Protože ale když s totalitou prohraje byť jediný člověk, prohrává současně i celý národ, tak jako poražený se musí cítit i každý čtenář, který sem zavítal. Tak se můžeme tedy v klidu podívat na důkazy, jak nám všem právě dala totalita pořádně na frak. Aniž bychom tomu věnovali pozornost, pokud si toho tedy někdo snad vůbec všimnul, aniž by nás to nějak extra zajímalo. Podobně nenápadně jako po únoru 1948, kdy se taky rudá totalita zpočátku jen rozkoukávala. A naplno se nerozjela proto, že by to přikázal třeba Gottwald či Stalin, ale jen proto, že čím dál tím víc občanů přicházelo na to, že lze využít právě nastolovanou masivní ideologickou propagandu ve svůj osobní prospěch. Že to posléze vyústilo v otevřený teror a brutalitu, o tom už dnes vědí jen zbylí pamětníci, a sem tam nějaký student.
Tím spíš jsou nebezpečnější zárodky nové totality, což je možno konkrétně doložit na následujícím příkladu vyobrazeného vraku auta. Nejhroznější na něm je to, že byl příčinou dnes téměř pětiletého a trvajícího pronásledování jeho majitelky. Vedle toho ovšem taky vrak přišel daňové poplatníky už možná na půl milionu korun, na nákladech za mzdy pracovníků brněnského magistrátu včetně právníků, a hlavně také soudců Městského a Krajského soudu v Brně, když za své vysoké platy všichni vyprodukovali jen zmetkovou práci. Kterou konečně napravil až Nejvyšší soud v Brně, jehož soudci ovšem taky nepracují zadarmo. Zadarmo jsem naštěstí úspěšně zastupoval obviněnou paní Trenčanskou sám, a tím jsem jistou částku státnímu rozpočtu ušetřil. Ale hlavně jsem svým postupem a odvoláními přiměl Nejvyšší soud k tomu, aby celou věc vrátil Městskému soudu k novému a snad již korektnímu projednání. Protože kdyby paní Trenčanskou zastupoval advokát přidělený soudem již od samého počátku, tak by zřejmě tak dobře nedopadla. Ale o tom až za chvíli. Nyní fotka zmíněného možná dnes již milionového vraku, neb kauza stále pokračuje, a ještě tedy bude něco stát.
Odvolání ke Krajskému soudu v Brně jsem zakončil 30. září 2009 následujícím odstavcem: „Z těchto důvodů žádáme o zrušení Rozsudku v plném rozsahu s tím, že případné nároky na úhradu za více než sedmileté parkování vraku může Magistrát statutárního města Brna vyžadovat po Policii ČR, případně po svých zaměstnancích, kteří přímo zavinili to, že v případě vozidla paní Trenčanské došlo k zanedbání správy cizího majetku, a dále že Magistrát statutárního města Brna neprokázal, že vyrozuměl bez zbytečného odkladu majitele vozidla o odtahu a umístění vozidla na parkoviště. Rozhodně za to nelze považovat první oznámení více než rok a půl po odtahu, které navíc nebylo doručeno, ani nebyl učiněn pokus o opakované doručení či o vyhledání paní Trenčanské, která v té době musela ze sociálních důvodů přespávat podle toho, kde ji někdo mohl ubytovat či tam, kde jí dočasné přístřeší nabídnul zaměstnavatel.“ Celé odvolání je ZDE
Poté, co Krajský soud v Brně vše zamítnul, již bylo nezbytné požádat o přidělení advokáta soud, protože bez právního vzdělání jsem dovolání k Nejvyššímu soudu sám podat nemohl. Předal jsem tedy dokumentaci přidělené advokátce, a po více než dvou letech Nejvyšší soud vydal koncem loňského roku rozsudek, kterým vše vrací Městskému soudu k novému projednání, se zásadním zdůvodněním v tom smyslu, že „nejde o případ, kdy oprávněné osobě /Magistrátu města Brna-poznámka jš/ vzniká újma jako taková – spíše je zřejmé, že prostředky plynoucí jí z tohoto důvodu představují zdroj jejích příjmů /zde tzv. „poplatek za skladování vozidla“/. Dále na straně 4 rozsudku Nejvyšší soud poznamenává mj., že odvolací Krajský soud „ovšem nezohlednil, že k nárůstu nákladů /majících charakter škody/ došlo i vlivem počínání žalobce /Magistrát/, který rovněž nikterak intenzivně nepátral po majiteli vozu, resp. vyzval vlastnici k odvozu vozidla s velkým časovým odstupem.“ /Všechny rozsudky jsou ZDE/ Čili dá se říct, že Nejvyšší soud do puntíku zohlednil námitky, kterými jsem argumentoval v obhajobě, byť jako laik. Neúspěšný jsem jako advokát amatér nebyl pak jen proto, že přidělení soudci Městského a Krajského soudu v Brně vydali naprosto špatná rozhodnutí, jak nyní potvrdil Nejvyšší soud.
Před 14 dny se konalo nařízené nové jednání zpátky u Městského soudu v Brně, které pro mě skýtalo několik překvapení. Před jednáním jsem se žoviálně zeptal přiděleného advokáta paní Trenčanské, kolik bude pro ni žádat odškodnění za mnohaleté útrapy, které ji svým jednáním brněnský Magistrát způsobil, jestli sto tisíc či kolik. Na to mě pan advokát vážně upozornil, že Nejvyšší soud nerozhodl o nevině paní Trenčanské, pouze nařídil nové jednání.
