Jan Fischer – ideální vzor pro naši mladou generaci

Už je nejvyšší čas, abychom přestali dávat našim mladým za vzor  různé postavy dějin posledních asi 70 let s tím, že se jedná o hrdiny, kteří se měli zasloužit o naši svobodu. Pokud by se toho totiž nějaký horlivec chytil a pokoušel se jednat podobně, opět by jen stejně jako jeho slavní předchůdci ublížil nejen sobě, ale i své zemi.  

Každý už musí být unaven z toho,  jak je pořád vzpomínáno hrdinství našich zahraničních vojáků včetně pilotů či parašutistů, kteří působili za války v Anglii, a kteří uskutečnili atentát na Heydricha. Podobně jsou vyzdvihováni ti, kteří se zůčastnili protifašistického odboje doma. Všichni bez výjimky jsou pořád dáváni za vzor. Ale proč? Vždyť jen narušovali klidnou práci této země. Nic na tom nemění skutečnost, že to jistě mysleli dobře a chtěli bojovat za svobodu své země. 

Byly to ovšem naivní představy, jak dokládají fakta. Válku jako obvykle rozhodly velmoci a ne pár nadšenců z malé země.  Spousta z nich zahynula, a ti kteří přežili ale neodhadli správnou zahraniční armádu, do které během války vstoupit, také dopadli špatně. O co lépe na tom byli všichni, kteří se za protektorátu věnovali poklidné práci a tak nijak nekomplikovali život ani sobě, ani ostatním. Nakonec nejlepší odpověď na marnost takového počínání dává dnešek, kdy pochopitelně už nikoho v České republice nezajímá třeba milostný život a vztahy parašutistů, kteří zabili Heydricha, ale velkému zájmu se naopak těší rodinný život Heydricha samotného, jak dokládá následující upoutávka časopisu Reflex:

„Milovala jsem Heydricha. Reflex získal ukázky ze vzpomínkové knihy manželky zastupujícího říšského protektora. V Německu znovu vychází kniha Liny Heydrichové Můj život s Reinhardem. Zatímco němečtí čtenáři se s memoáry vdovy po zastupujícím říšském protektorovi mohli seznámit už v roce 1976, kdy její vzpomínky vyšly pod názvem Můj život s válečným zločincem, v českém překladu vyjdou vůbec poprvé. Na květen je přichystalo nakladatelství Toužimský a Moravec. Reflex přináší úryvky z knihy už nyní.“

Takže ti mladí, kteří by v případě, že by nás opět někdo obsadil, třeba země s jiným náboženstvím, by měli být varováni, aby se v žádném případě nepokoušeli o nějaké „hrdinské“ činy. Vždy je lepší přizpůsobit se, přečkat pět, dvacet či čtyřicet let, ovšem nikoliv nějakými sabotážemi či záškodnickými akcemi, ale prostě v klidu žít. Protože nakonec se stejně ukáže, že údajní okupanti či diktátoři stejně tak zlí nebyli, jako nyní příklad Heydricha.

Podobně se dá pojmout propagace hrdinství celého disentu. Jistěže to zase mysleli všichni disidenti dobře, snažili se osvobodit republiku od údajné totality, ovšem jak to bylo doopravdy?  Od „totality“ republiku neosvobodili, na změny jsme si opět museli počkat, až se k nim odhodlaly velmoci a dovolily pád berlínské zdi. A jak byli disidenti za svou odvahu odměněni? Kromě úzké skupiny kolem Václava Havla, kterou se podařilo umístit do vládních či hradních funkcí, nijak. Nebo je snad možno mluvit o nějaké odměně, když 22 let po roce 1989 bylo těm z nich, kteří se toho dožili, přiklepnuto 150 milionů?

Tady přichází velký moment pro nejžhavějšího kandidáta na funkci prezidenta, pro Jana Fischera. Jistěže ani on, stejně jako žádný jiný inteligentní člověk v této zemi v 70. a 80. letech už myšlence komunismu věřit nemohl. Ovšem Jan Fischer byl natolik prozíravý, že místo toho, aby se věnoval třeba rozšiřování nějakých ušmudlaných samizdatů či titulů Jazzové sekce, nebo jinak narušoval poklidný život této země, tak se naplno věnoval své profesi statistika. A přítomnost mu dává za pravdu, a jen potvrzuje titulek tohoto článku. Někdy to vypadá, že drtivá většina obyvatel České republiky je už názoru, že život za socialismu opravdu tak špatný nebyl, což potvrzuje i to, že na zítřejšího Prvního máje bude naše komunistická strana možná v nejsilnější pozici od roku 1948.

Takže Jan Fischer rozhodně neudělal žádnou chybu svým vstupem do KSČ v období „totality,“ což dokládá i článek na druhé straně dnešní tištěné MFDnes, kde je v souvislosti s jeho prezidentskou kampaní zmíněno, „že kandidát Fischer má s manželkou na účtech pět milionů korun, ročně bere v přepočtu 7.7 milionu korun a v Londýně bydlí ve dvacátém třetím patře ve čtvrti Docklands.“

To je jistě nejlepší odpověď na to, jestli se nějak vyplatí riskovat dokonce i život a bojovat proti okupaci či totalitě za údajnou svobodu své země, když se navíc často ukáže, že se jednalo o docela prospěšné a téměř legitimní režimy. Jan Fischer tak zřejmě dělá chybu, když se snaží svůj vstup do KSČ  nějak omlouvat. Měl by to totiž naopak zdůrazňovat s tím, jak byl prozřetelný, a jaký mu to přineslo efekt. A současně sdělit i něco ze svého know how právě mladé generaci. Třeba jaké to bylo, když byl napřed dva roky kandidátem KSČ,  kdo byli jeho ručitelé. Jestli to byli také soudruzi, kteří tam byli jen z rozumu, neboť si uvědomovali, že jinak by se nemohli uplatnit.  Rovněž by Jan Fischer mohl zmínit, jaké dostával jako kandidát úkoly, na jaká školení chodil, co se tam povídalo a jak zvládal to, že to byla jen taková hra na komunismus, a jak ji hrál se staršími soudruhy. Aby prostě dal příklad mladým, jak se chovat, pokud by i tady došlo k nějakým změnám.

Možná by se tak Jan Fischer vahou své autority a svého charisma stal pro mladé příkladem i v tom smyslu, že by přestali demonstrovat, studenti stávkovat či jinak protestovat proti zákonům o vysokých školách. To by se mohlo kladně projevit na klidu v této zemi, a zcela jistě by už ani nikdo v příštích volbách nikomu nepřimalovával žádná tykadla. A prezidentským kandidátům už vůbec ne.