochopitelně nemohla vyhnout ani jednomu ze stěžejních děl  české literatury o dospívání za totality, a díky laskavému svolení nakladatelství  Oldies but Goldies ® se můžeme s několika ukázkami seznámit.  V první  je pohled na věc od žáka 4. třídy:i

Darebačky

Na venkově se nikdo nikomu neposmíval, jak bývalo zvykem ve městě. Stačilo pár minut a kluk, který trochu vybočil, ihned získal nelichotivou přezdívku na několik let. Když chtěl hladový Kostelník od spolužáka ve školní jídelně zbylé dva knedlíky a potom nezvládl jednoduchý úkon na pisoáru, začalo se mu říkat Křivochcálek zbytkař.

O přezdívce se dověděly holky ve třídě a vyzvídaly. S rozpaky jsme jim řekli, že si při čurání asi nestáhl kůžičku, a tak mu to šlo i na nohavici. Holky se ale nestyděly a smály se, že se svou chcačkou darebačkou takové problémy nemají. To se mně líbilo, protože jsme se bavili o tom, v čem jsme jiní. Škoda jen, že u toho nebyla Jana, jejíž darebačku jsem znal.Vlastně spíš neznal, ale stejně jsem na letmé zahlédnutí ve Věstonicích rád vzpomínal. Považoval jsem to za tajemství, a tak jsem se o tom ani nezmínil klukům, když jsme rozvíjeli debatu, že by nám holky mohly své darebačky ukázat. Záhy jsme usoudili, že k tomu asi nedojde, a začali jsme se věnovat důležitějším věcem, známkám a odznakům.V tom jsme se vyznali. Co kdyby se chtěly výměnou podívat na naše šuliny? To bych teda nepřežil. Mohly by se posmívat a kluci s nimi. Možná ne, třeba ho někdo má menšího, ale jak to mám vědět?

Další ukázka je dokladem toho, že mnohé ženy ba i matky vůbec netuší, že může dojít k mnohem větší pohromě, než je pár kapek na záchodovém prkénku. Je to dáno tím, že lékařská osvěta pořád pokulhává, Když např. v knize Kouzlo a magie sexu opravdu renomované autorky dr. Miriam Stoppardové, navíc s podtitulkem „Kniha, která vypovídá pravdivě mužům o ženách a ženám o mužích“ je na straně 31 vpravo dole uvedeno, že „…  také močení bude vždy zvyšovat tmpo ochabnutí penisu, protože muž nemůže močit, pokud je jeho úd ztopořen.“  Takže v tomto kniha pravdivá rozhodně není, jak doloží i další ukázka. Mmch. Miriam Stoppardová  je první manželkou světoznámého dramatika Toma Stopparda, a když jsem s ním před časem dělal rozhovor, měl jsem sto chutí tohle s ním probrat. Nakonec jsem ale od toho upustil, neb rozhovor byl pro Městské divadlo v Brně, a tak jsem se držel tématu. Ale věřím, že i tato diskuse mohla být zajímavá, protože Tom Stoppard je absolutní sympaťák, kterého by jistě nic nezaskočilo.  Přesvědčit se je možno když se zadá do googelu „Dokořán Tom Stoppard“

V další ukázce z knihy Beetles tedy vysvětluje trenér svým svěřencům věci, utajené i některým slovutným lékařům:

 Rady, co nebyly v žádné knížce

„To máme vyřešeno, snad ještě pár drobností, které v žádných odborných knížkách typu Dospíváte v muže zmíněny nejsou. Jako by to ctihodní vědátoři měli jen na čurání. Onanie se nezakazuje jako dřív, postoje vědců však stále nejsou jednoznačné. Nic se nemá přehánět, to u vás konečně nehrozí, protože aktivit máte ažaž. Občasné protřepání neuškodí, jednak se zbavíte noční poluce, která z mnoha důvodů nebývá příjemná. Všechno se má občas protrénovat, tak co. Hlavně ho nikdy netrapte, když je jen napůl, to houbovitá tělíska ráda nemají.

