Český rozhlas již svobodně mluví, hraje ovšem pořád jako za totáče

Před chvílí skončil na dvojce naprosto skvělý rozhovor redaktorky Daniely Brůhové s Davidem Vávrou. Popsat se to nedá, takže si to snad zájemci můžou najít na netu. V závěru se ovšem objevila neskutečná kaňka, charakterizující totální  beznaděj pokud jde o hudební složku vysílání. David Vávra zmínil svou účast na projektu Povísně a současně si povzdechnul, že cédéčko si vzal do studia, ovšem bylo mu řečeno, že hrát se nemůže, podobně jako ostatní, která chtěl jako svou oblíbenou muziku pouštět v pauzách mezi povídáním.

Daniela Brůhová to rozpačitě zamlouvala, a gentleman Vávra to už pochopitelně nijak nekomentoval.  Jen to ovšem charakterizuje přežívající totalitní móresy Českého rozhlasu včetně toho, že aktuální ředitel je jen dalším aparátčikem, který si svou stanici zřejmě pro samé kšeftíky ani neposlechne. Za totality byly pochopitelně kvóty třeba na poměr západní pouštěné hudby, která se mohla pouštět, aby se nenarušila ideová základna socialistické pop music, případně aby zbylo dost prostoru třeba na skladby z produkce Františka Janečka.

Jenže proč to přetrvává dodnes? Copak je to opravdu v ČRo samý ignorant, který ještě nepochopil, že tak jak nám třeba hostitelé pouští při návštěvě u nich své oblíbené písně, tak že bychom to rádi i v rádiu? Vždyť nejen řekni mi co čteš, ale i řekni mi co posloucháš přeci charakterizuje každou osobnost, a hlavně by udělalo z takového rozhovoru opravdu komplexní pořad. Takže o to pořád přicházíme, jako právě teď, když Davida Vávru doplňoval jakýsi hudební redaktůrek, který možná hudební selektor programuje týden dopředu aniž by tušil, kdo u toho vůbec bude povídat.

Jen aby to nebylo tak, že se musí především koncentrovat na to, aby pustil dostatek favoritů spolčených s OSA, kteří pak za odměnu občas něco málo přepustí i hudebnímu redaktorovi.

A když už jsme u rozhlasu, tak ještě jedna připomínka. Teď se připravuje zákon o tom, aby nás neděsily řvoucí reklamy v televizi. Jaký zákon ovšem donutí zvukaře k tomu, aby při pouštění písničky zůstala zvuková hladina na stejné, na jaké bylo před chvílí mluvené slovo?  To je také věčné dilema, nechat to raději řvát či vždy u každé písně stahovat zvuk a potom opět zesílit, aby bylo slyšet povídání. Pokud není člověk zrovna sám, tak žel většinou musí být pořád ve střehu a nahrazovat práci zvukařů, kteří jsou zřejmě během pořadu vždy na kafíčku.