"Fantastický úspěch této české hráčky…

…která tak vyhrála po setech  6:4, 5:7, 7:6. Z New Yorku Jaroslav Plašil, Radiožurnál." Tuhle radostnou zprávu jsem se dověděl ráno v 6:13, a měl jsem jen jeden malý problém.

Protože pavouka našich hráčů na US open opravdu v hlavě nenosím, vůbec jsem netušil, která naše hráčka byla tak úspěšná. Po zprávě zahrál totiž Radiožurnál už jen jakousi bezpohlavní anglickou písničku, a v následujících minizprávách v 6:15 už na tenis nedošlo.

Což mi přišlo trošku líto zvláště u Radiožurnálu, který jinak opakuje třeba jména moderátorů i třikrát během několika vteřin. Však si jen vybavme: „Další hodinou vás bude provázet Jiří Chum“. Načež následuje jingle „Radiožurnál, a Jiří Chum. Jiří Chum!“  Nemluvě o tom, že během prázdnin i jen občasný posluchač Radiožurnálu slyšel snad tisíckrát, že Radiožurnál byl každý den s námi, i o prázdninách.

Jistěže se jinak nic nestalo, o výhře Petry Cetkovské jsem si poslechl víc na jiné stanice za další čtvrthodinku. Ale snad by bylo dobré, kdyby si reportéři a moderátoři uvědomovali, že opravdu ne každý stihne poslech jejich zprávy či rozhovoru od samého začátku, a je tedy dobré, občas vždy zmínit s kým má posluchač tu čest. Někdo si počíná skvěle v tom smyslu, že se přes jednu či dvě otázky zeptá celým jménem např. Josefe Nováku, a co vaše dětství…“ nebo dá posluchačům ba i divákům vědět jinak. Vždy by to pak mělo být na závěr zprávy či pořadu, aby ani pozdější příchozí nezůstal v informačním vakuu.