Zcela ól korekt nejsou spíš vypravěči vtipů o nich, pokud ovšem předtím neupřesní, že fór bude o odbarvené tmavovlásce a tedy o blondýně falešné. Fejkové "blondýny" se poprvé objevily ve 20. letech minulého století, kdy se odbarvování a bělení vlasů stalo díky chemickému průmyslu finančně dostupné všem. Čehož začalo využívat mnoho žen, které doufaly, že když se zařadí mezi v přírodě vzácnější a tedy oblíbenější blonďaté typy, tak se zvýší jejich šance, třeba na společenský úspěch.
Historická výlučnost blondýn se dá pozorovat i v umění, kdy např. v období Renesance je zachyceno na obrazech daleko víc blondýn než ostatních typů, a to dokonce i v oblasti Středozemí, kde má drtivá většina obyvatel tmavé vlasy i pokožku. Pochopitelně, kdo se těšil u části společnosti oblibě jen kvůli tomu, s jakým odstínem pokožky se narodil, stával se taky předmětem závisti a pomluv u ostatních.
Tak se v devatenáctém století mluvilo o blondýnách jako o svádivých hříšnicích, které byly spolčeny s ďáblem. Např. v románech pro ženy panoval stereotyp hrdinky - spořádané brunety, která se musela potýkat se lstí a úskoky očarované blondýny. Jak adorace, tak pozdější ústrky se jistě projevily v genetické výbavě blondýn např. tak, že se nenechávají rozhodit nejrůznějšími vtipy, které jsou namířeny proti nim. Či spíše proti jejich novým "kolegyním", které se vynořily jako mávnutí kouzelným proutkem, když přišlo počátkem dvacátého století do módy chemické bělení vlasů.
Být blondýnou ale stále znamenalo něco vzácného a toužebného. Blondýny, jak přírodní tak chemické, potom této skutečnosti využívaly k tomu, aby se snadněji dostávaly do vyšších pater společnosti. Navštěvovaly různé dýchanky a parties, kde se brzy vžilo heslo "S blonckama je větší legrace". Tam se stávaly trofejemi různých zbohatlíků a není divu, že se o nich začalo povídat, že vše získávají přes postel. A že jinak nedosáhnou ničeho, na to by už jejich hlava a inteligence nestačila. Tento stav se potom zakonzervoval až do dnešní doby. Aniž by většina lidí během desítek let vnímala skutečnost, že tuto pověst blondýnám z převážné části získaly vlastně blondýny odbarvené, tedy brunety a černovlásky.
Podobně jako hudební revivaly, kdy třeba imitátor Elvise sice vypadá a zpívá jako Elvis ale nikdy to Elvis nebude, nestane se pravou blondýnou ani žádná sebelépe odbarvená černovláska. Se všemi podobnými důsledky. Elvisův imitátor potlačil svou vlastní osobnost zpěváka a zkouší se prosadit v šoubyznysu aspoň jako fejk, když zjistil, že to nedokáže svou vlastní tvorbou. Podobně jako falešné blondýny, které se odbarvily v bláhové naději, že se tak stanou atraktivnější než s dosavadní barvou vlasů. Což může působit jen krátkodobě, protože inteligenci a charisma tak jednoduše získat nejde.
http://podnikani.idnes.cz/blondyny-se-barvi-na-tmavo-aby-neprisly-o-praci-fl5-/zamestnani.asp?
Ani tady ovšem nesmíme generalizovat, protože mnohé půvabné a chytré ženy občas mění barvu vlasů aniž by tím něco sledovaly, kromě své touhy po změně vzhledu a stylu. Jak se stává, bez ohledu na to kolik lidí a jak dlouho přijímá zavedený stereotyp, může vyjít najevo, že se všichni mýlili. Fóry o blondýnách, které vznikly jako vedlejší produkt jejich pomlouvání, jsou totiž ve skutečnosti především o odbarvených tmavovláskách. Těch méně bystrých a méně schopných.
Celá věc má ovšem ještě jeden, dosud zřejmě nepublikovaný aspekt. Je známo, že prostitutky si už dávno začaly holit venušin pahorek, údajně z hygienických důvodů. Vedle toho však jistě i proto, že tak mohly odhalit mnohem víc a stát se žádostivějšími. Podobnou výhodu mají pochopitelně i blondýny díky světlému a tedy nic nezakrývajícímu ochlupení, které tak své vnady odkrývaly bez jakýchkoliv úprav odjakživa.
Tím měly velkou konkurenční výhodu oproti tmavovláskám, za což ovšem platily na druhé straně cenu spočívající v tom, že byly kvůli této vrozené optické vyzývavosti často dávány do jednoho pytle s lehkými děvami. Byl zde totiž háček. Tmavovlásky mohly s blondýnami držet krok tím, že si vlasy odbarvovaly. Ovšem v odbarvování pubického ochlupení byl jeden problém. Na vlasové odrosty si každý zvyknul, nebylo vyhnutí, protože odbarvování každých několik dnů by bylo přeci jen náročné. Ovšem pohled na odrosty v oblasti venušina pahorku si těžko představíme bez toho, že bychom se ubránili širokému úsměvu.
Tento nerovný konkurenční souboj, třeba na stále oblíbenějších nuda plážích, nakonec skončil remízou, když se drtivá většina žen vyholuje. Tisíckrát můžou říkat, že je to z hygienických důvodů, my ale víme svoje.
Svůj přístup bychom mohli přehodnotit také my. A nepodléhat zavedeným hloupým klišé. Jistěže u vtipů jde jen o legraci. Horší už je ale to, že někdy se naše omezené vnímání projeví ve vážných věcech. Spousta lidí si např. při odsouzení znojemské paní učitelky Prillerové vystačila s tím, že je to "hloupá blondýna". Aniž by tito bystří soudci brali v úvahu, že i blondýna může být introvertní a tedy ne vždy přesvědčivá před kamerou a vůbec při celé své obhajobě, zvláště v tak delikátní věci.
Zřejmě povědomí a klišé o hloupých blondýnách hrálo roli i ve vystoupeních hejtmana Haška nebo ministra Lišky, kteří ji okamžitě ze školy vyhazovali, byť jen zdánlivě obrazně s tím, že by měla odstoupit. U ministra Lišky už možná došlo k jistému posunu. Zatímco bezprostředně po události, když se vyjádřoval ke kauze Znojmo, prohlásil: "V situaci, kdy školou koluje pornonahrávka, se to nepochybně stalo /Jak moc smí kantor riskovat, že dá špatný příklad svým žákům/. I když si to kantorka třeba nepřála. Že se s profesí učitele pojí mnohem přísnější etické normy, si myslí i ministr školství Ondřej Liška."
V minulém čísle čas. Týden ale Liška již řekl, že a) ji chápe a b) učitel musí být cool. A rovněž odsoudil "brutální nátlak médií aby učitelka odstoupila". Škoda jen, že už zapomněl, že se jí sám nijak tehdy nezastal. Že by jen proto, že ji měl za hloupou blondýnu?
