Dali mi jména mých udavačů

To by samo o sobě moc zajímavé nebylo. Podobnou zkušenost má za sebou již mnoho lidí včetně slavných osobností disentu. Zatím ale málo z nich využilo takového poznání k tomu, aby přispěli k informovanosti veřejnosti třeba tím, že by se podělili o některé dokumenty. To je škoda, protože konkrétní ukázky charakterizují totalitní systém jistě lépe, než např. nic neprokazující záznam v kauze Kundera. Mohlo by to být účinnější než podepisovat petice za zrušení KSČM, což už dnes hodně lidí ani nemusí chápat. Pamětníci totality postupně odchází do věčných lovišť a přibývá mladých, kteří komunisty vnímají jako každou jinou stranu. Vždyť co může být špatného na partaji, ve které jsou sympaťáci typu žoviálního supervzdělance M. Ransdorfa nebo půvabné mladé poslankyně. Zvláště když se to komunisty v parlamentu či senátu jen hemží. Ať to jsou nynější členové KSČM nebo zase ošlehaní matadoři z KSČ, kteří jen po Listopadu usoudili, že budou národu prospěšnější jako členové jiných stran. Proč se jich tedy bát? Kvůli nějakým půl století starým kauzám, které občas někdo vyhrábne?

Ukažme si tedy jeden ze způsobů, jak si také udržuje moc totalitní komunistický režim a v čem se liší oproti nynější demokracii. A co by nás při nejčernějším scénáři jistě neminulo.

Důležitou složkou totalitního mocenského systému jsou vedle tajné policie také její spolupracovníci. Název této policie v totalitním Československu byl StB - Státní bezpečnost.

Její způsob činnosti nám pomůžou demonstrovat dva různé způsoby podepsání spolupráce, ke kterým došlo v brněnském hotelu Continental. Jména byla pro naše účely vyretušována včetně některých údajů. Jednak by mohla zbytečně rozptylovat a bude to i vhodnější z důvodu vyhnutí se případné žalobě.

Důvod jako např. poškození dobrého jména hotelu a takto způsobené škody by se jistě našel a netřeba dodávat, že pozice žalované strany proti představitelům bývalé totalitní a současně i nynější podnikatelské elity by byla u soudu naprosto beznadějná.

První příloha ukazuje závazek spolupracovníka StB nižší úrovně, tzv. kandidáta tajné spolupráce.. Stačilo tedy když jej podepsal pouze v přítomnosti svého řídícího orgánu.

Druhá a třetí příloha už dokládá závazek spolupracovníka pro funkci agenta, který byl podepsán za přítomnosti dvou důstojníků StB. /zkratka VC v zápisu znamená vízový cizinec, jednalo se o občany z tzv. nesocialistických zemí, kteří potřebovali víza/

Spolupracovníci StB, kteří tyto závazky podepsali jistě vědí nejlépe co je k tomu přivedlo. My se o tom můžeme jen dohadovat. Byli třeba žalobníčky už v mateřince a na základce? Tehdy jistě bez nějakých výhod a spíš za cenu ústrků od ostatních, protože donašeči v kolektivu oblíbeni nebývají. Ale vytrvali a nenechali se odradit což jim v dospělosti přineslo konkrétní prospěch. Tedy aspoň hmotný. Protože zase se to nějak provalilo a tak jejich tehdejší kolegové nyní poznali, co bylo příčinou jejich podivného kariérního vzestupu. K setkání chuť nemají a zřejmě v tom mají pravdu. Co taky po letech probírat, že ano. A vytahovat kostlivce ze skříně. Pár džentlmenských prohřešků před dvaceti a více lety. Dejte pokoj, musíme se teď otáčet, i na náš podnik doléhá krize.

Bylo by však dobré abychom si uvědomili, že pokud by se KSČM podařilo získat pevnější pozice, tak by se bezpochyby k této praxi velmi rychle vrátila. A jistěže by neměla žádný problém s nacházením hojného počtu nových spolupracovníků. Vždy se najde dostatek lidí, kteří se budou snažit získávat různé výhody zásluhou udávání. Přece jen to není zase až tak velká dřina.

Teď jde o to, jestli je mezi námi víc těch, kteří dávají přednost demokratickým metodám vedoucím k uplatnění ve společnosti. Pokud ano, tak se snad hrozby další totality bát nemusíme.