Výjimkou mezi pravidelnými zprávami o podvodech našich papalášů všeho druhu je včerejší zpráva o muži, který v polovině roku 2010 objevil v lese na vrchu Zlatník u Boskovic stříbrný poklad, když v oblasti pátral s přístrojem na hledání kovů. Výjimkou proto, že se tentokrát nejednalo o žádného politika, zastupitele či státního zaměstnance, který by dostával za své podvody v řádu až desítek milionů ještě mzdu, ale o muže, který pátral na své vlastní náklady.
Ovšem tentokrát hledač kovů narazil, protože jak informuje iDNES, tak po udání následovala akce, když ´Policisté si po několikaměsíčním vyšetřování v minulých dnech na hledače kovů i sběratele došlápli. "Oba jsou nyní stíháni. Nálezce je obviněný z přečinu zatajení věci, sběratel pak z podílnictví," řekla kriminalistka Kyliánová s tím, že oběma hrozí až pět let za mřížemi.´
Je to opravdu výmluvný paradox, dokazující že majetek znamená v této společnosti víc, než lidské životy. Kdyby si totiž dotyčný přivydělával třeba krádežemi kanálových poklopů, tak by dostal maximálně nějaké napomenutí, byť by tím spoluobčany vystavoval i smrtelnému nebezpečí. Naštěstí do vězení pochopitelně nepůjde, protože bude úplně stačit, když postaví svou obhajobu na tom, že se jednalo o rodinný majetek, který na místě ukryl jeho pra pra praděd, a dověděl se o tom náhodně když našel plánek ve staré knížce po dědečkovi. A legendu o tom, že to náhodně vykopal v zemi si vymyslel jen proto, aby něco nechtěli po něm další příbuzní. Na legendě pak trval až dosud jen proto, že se styděl před příbuznými, že je chtěl vynechat, ovšem teď když mu hrozí vězení, tak musel jít s barvou ven. Maximálně mu tak bude hrozit doměrek dědické daně a to, že se bude muset s příbuznými o zisk rozdělit.
Celá situace ovšem jen dokládá celkový amatérismus řízení České republiky. V bohaté diskusi na iDNES byla velmi zajímavá poznámka pana Radka Červenky: „V Anglii je to tak, že nálezce je povinen nález nabídnout muzeu k odkoupení, cena se určuje z historické hodnoty nálezu a muzeum se rozhodne zda je nález pro ně zajímavý a odkoupí ho, či ne. Pokud muzeum nemá zájem může si nálezce věc ponechat a nebo prodat. Hodnota nálezu se dělí mezi nálezcem a majitelem pozemku půl na půl. V regionálních muzeích jsou pracovníci, kteří jsou přímo pověření výkupem nálezů. A díky tomu jsou anglická muzea plná cenných artefaktů.“
Kdekdo si asi teď pomyslí, copak nebyl od roku 1989 ještě žádný náš ministr kultury v Anglii, kde by se na tohle mohl informovat u svých kolegů? Nebo co náš skvělý velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský, který taky neměl ke kultuře nikdy daleko. Opravdu si za svého dlouholetého působení ještě této problematiky nepovšimnul? Nebo ho jen nenapadlo, že by mohl o tom informovat Prahu? Asi to je jinak, prostě to nemá v náplni práce.
Nakonec co, jsou tady jiné problémy, v podstatě se nic nestalo. Jen policejní aparát strávil zbytečně pár měsíců vyšetřováním, jehož důsledkem bude jen to, že si všichni pátrači dají příště větší pozor. Nakonec se jim nikdo nemůže divit. Stát by chtěl sbalit skoro všechno, aniž by se dny a týdny či měsíce plahočil po různých kotárech, a ještě investoval do různých mnohdy nijak levných detektorů. Přitom by stačilo tak málo, aby nějaký odpovědný papaláš uměl třeba anglicky, a trošku se o problematiku zajímal, a navrhnul řešení, již osvědčené v kulturních zemích.