Ještě jedna věc pro ně není dobrá. Může se stát, že si dáte dvě piva, v noci se vzbudíte na záchod a balda míří vzhůru k obloze. Co teď? Snažíte se, jak to jde, předkláníte se a při tom ohýbáte a možná i lámete to nejcennější, co máte. Nebojte se, o zlomeninu jít nemůže, to je pouze hovorový výraz. Jak jsem zmínil, erekce je způsobena naplněním houbovitých tělísek krví. Jde o to, že tělíska jsou uložena ve vazivovém pouzdru, které se může při nepřirozené manipulaci poškodit. Krev se tak vylije do podkoží a důsledkem může být vedle velké modřiny i krvácení při močení. Většinou se to rychle zahojí, je to však zbytečné riziko.

 Existuje jeden recept - penis násilím neohýbám, ale klidně jdu čurat velkým obloukem do vany, bez ohledu na to, co si pomyslí případný svědek. Všechno je lepší, než si nechávat topořivé tělísko sešívat ve špitále. V rodinách se některé záležitosti okecávají víc než zdrávo a mladý kluk netouží být v centru pozornosti. Tak si pak hoďte sprchu a nikdo nic nepozná. To jsou detaily, prvořadé je zabránit poškození organismu. Raději z okna počurat domovnici.“

Vyprskli jsme smíchy. Kotleta se zeptal, co nás rozjařilo, a vyslechl si příhodu, jak jsme na školním výletě spali v horním patře ubytovny bez WC. Když šel Jura Vašíček čurat z okna, museli jsme ho držet, aby nespadl dolů. Nestál mu, ale po jednom lahváči byl Džórdž nejistý.

Kotleta se zasmál:

„Už jsem se lekl, že jste v těchto věcech mimo. To, že tak příště vyzrajete nad přírodou, neznamená, že zapomenete vanu důkladně ošplouchat. Nikdo nemusí ráno poznat, že se v koupelně dělo něco mimořádného.

U ničeho by neměla chybět elegance. Na hřišti nebo kluzišti je předpokladem elegantní hry vedle nezbytného talentu také tvrdý trénink. Teprve potom není hra upachtěná a sledování vašich kliček či nahrávek může býti požitkem. Zvláště když u toho přemýšlíte. To se můžete stát elegány dokonce i mimo stadion. Mohli bychom to nazvat: mít cit pro situaci. Vědět, co je kdy vhodné a co už není. Povídáme si o některých ne zcela běžných věcech. Lépe řečeno o normálních záležitostech, které však často předmětem hovoru nebývají. My si to můžeme dovolit, protože mezi chlapama, kteří se věnují sportu, bývá otevřenější přístup než jinde. Není nad to, když se mluví i jedná na rovinu. To neznamená, že bychom někdy neměli přibrzdit. Důsledkem toho, že neděláme z ničeho vědu, je přátelské sportovní prostředí. Malý příklad: přijdete-li poprvé na návštěvu do rodiny sportovců, při uvítání vám zároveň ukáží záchod a koupelnu. Jednoduše proto, že to znají z vlastní sportovní činnosti. Když se přijede někam na zápas, co nám pořadatel sdělí hned po našem příjezdu? Kde se nachází hřiště, kabiny, sprchy a záchod!

Jenže mnohé nóbl rodinky mají dojem, že obývák musí návštěvě ke spokojenosti stačit, a s informací o zázemí se už neobtěžují. Aniž by je napadlo, že taková zdánlivá drobnost může pohodu zbytečně narušit. Vytratit se nenápadně na toaletu je totiž snadnější, pokud víme, kde se nachází. Ne každý je rád středem zájmu, když má během hovoru rušit dotazem po místnosti, kam i císař pán musel pěšky. Zejména pokud se jedná o obět deformované výchovy, při které bývá potlačováno vědomí naší příslušnosti k homo sapiens sapiens. Včetně toho, že ani člověk moudrý se neobejde bez látkové výměny. Bez výjimky. Znovu opakuji, že není důvod, aby bylo někomu v tomto směru něco žinantní. Teď nemám na mysli moudrost.

