Blbý bloger a blbá blondýna

Blbým blogerem myslím pochopitelně sebe, jinak by takové označení bylo porušením kodexu. Za blbou blondýnu se opět sama označila pro změnu kamarádka Pavla, když mě včera vyzvala stran části naší korespondence: "Tak to zveřejni na svým blogu jako úvahy svojí kamarádky blbé blondýny." Zřejmě tedy bude do třetice všeho blbého následovat i blbý blog, protože blogy nejsou matematika, kde se ještě se dvěma mínusy nějak do plusu dá dostat.

 Blbým blogerem jsem byl např. v článku mj. o plastikách prsou, kde jsem pro osvěžení vložený úryvek písně Iggyho Popa přeložil velmi ledabyle, jen na základě odhadu. Takže frázi "I got a pain in my neck"  jako "bolí mě za krkem", což je zdánlivě přesně, i podle smyslu celého textu písně, ale opravdu jen zdánlivě.

Naštěstí rychle zareagovala moje nejvěrnější čtenářka, spolužačka Maruška, žijící již přes čtvrt století v Melbourne:

"Jeste bych neco mela k tvemu prekladu, neber to prosim jako kritiku, ale jsou to takove nuance, ktere poznas, az kdyz musis mluvit jen a jen tim podivnym jazykem. Tak jak jsi prekladal I got a pain in my neck-neznamena to,ze boli za krkem, ale: normalne se pouziva pain in my arse(prdel),neck je slusna nahrazka prciny, a znamena to desne me to otravuje, ci sere, to podle toho,zda jsou pritomne deti,ci ne."    

     

Tak to jsem ještě jakžtakž stihnul opravit, a tak ochránit svou drobnou reputaci překladatele písní, na které si občas zakládám. A i když je Maruška na mě hodná všeobecně, takový přístup by jistě zvolila u každého jiného blogera rovněž. To potvrzuje jediné, že když najdeme u někoho jakýkoliv nedostatek či omyl, vůbec mu nemusíme nadávat do blbců či idiotů. Stačí upozornit a uvést správnou variantu,  a do blbců si autor vynadá jistě už sám, a nám tedy ušetří námahu. Pokud nám ovšem zrovna to nadávání nečiní nějaké potěšení.

Ve zmíněném článku ale bylo blbostí zřejmě víc, protože přes závažné upozornění např. na to, že dle statistik zemře u nás při augmentaci prsou jedna žena  každé tři roky, tak nevyvolal žádnou diskusi.  Ale možná to zase není až tak velké riziko, nebo  čtenářkám stačilo zapsat si do paměti, že když už na plastiku tak raději na nějakou kliniku poblíž regulérní nemocnice, aby to sanitou nebylo daleko.  

Pro úplnost link:

http://sestak.blog.idnes.cz/c/73274/Az-trest-smrti-za-mala-prsa-nebo-maly-penis-Proc.html

Již zmíněná kamarádka "blbá blondýna" Pavla mi trochu vyčetla, že v několika článcích na téma školního sexu na internetu mj. příliš viním "společnost", a její přiloženou úvahu jsem zhodnotil takto: "Bylo by zajímavý, kdybys to dala na blog, jak by lidi reagovali. Asi bys taky někomu pěkně zvedla adrenalin poznámkou o kočárku v ceně ojetýho auta." Její odpověď byla jednoznačná:

"Tak to zveřejni na svým blogu jako úvahy svojí kamarádky blbé blondýny.

To se odmítnout nedalo, takže:

