Jak spolu souvisí naše volby a školní šikana

Jistěže těsně, protože obojí se týká celé společnosti. Společných znaků je hodně, a jedním z nich je absolutní bezradnost při řešení problémů. Těžko lze taky očekávat nějaká konkrétní opatření proti školní šikaně v zemi, kde byla šikana všeho druhu přes 40 let nařizována totalitními zákony. Včetně šikany ve školách, kdy z nich byli po r. 1948 vyhozeni studenti se "špatným" původem, a následně bylo všem podobným studium prakticky znemožněno.

Problémy se školní šikanou jsou zřejmě na celém světě, u nás tedy umocněné navíc tím, že přes 40 let byla tato šikana mocenským nástrojem totalitní komunistické strany. Na rozdíl třeba od Polska ale pořád tolerovaným. V Polsku udělali nyní první krok k tomu, aby aspoň částečně odstranili výhody, které získali dobře placení vykonavatelé státem řízené šikany všeho druhu - příslušníci tajné policie a udavači - tím, že jim snížili jejich nezasloužené důchody. Podrobnosti byly uvedeny ve včerejším blogu ZDE.

Tady se naskýtá velká šance pro naše politické strany. Ta z nich, která vejde do volební kampaně s tím, že rovněž výrazně sníží důchody estébákům a nomenklaturním papalášům - tedy těm, kteří tady po celá desetiletí prováděli šikanu nejhoršího zrna, taková strana by bezpochyby volby vyhrála.  Vždyť kdo by nesouhlasil se snížením důchodu např. pro Lubomíra Štrougala, zvláště když si tento a jemu podobní stačili pořídit velké majetky ještě za totality. Otázkou ovšem je, jestli u nás vůbec je nějaká strana, která není propojena s bývalými komunistickými a estébáckými kádry a které by tato kampaň u jejích sponzorů prošla.

Pokud by se ale taková strana opravdu najde, jistě  zvítězí a následně pozitivně ovlivní i vývoj šikany na školách. Už třeba tím, že dokáže národu, že jakákoliv šikana se v konečném důsledku nevyplácí a nikdy už vyplácet nesmí.

Začátkem prosince řekl na iDNES psycholog Michal Kolář, šéf Společenství proti šikaně: " Poznat, že je některé dítě šikanováno, se pedagog musí naučit." Dnes hovořil na ČRo o uvažovaném zavedení nepovinného předmětu Etická výchova do škol s tím, že by tato výuka mohla výrazně přispět ke snížení výskytu šikany na školách. Poznámka redaktora, že do tohoto předmětu by ale těžko chodili ti, kteří se šikany dopouští, ta ho už přivedla do pochopitelných rozpaků. Problém je totiž v tom, že různé druhy šikany jsou u nás dosud běžné na všech úrovních, včetně premiérů, takže to už ani nikomu nepřijde. Copak není šikanou celého národa, když třeba premiér Gross připraví pár set tisíc lidí nikoliv o školní svačinu, jak to udělá šikanující výrostek někomu ve třídě, ale přímo o cash, když si jako úplatek za okradení státu nechá prodat spekulativní akcie?

Pro odlehčení jedna ukázka z knihy Beetles, zachycující řešení šikany na jedná naší Základce počátkem 60. let. Myslím, že z ní bude mít radost i psycholog Michal Kolář, protože učitel zvaný Kotleta rozhodně neměl problém poznat, že je některé dítě šikanováno.

Skončil trénink školního mančaftu v basketu. Chystali jsme se pod sprchy, až na Pavla, který se už oblékal, když se vrátil trenér zvaný Kotleta. Říkalo se mu tak proto, že nezbedníky trestal vytaháním za kotlety. Machrování a vyvyšování bez pardonu odsuzoval. Jako před rokem, když jsme poprvé přišli do hokejové šatny se staršími deváťáky. Dva z nich, kteří přešli z jiné školy a Kotletu dobře neznali, nás mladší vystrkovali do chodby:

„Odchod, počkejte až se převlíknem. Ať máme pohodlíčko.“

Ostatní se jen potutelně usmívali, což nás zaskočilo. Nemůžou se nás zastat? Pořád jsme nechápali, mazáci tedy doplnili:

„Mistři potřebují prostor, holubi můžou počkat.“

To zaslechl přicházející Kotleta:

„Pánové, to jako – domyšleno do důsledků – nebudete holubům ani nahrávat?“

Pak měli oba frajeři možnost přesvědčit se na vlastní kotletu o výstižnosti Kotletovy přezdívky. Nebylo o co stát. Poznal jsem to v utkání proti Jarošce. Nemohl jsem trefit koš, nedal jsem ani jednu šestku. Začal jsem totiž chodit do boxu a před zápasem byl na tréninku. Potom na kolo a na košandu jsem přijel těsně před zahájením. Kotleta nic neřekl, asi mě - coby

pivota - nechtěl rozptylovat. Mezi rohovníky jsem se neulejval, bylo to vidět. Hrál jsem mizerně a vynikal jen ve faulech. Naštěstí jsme vyhráli, nejspíš proto, že jsem se brzy vyfauloval a nemohl hru dlouho kazit. Když po zápase Kotleta kluky chválil, zeptal se, jestli jsem zapomněl hrát košíkovou. Takovou potupu jsem nemohl dopustit, tak jsem podal vysvětlení o mlácení do boxerského pytle a přesunu na kole. Aby bylo zřejmé, jaký jsem borec, že jsem po takové námaze dokázal ještě obstojně hrát.

Kotleta si to nemyslel, přistoupil ke mně a chytl mě za kotletu. Už jsem se zvedal na špičky, natažen jak šňůra, bolest se stávala nesnesitelnou, když Kotleta povolil. Kotletu je lepší nedráždit, což teď dojde i dvěma deváťákům. Pro úplnost Kotleta dodal:

„Abyste věděli, jsme tady jedním mužstvem! Pokud nějaký tupínek nechápe, ať si všimne, že ani v nároďáku nejsou všichni hráči stejně staří!“

A byl klid. Trest to byl nepříjemný, většinou však stačila jedna lekce. Spokojen byl i ten, kdo si ji zopakoval. Na rozdíl od jiných učitelů Kotleta prohřešek dál nerozmazával. Jako jeden z mála také nepoužíval povýšeného označení vy puberťáci jedni.

/Knižní ukázku z titulu Beetles /J.Kudrnáč/ poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ®/