Brežněvův a Bilakův učeň je nejžádanější a nejoblíbenější politik

Přestože má stále manýry svých předchůdců, jak dokládá titulek v dnešních Lidovkách: "Fischer navrhl komisaře a ujel" Jako každý správný aparátčík,  tak ani premiér Fischer si nemohl nechat ujít možnost zůčastnit se politického spektáklu při oslavách výročí pádu berlínské zdi. Co na tom, že dvě třetiny svého života snil spíš o tom, že se jednou dostane na nějakou manifestaci na Rudém náměstí. Ale nakonec proč ne, manifestace jako manifestace, a když má důvěru skoro celého národa?

Jen jsem opravdu zvědav na jeho dojmy z berlínského pobytu, co tam třeba odpovídal novinářům. Ti se ho jistě ptali na to, jak se cítí ve společnosti těch, kteří v roce 1989 začali právě v Berlíně se snad konečnou likvidací  totality komunistů v Evropě, totality kterou aktivně budoval i udržoval při moci po dvě třetiny svého života i Jan Fischer. To jestli byl  na sebe v Berlíně Jan Fischer hrdý nebo mu naopak bylo stydno, to je totiž třeba  pro mě velmi důležité. Abych si udělal obrázek o člověku, který nyní řídí naši republiku a mj. nominuje  europoslance.

 Přiznám se, že s jedinou výjimkou jsem neměl mezi důvěrnějšími přáteli za totality žádného komunistu. Ne že bych se jim nějak programově vyhýbal ale ti, se kterými jsem přicházel do styku, byli vždy tak trochu jako instantní Rudé právo. Bez zájmu o cokoliv ze  Západu jako hudbu, literaturu, filmy, cizí jazyky - prostě lidé, kteří se spokojovali jen s tím, co dostávali na stříbrném podnosu od totalitního režimu. O to silněji se ovšem zajímali o své kariérní uplatnění a případně ještě tak o západní auta, to se jim zase přiznat musí, to ano. Čím to asi mohlo být, že by proto, že svým zadkem sice hravě poznali rozdíl mezi embéčkem a tuzexovým Fiatem, kdežto jejich hlava už nezvládla obohatit se třeba Leonardem Cohenem? 

Nechci premiéru Fischerovi křivdit, možná patřil během dospívání mezi rockery a poslouchal když už ne skupinu Pink Floyd, tak aspoň Kaťáky. Ale Floydy spíš ne, protože ti byli ze Západu, a to byla říše zla, před kterou se musela jeho KSČ bránit a třeba nechat zabíjet naše spoluobčany, kteří tam chtěli utéct. Právě teď vzpomínal na rádiu Česko na svůj pokus o útěk v transportéru Jiří Jirouch. Zastavila je betonová traverza, se kterou nepočítali, sám měl ale štěstí, že po zběsilé střelbě pohraničníků spolu s kamarádem přežil a odnesl to "jen" kriminálem. I tehdy rodná strana premiéra Fischera zvítězila. 

Jediným mým důvěrným kámošem - komunistou byl během totality můj brněnský bratranec. Rodinu si prostě člověk nevybírá, a když někoho jeden zná od dětství a učil ho třeba plavat, leccos mu toleruje nebo prostě nevnímá. Po roce 1989 bratranec starnickou legitku odložil, a když se mu naskytla 10 let poté možnost privatizovat továrnu na lopatky, přišel za mnou, jestli bych mu s ní nepomohl. Jako klasický komunista totiž cizí jazyky ve své výbavě neměl, a to bylo u továrny zaměřené na export vážným hendikepem. Pochopitelně, že jsem okamžite souhlasil a s nadšením jsem se pustil do práce jako zahraniční manažer pro všechno, kdy jsem první roky boje o přežití továrny jen investoval svou práci včetně placení např. spojových služeb.  Pak se fabrika zvetila, přispělo k tomu i to, že jsem mravenčí prací našel přímého dodavatele barev v Itálii, což znamenal roční úsporu cca 800 tis. Kč, a nakonec fabriku po pěti letech bratranec úspěšně prodal. 

A od té doby jsem milého bratrance neviděl, záhy mi přestal brát i telefony. Vůbec se neobtěžoval přijít a aspoň se pokusit o vyrovnání účtů.  Zachoval se prostě jako pravý komunista, který jím zůstane svou povahou zřejmě pořád, i 20 let po oficiálním pádu komunismu. Nepřál bych si nic jiného než to, aby náš premiér Jan Fischer byl úplně odlišným případem, než můj bratranec, který může být mezi bývalými komunisty výjimkou. To připouštím, protože tolik komunistů jsem zase osobně nepoznal. Zatím mě ale pan premiér příliš nepřesvědčil.