"Přijde mi, že viníš "společnost" z věcí, za který sice částečně může, ale je to na každým, jak moc sebou nechá vláčet.
Uznávám, že vlivů, který působí na osobnost a její vývoj je spousta a daná
osoba sama je neovlivní vůbec nebo jen těžko (hlavně rodinu si nevybereš,
výchova je podstatná a geny svině, škola podle mě v tomto směru může a měla
by spolupůsobit, ale těžiště je v rodině), ale nakonec to rozhodnutí je
vždycky jen a jen na člověku samotným, jakou cestu si vybere.
Chápu, že pokud nemá někdo žádný koníčky a zájmy vyjma pasivního sledování
světa kolem, tak se k němu: a) dostanou jen informace typu kdo s kým za
kolik, případně s kolikátkama,
b) mu to výše zmíněný přijde podstatný,
c) chce to mít taky.
A protože jinak nemá nic, co by mu dodávalo sebevědomí, tak si prostě musí
koupit ty stejný džíny, parfém, mobil, notebook nebo kozy. I kdyby měl
bydlet v chlívku a chroustat šváby nebo žaludy, to pokud je podle vzoru
Madonny zrovna vegetarián.
A znám dost takových, sice ne nějak důkladně, ale okolo se pohybujou. A
navíc bude mezigeneračně hůř, protože matky na mateřské jsou podle mě velmi
ohrožená skupina v tomto směru a kdybys viděl, jak některý vyšilujou, tak
bys možná nevěřil. A taky je to byznys - všechny věci okolo dětí jsou
brutálně drahý a hlavně jsou na tom pískovišti nebo kde vidět. Pravda, taky
jsem měla kočár v ceně ojetýho auta, ale proto, že jsem vysoká a jen tak
nějakej mi nesedí a děti, hlavně Lukáše jsem tahala všude s sebou, i když
jsem vlastně nepřestala pracovat, takže skládat, rozkládat, nakládat x-krát
denně dva roky den co den, navíc hory v létě i v zimě a tak - prostě
zaplatila jsem za to, že bude fungovat a nebudu vzteklá, že nedělá to,  co
já potřebuju. Jezdí jich celkem dost, ale odhadem tak 10 % kvůli funkci,
zbytek kvůli značce a +/- u poloviny bych řekla že jeho cena převyšuje
měsíční příjmy té dané rodiny, což je haluz. A děti v těch kočárkách jsou
oblečený do značkových oblečků, stejně jako jejich maminky a pak zjistíš, že bydlí v totálně vybydleným panelákovým bytě s otřískanou kuchyňskou linkou z roku 1960, kde má normální člověk problém se jít vyčurat, aniž by se i poblil. O tom, že by v tom bytě byla knihovna, nedejbože dokonce kniha v ní, se vůbec nedá mluvit. Prostě myslím, že dnešní děti na tom co se "vlivu
společnosti" týče budou výrazně hůř než třeba moji vrstevníci. Rozohnila
jsem se, tak to raději utnu, mohla bych pokračovat ještě dlouho, ale to není
cílem.
Prostě mi přijde, že v tomto případě i v případě učitelky vidíš problém
někde jinde než já - já si myslím, že každej za svoje činy nese zodpovědnost
sám a s následkama prostě musí počítat, i když je ne vždycky předem může
spolehlivě spočítat nebo aspoň odhadnout, společnost ho sice samozřejmě
ovlivňuje, ale nenutí. A závisí to hlavně na rodičích, jak moc se jejich
dítě v budoucnu nechá okolím ovlivnit. Samozřejmě tam působí spousta dalších
faktorů, určitě se může stát, že se něco nějak po..., i když rodiče fungují,
ale to už je vis major. Já se snažím, abych svým smrádkům dala aspoň část
toho, co naši mně, i když mám výrazně měkčí metody, ale přesto jsem mezi
kamarádkami považovaná za strašně tvrdou matku."

Trošku jsem se ohradil tím, že "viním společnost" jen za věci, které jsou už v
režii jednotlivců.  Zmínil jsem dobrý pořad koncem února ma ČT 2 Vstanou noví úředníci,  kde mluvil jeden člověk co byl asi půl roku náměstkem ministra /jméno nešlo připomenout, protože archiv pořadů na ČT oproti komerčním televizím žel není, nebo byl pořad možná zcenzurován./ Onen člověk poznamenal, že ministerští úředníci jsou sice ke svým nadřízeným velmi uctiví,  ale je na nich poznat jistá přezíravost pramenící z toho, že přežili na ministerstvu třeba deset ministrů a přežijí i dalšího. To je asi hlavní problém, většina se tam snaží jen o to aby se udrželi ve funkcích a nejde jim o dobro věci, případně na to ani nemají.