V úvodu jednání pak advokát správně argumentoval mou předchozí obhajobou, když například zmínil, že policie nepořídila žádnou fotodokumentaci. Pak ovšem přišel šok, když navrhnul, že paní Trenčanská nabízí úhradu 11 tisíc korun, což je její měsíční důchod včetně toho, co si k tomu ještě vydělá. Až když jsem jel po jednání s paní Trenčanskou tramvají domů, tak se mi svěřila, že jí takový postup advokát navrhl den předtím telefonicky. Čili žádné odškodnění, nebo maximálně úhrada tisíce korun pouze za vlastní odtah, když už, ale snad pokus zalepit magistrátu pusu aspoň 11 tisíci, za naprosto šlendriánský přístup k celé záležitosti. Možná to bylo jinak, a pan advokát chtěl být kolegiální s předsedkyní senátu, která špatně rozhodla již před 4 lety, či se soudci Krajského soudu, kteří to špatné rozhodnutí pak potvrdili. Sice by se stalo z požadovaného a soudy dvakrát potvrzeného čtvrt milionu jen 11 tisíc, ale aspoň něco, takže by ta ostuda nebyla tak velká.
Ale nejlepší okamžik přišel, když se předsedkyně senátu zeptala právničky žalobce, tedy zaměstnankyně Magistrátu města Brna, co na ten návrh říká. Neřekla nic, protože neměla žádnou pravomoc rozhodnout. Takže brněnský primátor pan Onderka žádá přes 4 roky za podezřelých okolností čtvrt milionu za parkování vraku, vytýká mi opakovaně i zde na svém blogu iDNES, že se paní Trenčanské zastávám „Pan Šesták zde totiž v roli „spasitele utlačovaných“ obhajuje majitelku vozidla Škoda 120 L, která svůj automobil parkovala na místě, kde bránilo silničnímu provozu, a proto jej dne 9. 5. 2002 musela Policie ČR odstranit. Pan Šesták napadá ve zmiňovaném textu magistrát, respektive strážníky Městské policie, že dotyčnou osobu o odtahu neinformovali a tím jí způsobili navýšení peněžité pokuty.“ A když mu několik měsíců leží na stole rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že jím vedený Magistrát pochybil víc než paní Trenčanská, tak ani není schopen dát své právničce dispozice, jak z té kaše ven.
Takže ať se pan primátor Onderka nezlobí, ale tohle je totalita srovnatelná s totalitou 50. let, byť jsou jiné kulisy a způsoby, ale výsledkem zůstává nehorázná buzerace člověka, arogance papaláše. Jistěže za nynějším papalášem již nestojí sovětské tanky, estébáci a ostré kulky milicionářů, jak tomu bylo do roku 1989. Dnes za ním stojí pouze peníze, což jsem si naplno uvědomil, když pan primátor nedávno křtil medvídky v brněnské ZOO, společně s ředitelem Městského divadla v Brně, panem Stanislavem Mošou. Pan Moša je taky řidič, a tak jsem si pomyslel, co kdyby se, čistě hypoteticky, dověděl o tom, že někdo v Brně má platit čtvrt milionu za odtah vraku auta. A že ty peníze již pátým rokem vyžaduje jeho spolukřtitel pan primátor Onderka, se kterým se právě usmívají na roztomilé medvídky. Byl by pan Moša šoférsky solidární, a vytknul by to panu primátorovi? Těžko říct, je to jen úvaha, ovšem když on pan primátor má slovo při přidělování financí i pro Městské divadlo… Ale nevzniká tak nějak totalita? Uvidíme, co nám přinesou příští roky, třeba bude jednou pan Onderka vypovídat, že chtěl rozkládat ČSSD zevnitř. Ale spíš se nestane vůbec nic, neb ta dnešní totalita jede na rozdíl od minulé jak švýcarské hodinky, a hlavně se o ní zase ani tolik neví. Ve světě vůbec ne, a tady to nikoho nezajímá. Přesně jako v oblíbeném fóru z období předchozí totality, kdy se ptali, co je pro Moskvana pocit štěstí: „Když vám ve tři ráno zabuší na dveře ozbrojenci v dlouhých kabátech a zeptají se, jestli jste Ivan Ivanovič. A vy můžete s úlevou říct ne, ten bydlí o poschodí výš.
Jen ať se zase něčeho podobného znovu nedočkáme. Ani nechci domýšlet, kolik tisíc podobných obětí totalitní zvůle u nás je, o kterých nikdo neví, nikoho nezajímají. Po únoru 1948 taky vše začínalo pozvolna. Ze začátku občas někoho zavřeli, ale většina lidí to s úlevou přešla, jich se to netýkalo. Někdo z toho měl jistě i plezír. Raději si ani nepředstavovat jak by vypadala diskuse po vraždě Milady Horákové, kdyby tehdy byl už internet. Ale k čemu to vedlo, to víme moc dobře. Byť značná část z totality profituje dodnes. Paní Trenčanská měla štěstí, že třeba můj první blog na tohle téma byl dán do Výběru iDNES, na základě čehož o tom informovala i tištěná média včetně televizí. I tak to bylo a vlastně pořád je mnohaleté utrpení, žít s hrozbou exekuce na čtvrt milionu, naštěstí ale už na dobré cestě. Ale co ti neznámí a tedy pro společnost absolutně bezejmenní? Opravdu se to netýká všech? Že by nás vrchnost a její nohsledi zase zavírali, to snad nehrozí. Ale po penězích jednoho každého půjde stopro, což se nakonec děje třeba právě v tomto případě. Zvláště když mlčící většina vetšinou na soudní poplatky a advokáta nemá. Takže jak dál, budeme opravdu pořád mlčet tak jako dřív pod hlavněmi sovětských tanků?
Případ je shrnut rovněž ZDE
