Jan Fischer nemůže za to, že nedostal žádný protijed

Na tom, že do presidentské kampaně vstoupilo i několik kdysi nejlepších synů Komunistické strany Československa, máme asi podíl úplně všichni. Snad s výjimkou  právě bývalých komunistů, kteří za svou kandidaturu v podstatě vůbec nemůžou. Zkusme si jen představit, že jsme kdysi požádali o vstup do organizace, ve které jsme napřed museli absolvovat dvouletou kandidátskou lhůtu, kdy nám byl vymýván mozek v tom smyslu, že jsme se právě my stali předvojem celého lidstva. Že to budeme právě my, kdo bude jednou řídit celý svět, až dělníci, rolníci a pracující inteligence dosáhnou vítězství komunismu na celé zeměkouli.

První dva kandidátské roky za přímého dohledu dvou starších soudruhů – ručitelů bychom plnili různé stranické úkoly, abychom dokázali, že právě my si zasloužíme být mezi těmi vyvolenými. A potom bychom již jako členové aktivně usilovali o každodenní upevňování vedoucí úlohy komunistů, zatím ovšem nikoliv ještě na celém světě, ale pouze v rámci Československa. To vše třeba pět, deset, patnáct či dvacet let, podle toho, kdy by se nám podařilo do KSČ vstoupit. Celou tu dobu bychom se s ostatními soudruhy navzájem přesvědčovali o tom, že právě my jsme tou elitou celého lidstva. Ať na stranických schůzích nebo studiem na Večerní univerzitě marxismu-leninismu, či každodenní četbou Rudého práva, Života strany, Tvorby a Tribuny.

Teď by do toho najednou přišel jakýsi listopad 1989, který by přinesl spoustu zmatených změn, na které nás ovšem žádné stranické školení nikdy nepřipravilo. A my bychom se tak ocitli z ničeho nic v roli šelem, zahnaných do kouta. Na rozdíl od nich bychom ovšem už nemohli cenit zuby, jako inteligentním bytostem by nám došlo, že už není možné zastrašit ostatní tak, že bychom jich několik zastřelili, což bylo možné například v roce 1969. Tehdy komunisté naprosto geniálně obětovali několik našich spoluobčanů, kteří demonstrovali při prvním výročí sovětské okupace. Někdo sice tuto hrdinnou střelbu milicionářů odsoudil, ovšem jen proto, že mu nedošlo, že to bylo nezbytné pro stanovení pravidel pro dalších dvacet let. Budeš-li mít něco proti vedoucí úloze KSČ, tak tě případně během nějaké demonstrace prostě zastřelíme. V důsledku toho tedy už u nás zavládnul klid, a k dalším ztrátám na životě pak docházelo kvůli politice jen výjimečně, jako třeba u věčného potížisty Pavla Wonky.

Ale jak bylo řečeno, tohle už nešlo aplikovat v roce 1989. Tehdy zase komunisti potvrdili svou adaptabilitu, a po krátkém období vyčkávání opět začali uplatňovat svou roli předvoje, zatím opět jen doma. Což několik z nich dovedlo nyní až ke kandidatuře na presidenta republiky. To se ale vůbec nesetkává s pochopením té části národa, která nepožívala výhod vyplývajících z aktivní příslušnosti k totalitnímu zločinnému režimu. Nejčastějším argumentem bývá to, že je největší drzostí, když se presidentem chce stát člověk, který udělal kariéru za totality, kdy tady komunisti vládli za pomocí zbraní, neustále namířených na své spoluobčany.

Na tomto místě se ovšem musím Jana Fischera a jeho dalších rudých souputniků zastat. Oni si totiž vůbec neuvědomují, že tehdy bylo něco špatně. Dennodenně po deset či dvacet let slýchali a navzájem se přesvědčovali o tom, že jen na nich stojí celý svět. To už se prostě vryje do mozkové kůry hodně hluboko. A tohle žel zatím nikomu nedošlo, od chartistů a Václava Havla až třeba po Václava Klause.

První věc, která se měla hned v prosinci 1989 zařídit, měla být totiž okamžitá změna např. VUMLu na Večerní univerzitu antimarxismu-antileninismu. Prostě aby soudruzi, kteří by měli zájem /vyjma nevyléčitelných Grebeníčků atd./, dostali okamžitý protijed, to znamená aby byli léčeni stejnou metodou, jakou došlo k otravě jejich mozků. Garanty a lektory se mohli stát třeba bývalí komunisti z řad chartistů, od Petrušky Šustrové po Jiřího Dienstbiera.

Finance by byly posledním problémem, když stačilo opravdu zestátnit Komunistickou stranu Československa, která se stala po listopadu zřejmě nejbohatším podnikem, neb po celou totalitu  vybírala desátky od milionu nejlépe placených lidí této země. Navíc na zestátnění by komunisti jistě slyšeli, mohlo se to navíc stát tématem prvních lekcí. K tomu ale žel nedošlo, místo toho se komunisti dokonale zprivatizovali a všechny finance, získané de facto okrádáním nekomunistů, jim zůstaly.

Ale ještě není zdaleka vše ztraceno, a tady se otevírá velká šance právě pro Jana Fischera. Snad ještě neutratil všech 15 milionů, které mu poukázal na kampaň pan Chrenek. Co kdyby zatím ze zbytku zřídil Večerní univerzitu antimarxismu-antileninismu  právě Jan Fischer? Místo aby se případně stal další tragikomickou figurkou mezi našimi presidenty, třeba jako rektor takové univerzity by vešel přímo do celosvětových dějin jako člověk, který učinil významný krok v tom, aby vymýtil  komunistickou ideologii vědeckou metodou, podobnou té, jakou tady byla tato zločinná ideologie po 40 let šířena.