 

Když jsem v devadesátých letech dovážel polotovary na zmrzlinu, tak mi přítel vezl z Itálie pár metráků ale na celnici v Dolním Dvořišti musel nechat 50 kg jogurtové, protože prý musela mít atest zemědělské inspekce kvůli příměsy sušeného mléka, byť atest hlavního hygienika byl. Tak jsem jel pro povolení ještě za Josefa Luxe na Ministerstvo zemědělství. Tam si mě na velkých širokých chodbách různě předávali přesně ti profi úředníci, co tam jsou napořád. V bílých košilích lelkující u počítače, a u všech tří, které jsem postupně navštívil, bylo vidět jak čekají na to, že svou žádost konkrétně podložím. K tomu jsem se ovšem neměl, dávat úplatek mi přišlo absurdní, navíc za atestované zboží v hodnotě jen deseti tisíc. Tak jsem se odpoklonkoval, a za pár dní jsem zmrzlinu z celního skladu do republiky propašoval.

 Po této osobní zkušenosti, i poznámce ex náměstka ministra v pořadu Vstanou noví úředníci mi nikdo nevymluví, že většina úředníků se stará jen o sebe a nikoho ani nenapadne, že by třeba zariskovali a ministra na něco závažného upozornili. Takže sice zdánlivě viním společnost, ale hlavně ztělesněnou těmito bezpohlavními úředníky a často i ministry samotnými. Kteří se jistě ani nezamyslí nad tím, že tento týden v diskusi na iDnes o kyberšikaně ve škole pár lidí podotklo: "No a co, je to přirozená
selekce, kdo se nechá šikanovat tak je prostě slabej a zaslouží si to."

Jsem názoru, že se lišíme od šelem a měli bychom se i o zdánlivě
slabší postarat, a vytvořit jim přijatelné podmínky. Tohle by měla mít společnost a tedy i její představitelé mít neustále na mysli. Třeba proto, abychom se jednou nedočkali toho, že fóry z období totality budou opět aktuální, aniž by na nich bylo nutné něco měnit. Neodpustím si jeden snad méně známý. Dámy doufám prominou jedno nespisovné sloveso, ale neříkal nakonec Karel Čapek, že "Sprostý člověk není ten, kdo sprostě mluví, ale kdo sprostě myslí"?

Přišel občan na pasovku Veřejné bezpečnosti s tím, že chce emigrovat a má pro to dva vážné důvody. Po vyzvání příslušníka, aby mu je tedy sdělil, občan odvětil: "No všechno se tady sere...", načež ho příslušník přerušil: "Sere, sere ale neposere!", a občan na to: "A to je ten druhej důvod."

Snad každý kdo si přečetl zde zmíněnou poznámku blond Pavly usoudil, že žádnou obhajobu nepotřebuje. Pro úplnost ale ještě pár postřehů k tomu, že jsou blondýny nejoblíbenějším terčem vtipů a hloupě generalizujících poznámek. Shodou okolností se dostaly i do pátečních hlavních zpráv na Primě např. s tím, že blondýnky dle výzkumu anglických  vědců do 200 let vymřou, je jich pořád méně. Ukázalo se, že to byla  upoutávka na hlavní večerní pořad, který byl v programu prezentován opravdu slibně, až si musel divák pomyslet, že to bude opravdu den dé pro všechny blond holky: "Jeden muž. Padesát blondýnek. Každý z nás jistě zná spoustu vtipů o blondýnkách, jejichž pointa souvisí s jejich údajnou slaboduchostí a nedůvtipností. I v dnešní době musejí majitelky plavé hřívy často bojovat s předpojatostí a předsudky. Proto je tu nová zábavná vědomostní show Nepodceňuj blondýnky".

Ubohých padesát blondýnek v pořadu nepředvedlo žel nic víc, co by nedokázala průměrně cvičená opice. Vytýkat jim to ovšem nelze, protože za honorář byly prostě seriózní a poslouchaly příkazy. Nikoliv údajnou ale totální "slaboduchost a nedůvtipnost" ovšem prokázali tvůrci pořadu. Udělat slepenec z Milionáře a použít grafiku jeho čtyř možných odpovědí spolu s obtížností otázek, odpovídající první zahřívací za tisíc korun, a z peněžní soutěže Pavla Zuny, ve které mu třicet dívek stepuje hodinu na schodech s kufříky, to už chtělo opravdového génia, zřejmě s dosud ještě nepopsanou barvou vlasů.

