„Já se považuji opravdu za oběť komunismu“ řekl včera M. Žantovský

Bylo to v Mikrofóru, do kterého si jazzman Martin Kratochvíl pozval jako hosta našeho vícenásobného ambasadora. Mnoha posluchačům jistě zatrnulo v tom smyslu, že i v zábavném rozhovoru je někdo schopen přihlásit se k třetímu odboji, a připravovat si tak půdu pro získání odškodnění. Naštěstí to populární „Žanťák“ myslel jen jako úsměvnou poznámku, když dodal: „…protože jsem levák a vyrůstal jsem v 50.letech, kdy se leváctví na školách potlačovalo.“

Úsměv byl rozhodně na místě, jinak totiž pan Žantovský za totality vůbec netrpěl. Patřil do elitní pražské komunistické normalizační rodiny,  a jeho otec působil v 50. letech na ministerstvu informací (komunistická obdoba Goebelsova ministerstva propagandy), a třeba v letech normalizace byl velvyslancem totalitního Československa při OSN, přičemž synka Michaela neposlal  počátkem 70. let studovat do Moskvy, ale kupodivu na McGillovu univerzitu do Montrealu. Na studijní pobyty do kapitalistické ciziny jezdívala často i matka Žantovského, jinak překladatelka ve svobodném povolání, a rovněž agentka StB. Prominentním překladatelem ve svobodném povolání se stal v roce 1980 i sám Žantovský, když se oženil s dcerou dalšího významného aparátčíka.

Ze svého totalitního překládání ovšem udělal další odboj, tentokrát již míněný vážně. Zmínil totiž, že díky spřáteleným lidem v nakladatelstvích /státních komunistických/ se podařilo vydat za totality spoustu jeho překladů knih, které  ideově nekorespondovaly s tehdejší  politikou. To by jistě zasluhovalo podrobnějšího rozboru,  při tehdy skvěle fungujícímu systému cenzury se tomu ale ani nechce věřit.

Jednou z úvodních otázek Martina Kratochvíla byl dotaz na to, kde se pan Žantovský naučil tak dobře anglicky. Odpovědí bylo to, že nikde, naučil se vlastně sám, třeba tak, že si se slovníkem četl Bondovky, které měla doma maminka překladatelka.  Tohle zaujalo jednoho posluchače, který se telefonem zeptal, že si myslí, že dobrý překladatel by snad měl mít i odborné vzdělání.  Na to pan Žantovský odvětil, že to bylo pochopitelně trochu zjednodušené, že by se naučil vše sám. Ovšem třeba studiem v Kanadě se opět nepochlubil.

Těžko říci proč, jestli se za to přeci jen trochu stydí, že zatímco mnoho lidí u nás z kádrových důvodů nemohlo studovat ani doma, on si mohl vybrat jednu z nejlepších kanadských univerzit. V každém případě je to krásným příkladem mlžení, tak typického pro totalitu, kdy se to zřejmě jak panu Žantovskému, tak i Martinu Kratochvílovi dostalo tak pod kůži, že i po dvaceti letech pokračují ve stejném stylu, jakoby se nechumelilo. Ale nešť, byl to jen zábavný pořad. Důležitější je to, aby pan Žantovský nějak nemlžil ve svůj prospěch  ve  funkci velvyslance.