Všechno je tak pevné, jako je nejslabší článek. Má-li tohle rčení platit, tak je na tom naše republika hodně zle. Přes milion lidí má právě potíže se splácením dluhů. Jeden milion, ke kterému je třeba přičíst zhruba stejný počet partnerů, něco dítek a jistě i babičku s dědou. A jsme na pěti milionech, což už dělá půlku národa. Pět milionů článků, které se můžou kdykoliv přetrhnout, a také se neustále přetrhávají.
Některý jen tak, že je hlava rodiny doma nerudná na ostatní, jiný článek se trhá už razantněji, když musí být dlužník hospitalizován na psychiatrii. Nic dobrého nečeká ani dlužníky, kteří ještě práci neztratili, jak dokládá dnešní aktualita: "Pokud nezaberou dopisy, esemesky ani telefony, což dříve fungovalo, je krajním řešením návštěva neplatiče v práci. Působí to samozřejmě i na jeho šéfy a kolegy a dotyčný z toho má ostudu."
Dotyčný má tedy ostudu, ale co dál? Tahle taktika vychází z toho, že se dotyčnému pouze nechce platit, i když má peněz dost, jen je používá na různé kratochvíle a zapomíná na své závazky. Dobře, v těchto případech to může být účinné. Jenže co když dlužník peníze nemá, třeba proto, že partner již práci ztratil? Opravdu teď kvůli ostudě v práci začne splácet?
Malý pohled na výši úroků nám prozradí tohle. Když máme velké štěstí, tak nám banka za vložených sto tisíc vyplatí po roce úrok 1%, dostaneme tedy tisíc korun. Pokud si ale chceme vzít stejnou hypotéku, tak už musíme platit roční úrok 5% a zaplatím roční úrok pět tisíc korun. Z toho vyplývá, že banka pracuje s rabatem 400% Laicky řečeno, koupí si od střádala právo používat rok jeho sto tisíc korun za tisícku, a totéž právo pak prodá již za tisíců pět. A to nezmiňujeme další hotovostní úvěry s násobky těchto částek. Takže zatímco výrobní podniky či obchodníci počítají rabaty v lepších případech na desítky procent, u bank se jedná o stovky.
To je značný nepoměr, připomínající systém letadlo, který se může udržovat po jistou dobu, když ekonomika klape. Pokud ne a lidé ztrácí práci, je zřejmé, že již nejsou schopni přispívat na bankovní rabaty v řádu stovek procent, a nedonutí je k tomu ani vymahač, který jim udělá v práci ostudu.
Takový člověk si ale pochopitelně zavzpomíná na socialismus, na bezúročné půjčky či na půjčku na dům ve výši jednoho procenta, a zamyslí se. Pak zaslechne Paroubka jak si stěžuje, že podnikatelé teď dostanou za své Porsche ještě zpátky DPH, a v tom koho půjde volit má hned jasno.
Přitom je to naprosto zbytečné nahánění voličů do náručí ČSSD a KSČM, jehož příčinou je obyčejná nenažranost. Za totality jsem pracoval v brněnském hotelu Continental, než mě z něj vystrnadili kolegové kamarádi Pavla s Jardou, jinak žel také zasloužilí udavači. Z mnoha tisíců zajímavých hostů si vybavuji např českého Vídeňáka pana Houdka, s kterým jsem probíral Kurta Waldheima, tehdy zvoleného rakouským prezidentem, přičemž vyšla najevo jeho nacistická minulost. Vyslovil jsem údiv nad tím, že se nedržel zpátky když jako bývalý generální tajemník OSN pobíral důchod 10 tisíc dolarů, a proč se musel cpát do prezidentské funkce, když musel počítat s tím, že to na něj může prasknout. Pan Houdek mi odpověděl lakonicky: To je ta jejich nenažranost, tihle lidé nemají nikdy dost.
Jenže tehdy se zase až tak moc nestalo, jen bylo Rakousko během Waldheimova působení poněkud izolováno. Kdežto u nás kvůli nenažranosti třeba bank má půlka národa vážné problémy, děti se nemůžou pořádně učit, rodiče polykají v lepším případě jen prášky na uklidnění - ale v podstatě si toho zase až tak nikdo moc nevšímá. Paroubek mistrně odlákal pozornost svržením vlády, sem tam naznačí, že za všechno můžou podnikatelé, a v klidu připravuje svůj volební trumf - s exekutory v zádech.
Nejčtenější článek tohoto blogu, který je žel stále aktuální:
http://sestak.blog.idnes.cz/c/66610/Skolni-sex-hybe-republikou.html