Po té raději zatím pátrat nebudeme, a na závěr věnujeme ještě něco málo slov blond a blondýnám zvláště. Pohled na ně se v uplynulých staletích dost měnil, a aktuálně tedy přetrvává stupidní imidž. Příčiny by se daly stručně shrnout vedle historických stereotypů hlavně pod bulvár a lidskou náturu, kdy jak stádo často přejímáme zavedené věci aniž bychom o nich moc přemýšleli.

To, že jsou blonďaté typy v přírodě vzácnější způsobilo jejich větší oblibu, jako všeho čeho se dostává v menším počtu. Tak např. v umění Renesance je zachyceno třeba na obrazech daleko víc blondýn než ostatních typů, a to dokonce i v oblasti Středozemí, kde má drtivá většina obyvatel tmavé vlasy i pokožku. Pochopitelně, kdo se těšil u části společnosti oblibě jen kvůli tomu, s jakým odstínem pokožky se narodil, stal se předmět závisti a pomluv u ostatních.

Tak se v devatenáctém století mluvilo o blondýnách jako o svádivých hříšnicích, které byly spolčeny s ďáblem. I  zejména v románech pro ženy panoval stereotyp hrdinky spořádané brunety, která se musela potýkat se lstí a úskoky očarované blondýny. To ovšem přestalo jako mávnutí kouzelným proutkem, když přišlo počátkem dvacátého století do módy chemické bělení vlasů. Tehdy se ale ještě jednalo o poměrně drahou záležitost, kterou si mohlo dovolit jen málo žen. Takže být odbarvenou blondýnou bylo i znamením jistého statutu, když už ne bohaté ženy tak aspoň takové, která je na tom natolik dobře, že si může takový luxus dovolit.

V polovině dvacátého stol. bylo už barvení vlasů velmi levné, ale pořád být blondýnou znamenalo něco vzácného a toužebného. Blondýny, jak přírodní tak chemické, potom této skutečnosti využívaly k tomu, aby se snadněji dostávaly do vyšších pater společnosti, tak že navštěvovaly časté parties, kde se brzy vžilo heslo: S blonckama je větší legrace. Tam se často stávaly trofejemi různých zbohatlíků a není divu, že se o nich začalo povídat, že vše získávají přes postel. A že jinak nedosáhnou ničeho, na to by už jejich hlava a inteligence nestačila. Tento stav se potom zakonzervoval až do dnešní doby. Aniž by většina lidí  během desítek let vnímala  skutečnost, že tuto pověst blondýnám z převážné části získaly vlastně blondýny odbarvené, tedy brunety a černovlásky.

Celá věc má ovšem ještě jeden, dosud zřejmě nepublikovaný aspekt. Je známo, že prostitutky si už dávno začaly holit venušin pahorek, údajně z hygienických důvodů. Vedle toho však jistě i proto, že tak mohly odhalit mnohem víc a stát se žádostivějšími. Podobnou výhodu mají pochopitelně i blondýny, které ovšem své vnady odkrývaly bez jakýchkoliv úprav odjakživa. Dokladem jsou také přiložené ukázky z možná prvních fotek z nudistických pláží v našem tisku, z Mladého světa léta 1968 a z Rudého práva počátku sedmdesátých let. Všechny zachycené dívky mají výrazné černé ochlupení a dá se předpokládat, že blonďatá kráska by už cenzurou neprošla.

Tím tak měly velkou konkurenční výhodu oproti tmavovláskám, za což ovšem platily na druhé straně cenu spočívající v tom, že byly kvůli této vrozené vyzývavosti často dávány do jednoho pytle s lehkými děvami. Byl zde totiž malý problém. Tmavovlásky mohly s blondýnami držet krok tím, že si vlasy odbarvovaly. Ovšem v odbarvování pubického ochlupení byl jeden poměrně velký problém.  Na vlasové odrosty si každý zvyknul, nebylo vyhnutí, protože zvládat neustále odbarvování by bylo přeci jen příliš náročné. Ovšem pohled na odrosty v oblasti venušina pahorku si těžko představíme bez toho, že bychom se ubránili širokému úsměvu.

Tento nerovný konkurenční souboj, třeba na stále oblíbenějších nuda plážích,  nakonec skončil remízou, když se drtivá většina žen vyholuje. Tisíckrát můžou říkat, že je to z hygienických důvodů, my ale víme svoje.