Extrémním příkladem je tragikomický příběh dívky, která se na rande tak moc styděla říct svému klukovi, že se jí chce čurat - až se počurala. Okamžitě utekla, takže nešťastný milenec se nikdy nedověděl skutečnou příčinu rozchodu. Někdo si zase žádné servítky nebere. Jistý významný hudební skladatel a profesor si pozval svého žáka domů na konzultaci. Ten byl z hudební autority celý nervózní a přišel raději o čtvrt hodiny dřív. Zvonil a zvonil - bezúspěšně. Po drahné chvíli se otevřely dveře a rozezlený profesor, ještě si upravující šle, pravil: Co tak bláznivě zvoníte, studente?! To vás nenapadlo, že asi seru?

Co z obou příhod vyplývá? Rozhodně už neplatí pochybné pravidlo, že dáma o některých věcech nemluví nebo že by měla dokonce působit dojmem, jako by je sama nedělala. Netýká se to jen dámiček, ale třeba i politiků. V nedávných vedrech na manifestaci v Karlových Varech postihla jednoho z nich nevolnost, způsobená dehydratací organizmu z nedostatku tekutin. Tak to dopadá, když se někdo za celý den nenapije, aby náhodou nepřišel o důstojnost před spoluobčany, kteří by ho viděli přicházet ke kadibudce. Hrát si na nadčlověka a snažit se o potlačení základních fyziologických pochodů? To může vymyslet jen komická figurka, která asi nebude příliš důvěryhodná.

A ještě poslední ukázka z knihy Beetles, když její tehdy patnáctiletý hrdina zažil na brigádě první společné čurání s holkou:

Nultá holka, nultý kluk

Pokračovala už s veselýma kukadlama:

„Jsi první kluk, kterého tak vidím, a jsi i první kluk, který tak vidí mě.

Víš, co mě napadlo? Jsem tvá nultá holka a ty můj nultý kluk. Jako nultý

ročník na vejšce, co říkáš?“

„Tos řekla hezky. Jen bych doplnil, že nultí ano, ovšem žádné nuly!“

Naše úsměvy udělaly stylovou tečku. Skoro. Aleně se chtělo čurat.

Záchody jsem našel v šatnách a jen stěží jsem ustál smích:

„Ali, vzpomínáš, jak jsem předevčírem říkal, že nám chybí už jen sprcha?

Když jsem skládal záchodové mísy? Tady je to obráceně.“

Nahá Alena přišla a nevěřícně si prohlížela neúplné zařízení. Do smíchu

jí už nebylo, a proto bylo nezbytné jednat. Oproti podobným situacím při

autobusových zájezdech, kdy po vyhlášení známého páni vpravo, dámy

vlevo mnozí riskují životy přebíháním silnice a vyhledáváním úkrytů, tady

bylo vše relativně jednoduché. Stud, protože by někdo spatřil, co neměl,

v úvahu nepřipadal. A byl tady hokejista:

„Tak se vyčuráme ve sprchách, jako na hokeji.“

Aleně se protočily panenky a podívala se na mě jak na zvrhlíka. Musel

jsem jí vysvětlit, že na zimáku to ani jinak nejde, protože záchody jsou

na opačné straně než sprchy. Navíc by tlupa polonahých hráčů mohla na

chodbě vyděsit nějakou malou krasobruslařku. Přidal jsem oblíbenou

průpovídku z brigád v zahradnictví.

Soudruzi, má pracující člověk právo vyčurat se? Má, soudruzi, on si to

přímo žádá!

„Já se z tebe snad počurám,“ zazněl tentokrát vážně míněný i vše na milost

beroucí komentář, a tak jsme se smíchem zapadli do boxů.

Ukázky z knihy Beetles /J.Kudrnáč/ - Kosmas.cz, pro  blogy ONADNES  a iDNES poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ®