Autentický příběh o kouření z roku 1958

Vzhledem k blížícímu se historickému dni, který změní pravidla kouření, možná neuškodí připomenutí jednoho  téměř šedesát let starého příběhu, s částečně cigaretovou tématikou.

Příběh o tom, že někdy je slovo kamaráda prospěšnější, než třeba různé odstrašující obrázky na krabičkách. Podobně jak někdo poznamenal, že větší účinek by zcela jistě měl na krabičkách nápis "Chceš vypadat jako fotr? Tak si zapal cigaretu!"

Zdechlina

Byl jsem s klukama na hruškách, na své oblíbené větvi. Sluníčko na ni

svítilo celý den, takže sladších hrušek na stromě nebylo, snad kromě koruny,

do které se ale vylézt stejně nedalo. Všichni jsme baštili ostošest, nikdo

z nás si v tu chvíli nedovedl představit lepší lahůdku než žlutočervené

šťavnaté plody.

Náhle se ozval rachot praskající větve a já se začal řítit k zemi. Jak je možné,

že praskla, když jsem na ni lezl za poslední roky tolikrát a vždycky se

jen zhoupla? V té rychlosti mně nedošlo, že jsem vyrostl a byl těžší. Strom

i jeho větve zestárly, byly křehčí a možná sušší a slabší. S oblibou říkávám

někomu, kdo je z něčeho vykulenej Seš z toho celej na větvi! Co bych jen

za to být na větvi teď dal.

Vtom se ozval výkřik: „Parakotoul, Beránku!“

Byl to Tonda Měrků. Před časem mě parakotoul učil. Sám ho uměl od

staršího bráchy, kterému tajemství paragánského kousku odhalil po svém

návratu z války můj strýc Jožka. Ten tady ovšem nebyl. Po převratu se měl

jako bývalý major francouzské armády hlásit každý týden na úřadě. Hned

při první kontrole mu došlo, že ve vlasti, za jejíž svobodu nasazoval celou

válku život, už pro něj není bezpečno. Nezbylo mu, než znovu prchnout

z republiky. Občas někdo prohodil, že je jako voják někde v Indočíně, byly

to ale jen dohady. Jeho nepřítomnost mě mrzela a moc jsem si přál jednou

se s ním setkat.

Místo toho jsem měl zakázáno se o něm byť jen zmínit. Mít v rodině vojáka

západní armády bylo nebezpečné. Úplně jsem to nechápal, bojoval

v Evropě i Africe proti Hitlerovi, také za Československo, navíc byl šikovný

a já jsem se s ním ani nikomu nemohl pochlubit. A že by bylo s čím! Za

války dostával v Africe plat třicet tisíc franků měsíčně a třeba litr vína tam

přitom stál jen půl franku. Vínu jsem nerozuměl, občas jsem si jen cestou

z hospody srkl z bandasky trochu piva, ale bylo jasné, že moci si koupit za

měsíční gáži 60 000 lahví vína není málo. Když se Jožky po návratu ptali,

proč si nic nenašetřil, jen odvětil:

„Ve válce jsou jiná měřítka. Hlavně přežít. Můžete mít zkušenosti, dávat

pozor a nedělat blbosti, ale rozhodující je štěstí. Večer se bavíte v poušti

s kamarádem, přilítne šrapnel a kamaráda už není. Měl jsem jen kliku, že

jsem si náhodou stoupl kousek vedle. Stačí málo, aby člověk ztratil všechno

- svůj život. Ve válce nikdy nevíte, jestli tady budete i za minutu. Takže

se nedá dělat nic jiného, než utrácet za pití a ženské. Ty jsou krásné všude.

Nejhezčí na Jávě a Borneu.“

Není divu, že mě Jáva i Borneo vzrušovaly. Často jsem si představoval

sebe s tamními kráskami, z nichž jsem jednu ze zachovalé pohlednice dokonale

znal. To muselo být pěkné, povídat si s nimi. Tušil jsem, že Jožka

dělal i jiné věci než usmívání či povídání, ale to bylo mimo moji představivost.

Tak jsem své úsilí zaměřil spíš na to, abych vyměnil co nejvíc známek

z těchto zemí. Nejlepší byly ovšem ty známky na obálkách i s razítky,

které po Jožkovi doma zbyly a které kupoval na exotických místech sám.

A několik fotek, když třeba dohlíží v Adenu na nakládání tanků na loď, jak

mu na Gibraltaru čistí malý kluk boty nebo slavnostní večeře o Vánocích

v Belgickém Kongu v roce 1943. Doma jsem o tom s klukama mluvit nemohl,

to šlo jen v Míkovicích, kde Jožku znali a tak by si nikdo žádné udávání

nedovolil. Tam jsem zase příhodami nikoho ohromit nemohl, znal je

každý.

Spíš jsem poslouchal starší, když o něm vyprávěli. Dramatičtější než příběhy

o exotických kráskách bylo, jak Jožka popisoval pouštní výcvik v Alžíru.

Aby se naučili, jak se dostat z případného zajetí, cvičili tvrdě. Zavázali

jim za zády ruce a v padesátikilometrové rychlosti museli vyskočit z jeepu.

Komu se přitom něco stalo, měl smůlu a do boje se už nedostal, ještě tak

mohl pracovat v týlu. Anebo měli v pouštním žáru na celý den jen sklenici

vody, nejen na pití, ještě se museli dokonale oholit. To mně připadalo dobrodružné

a nemohl jsem se dočkat, až i mně začnou růst vousy, abych si

to mohl na vlastní kůži sám vyzkoušet. Po pravdě řečeno jsem po vousech

toužil hlavně proto, abych nevypadal jak holobrádek.

Naštěstí jsem se s Jožkou setkával pořád, i když jen zprostředkovaně.

Jako teď přes Tondu Měrkového, když na mě zakřičel Parakotoul, Beránku!

Moje kudrnaté vlasy mě dost štvaly, protože byly terčem posměchu,

kamkoliv jsem přišel. Kudrnáč, kudrnáč - to jsem musel poslouchat, kdykoliv

jsem se objevil na neznámém místě, třeba o prázdninách na táboře.

O co milejší bylo Tondovo oslovení Beránku, ze kterého výsměch cítit

nebyl, to ovšem vycházelo z Tondova vztahu ke mně.

Tondův výkřik mě probral. Natáhl jsem pravou ruku, kterou jsem se

musel dotknout země jako první a hlavu sklonil k hrudníku. Po dopadu

musím ruku ohnout, abych přenesl váhu na rameno, a udělat boční kotrmelec.

Tak se stalo, kotrmelce byly nejméně tři. V mžiku jsem vstal. Konečně

se mi povedl pořádný parakotoul. Dosud jsem jej nacvičoval nejvýš

z metru. Tonda podotkl:

„Doufám, že by to šlo i bez nápovědy! Když už něco umím, tak to musím

prodat! Kdykoliv! Někdy další příležitost ani nemusí přijít.“

No jo, vesničtí kluci byli lepší ve všem...

Držet s nimi krok nebylo lehké, leda tak na kole. Vytáhnout jsem se

mohl bruslením, uměl jsem přešlapovat i dozadu na obě strany. Ale v parném

létě? Neohromil jsem ani tím, že jsem několikrát osobně mluvil se

Standou Bábkem, vyhlášeným prvoligovým bekem. Navíc jsem ještě nebyl

dresovanej, takže pochlubit se dresem s nápisem klubu taky nešlo.

Auto není vůz

Vesničtí kluci byli lepší ve všem. V lezení na stromy jsem byl vždy pomalejší,

hnízdo jsem nenašel nikdy žádné a o tom, že bych mohl sám řídit

koňské spřežení jako Tonda Měrků, se mi mohlo jen zdát. S Tondou to byly

jízdy, panečku... Když jel třeba s žebřiňákem plným obilí do mlýna, mohli

jsme si na vůz všichni naskákat, aniž by nám hrozila od vozky rána bičem.

Při naskakování na jedoucí vůz totiž škodolibci volali za vozem, za vozem,

aby upozornili kočího na černé pasažéry. Ten se pak oháněl bičem, aby

nás přinutil seskočit. Bránil tak přetěžování krav či koní, kteří vůz táhli.

Když jsem doprovázel kmocháčka, jehož vůz táhla jen stračena, ani by mě

nenapadlo vylézt si nahoru a vézt se. Sám kmocháček chodil vedle vozu,

a to i z kopce, aby se moc nerozjel.

Nejlepší jízdy byly tedy s Tondou, když se vozilo seno a my jsme leželi

na zádech až nahoře a za příjemného kolébání pozorovali oblohu. V zatáčkách

se vůz kolikrát tak nakláněl, až běhal mráz po zádech. Strach z pádu

na cestu byl však zbytečný, fůra byla převázána provazem a vždy se vrátila

do původní polohy.

Jen jsem si někdy vzpomněl na pana inženýra z baráku, který si jako jeden

z prvních v ulici koupil auto – Spartaka. Nic proti autům, ta nás taky

začala zajímat. Ovšem když pan inženýr povídal, jak pojede vozem na výlet

nebo že musí dát vůz do garáže, bylo to srandovní. Vůz měl kmocháček,

s vozem jezdil Tonda. Ale pan inženýr, ten měl jen obyčejné auto.

Darebačky

Na venkově se nikdo nikomu neposmíval, jak bývalo zvykem ve městě.

Stačilo pár minut a kluk, který trochu vybočil, ihned získal nelichotivou

přezdívku na několik let. Když chtěl hladový Kostelník od spolužáka ve

školní jídelně zbylé dva knedlíky a potom nezvládl jednoduchý úkon na

pisoáru, začalo se mu říkat Křivochcálek zbytkař. O přezdívce se dověděly

holky ve třídě a vyzvídaly. S rozpaky jsme jim řekli, že si při čurání asi

nestáhl kůžičku, a tak mu to šlo i na nohavici. Holky se ale nestyděly a smály

se, že se svou chcačkou darebačkou takové problémy nemají. To se mně

líbilo, protože jsme se bavili o tom, v čem jsme jiní. Škoda jen, že u toho

nebyla Jana, jejíž darebačku jsem znal.

Vlastně spíš neznal, ale stejně jsem na letmé zahlédnutí ve Věstonicích rád

vzpomínal. Považoval jsem to za tajemství, a tak jsem se o tom ani nezmínil

klukům, když jsme rozvíjeli debatu, že by nám holky mohly své darebačky ukázat. Záhy

jsme usoudili, že k tomu asi nedojde, a začali jsme se věnovat důležitějším věcem, známkám

a odznakům.

V tom jsme se vyznali. Co kdyby se chtěly výměnou podívat

na naše šuliny? To bych teda nepřežil. Mohly by se posmívat a kluci

s nimi. Možná ne, třeba ho někdo má menšího, ale jak to mám vědět?

Na venkově to bylo jiné. Asi proto, že si všichni pomáhají, ať už při žních

nebo při zabijačce. Tak mně kluci poskytli odborné rady pro ruční rybaření.

Vypozoroval jsem, že se musí v klidu počkat, až se objeví ve vodě

pstruzi, potom do ní hodit ostrý kámen, aby vodu moc nezčeřil, a hlavně

si všimnout, kam se polekaní pstruzi schovávají. Určitě by mě samotného

nenapadlo, že při chytání musí jít pod kámen obě ruce vedle sebe, protože

jednou rukou se pstruh chytit nedá. Když jsem překonal strach z raků

i z porybného a chytil v řece poprvé pod kamenem živého pstruha, ucítil

jsem v dlaních jeho chvějící se měkké bříško, byl jsem štěstím bez sebe.

Vůbec mně nevadilo, že každý z kluků měl během mých pokusů chyceno

pstruhů nejméně pět.

Věděl jsem, že tohle se bude ve škole hodit. Jen to budu muset zmínit

jako by o nic nešlo, aby nepadaly poznámky o nějakém camrání. To bude až

po prázdninách. Teď jsem řešil problém, s čím na zdejší kluky. Oblíbenou

hádanku o převozníkovi, který měl v malé loďce převézt na druhý břeh

jednotlivě kozu, vlka a hlávku zelí a kterou ve škole skoro nikdo nevyřešil,

tu zvládli místní kluci lehce. Napadlo je, že když po převozu kozy přiveze

vlka, musí vzít kozu zpět, aby ji vlk nesežral, a teprve potom jet s hlávkou

zelí. Věru žádný problém pro někoho, kdo musel od malička dávat pozor

na to, že krůty nesmí sežrat zrní husám, ty slepicím a slepice zase kuřatům.

Moc jsem nezabodoval ani hrátkami s češtinou. Kluci ještě ocenili slovo začínající

na dvě u, protože dát něco uudit jim vzdálené nebylo. Když jsem

ovšem zmínil nejneobhospodařovávatelnější jako nejdelší české slovo,

Tonda jen utrousil To myslíš úhor? Kdepak s kudrlinkama na sedláky, ti šli

vždy k jádru.

Padla i možnost využít toho, že jsem hrál poměrně dobře šachy, a dát

někomu šustrmat mně nečinilo problémy. Školní šachový kroužek přece

vedl mezinárodní velmistr František Blatný.

Karty místo šachů

Důvod, proč padla možnost zamachrovat hrouv šachy, byl jednoduchý.

Na venkově se nehrají šachy ale karty! Umaštěné, ulepené, otrhané, ale karty.

Žádná královská hra s krásnými figurkami.Netušil jsem proč, jen mě napadlo,

že balíčekkaret se vejde do zadní kapsy od kalhot i s hřebínkem, což by se

šachovnicí nešlo. Karetní hry jako mariáš jsem nechápal, a tak jsem jen koukal

na kluky, jak se u karet pod starou hrušní baví, a přemýšlel, co s mou neutěšenou

situací udělat. Možnost se objevila brzy. Kmotřenka mě požádala,

abych s ní jel na trh do Uherského Brodu prodávat jabka. Hned se mi rozsvítilo

- koupím tam klukům nové karty!

Protože jsem už kapesné utratil, musel jsem přijít na to, kde vzít peníze.

Vloni jsem dostal od kmotřenky pět korun, ale na to se spoléhat nedalo.

Navíc můžou být karty dražší a co by mně byly peníze platné, kdybych je

dostal ve vlaku na zpáteční cestě.

Karty se jinde než v Brodě koupit nedají a kmotřenka se o nich nesmí

dozvědět. Kdyby se provalilo, že jsem peníze utratil za karty, byl by oheň

na střeše. Každý si pamatoval vášeň strýca Antoša pro karban. Za první

republiky si koupil na splátky motorku, na vesnici to byla událost. Hned

první večer ji však prohrál v kartách. Ach jo, proč jen musí každý všem vykládat,

co vám kdy dal. Tím nemyslím kmotřenku, ta se mně zdála být možným

spiklencem, ale po špatných zkušenostech s ostatními jsem musel

být opatrný. Co kdyby se podřekla?

Když jsem do kopce na brodské náměstí vynesl nůši plnou voňavých jaderniček,

poslala mě kmotřenka k volnému rohovému stolu a odešla zaplatit

tržní poplatek. Sedl jsem si na pult, spokojen s dobrým místem. Ještěže

jsme jeli dřívějším vlakem a ne jako posledně. Tehdy na nás zbylo zastrčené

místo na horním konci, kam přece jen tolik kupujících nepřicházelo.

Kořenářka to zná

Ozval se nepříjemný hlas:

„Čo, mladý pán, odpočíváte na mojom stánku?“

Aniž jsem si všiml, na druhé straně se objevila babka, podle řeči Slovenka,

a tvrdila, že tohle je její místo, na kterém prodává vždycky. Bránil jsem

se, že jsem tady byl dřív, ale to jsem neměl dělat.

„Hybaj, hybaj,“ křikla bába, až se všichni otáčeli. Když jsem se znovu ohradil,

křičela už naplno:

„Nepapuluj, nepapuluj, lebo ak ťa rubnem po vrecku, tak ti čurko stupne!“

Na to jsem, celý červený, neřekl nic, lapl jsem nůši a metl si to co nejdál.

Bylo mi jedno, jestli další místo je dobré či ne. Nedovedl jsem si představit,

jak by se mně mohl postavit poté,co by mě babka uhodila do kapsy, ale její

vyhrůžka zněla tak přesvědčivě, že by toho byla jistě schopna. Už tak jsem

měl problémy, když se mně postavil sám od sebe. Měl jsem strach,

že je to něco vadného, jinak bych si toho přece musel všimnout

i u někoho jiného. Myslím u kluků, protože u psů nebo býků jsem to viděl.

Někdy jsme chodili tajně do družstevního kravína, kde kluci býkům do něj

Šťouchali klackem, a bavili se, jak býci poskakovali. Takže jsem tušil, že

to tak v přírodě je, bližšího jsem ale nevěděl nic. Ani slovo jsem nenašel

v žádné knížce. I když byly pro kluky. Malý Bobeš, celá knížka o klukovi

- a nic. Nebo Srdce od Edmonda de Amicise. Všechno o klucích, nejen

italských, ale vlastně z celého světa, a taky nic. Tak jsem měl strach, že

není normální, když se začne poklopec napínat až k prasknutí. To jsem

musel dát ruku do kapsy a přitlačit si jí šulina k tělu, aby si toho nikdo nevšiml.

Pro jistotu, aby to vypadalo nenápadně, dával jsem do kapsy i druhou

ruku. V takových chvílích mě dokázalo nejvíc naštvat, když mě nějaký přemoudřelý

dospělák vyzýval, abych si ruce z kapes vyndal, že to je neslušné.

To jsem se snažil rychle zmizet. Záviděl jsem holkám, že je takový problém

trápit nemůže. A teď, před tolika lidmi, nějaká babka dává na vědomí

hrozné tajemství, že mně někdy ztvrdne a postaví se, a dokonce to, že by

to sama zařídila. Ještěže u toho nebyla kmotřenka. Ta přišla až po chvíli,

na nic se nevyptávala a i s místem byla spokojená.

Kmotřenka měla hlavní slovo, já jsem bral z nůše jabka a vážil je mincířem.

S napětím jsem sledoval, jak kmotřenka ukládá papírové koruny,

tříkoruny a pětikoruny, jednou dokonce desetikorunu, do hluboké kapsy

svého vyšívaného fěrtošku. Na talířku zůstávalo jen pár drobných.

Nepřipadalo v úvahu, že bych se nenápadně mohl zmocnit nějaké bankovky.

Bylo to hrozné, přemýšlet o okradení kmotřenky, která na mě byla moc

hodná a navíc s ní byla i legrace.

Jednou, když jsem nakoukl do chlíva, kde právě dojila stračenu, neváhala

zmáčknout vemeno naplno a z dobrých tří metrů mě zasáhla teplým

mlékem do obličeje. Když jsem začal pištět kmotříííí néé, dala si jen prst

ke rtům, abych nevzbudil pozornost přísného kmocháčka.

A já jsem se cestou vlakem do Brodu rozhodl, že svoji báječnou kmotřičku

okradu! Kvůli kartám pro kluky. Měl jsem výčitky, bral jsem v úvahu

i možné tresty, ale nic mě už nemohlo zastavit. Plán zatím vůbec nevycházel,

protože kmotřenka měla peníze pod kontrolou. Množství jablek v nůši

se povážlivě zmenšovalo, a tak jsem byl stále nervóznější. Nejhorší bylo,

když mě chválili, jakého že má kmotřenka šikovného pomocníka. To se

ozval můj vnitřní hlas a začal naplno křičet: Ne pomocníka, ale zloděje,

zloděje! Situace se stávala zoufalou, když tu:

„Půjdu něco koupit, tak prodávej sám,“ řekla kmotřenka.

Začal jsem kombinovat:

„Všimla si, kolik zůstalo v nůši jablek?“

A protože pohyb na náměstí ustával:

„Přijde ještě někdo?“

Vedlejší trhovkyně odešla, a tak jsem zůstal v rohu tržiště sám. Tím

jsem získal klid, protože odpadlo nebezpečí, že by kmotřence řekla, co se

u našeho stolku dělo. Vtom se objevila docela hezká dívka a způsobně se

zeptala, po kolika jablka jsou.

„Po dvou korunách,“ řekl jsem.

„Tak já skočím pro dědu,“ odběhla.

Začal závod s časem. Kéž by přišli, než se kmotra vrátí! Podařilo se

a děda mně vyrazil dech:

„Tož nám daj pět kilo.“

Celý šťastný jsem začal vážit. Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

V okamžiku, kdy jsme drželi desetikorunu, děda, aby jí zaplatil, a já,

abych si ji převzal, objevila se sousedka Varmužová. To bylo horší, než

když u mě učitelka našla fotku herečky s nahýma prsama, kterou jsem

vytrhl z předválečného filmového časopisu, abych mohl machrovat před

spolužáky. Znovu budu přistižen! Ale sousedka přece nemůže vědět, že

chci desetikačku ukrást. Nenápadně jsem zmáčkl peníze v ruce a řekl jí,

že kmotřenka šla nakupovat.

Na klidu mně to nepřidalo. Co když jí to vyzradí? Prodal jsem ještě dvě

kila, když se kmotřenka vracela i s Varmužovou. Musel jsem se rozhodnout,

jestli mám utržené peníze přiznat. Když se obě loučily, zmizela bankovka

v zadní kapse mých kraťasů.

„Prodal jsem dvě kila,“ sdělil jsem kmotřence třesoucím se hlasem,

i když se na nic neptala.

„Vem si loupáčky, sú moc dobré,“ nabídla mně sáček s pečivem.

„Skočím si do trafiky, jestli nemají Stadión,“ řekl jsem s plnou pusou, jistý

si tím, že nemůže tušit, že vychází v sobotu a ne uprostřed týdne. Vzápětí

jsem se zděsil dalšího nebezpečí. Na talířku bylo hodně pětadvacetníků

a kmotřenka mě mohla požádat, abych jí dvě koruny, co mám na časopis,

vyměnil za drobné z talířku. To, že jsem přijel do Brodu bez peněz, vědět

nemohla. Ale když jsem řekl, že jdu pro Stadión, měl bych u sebe mít alespoň

dvě koruny. Které jsem neměl, protože mými jedinými penězi byla

ukradená desetikoruna. Pak jsem ale využil příchodu jedné paní a zmizel.

Klid trval pár vteřin, objevilo se další úskalí. Jistěže by kmotřenka neměla

ani ponětí, který den do trafik přichází. Kdyby nebylo minulé soboty.

Byl jsem pro Stadión v Kunovicích a našel v něm reportáž o našem utkání

s Argentinou na Mistrovství světa v kopané ve Švédsku, které jsme vyhráli

6:1. Napsali, že můj hrdina Vlastimil Bubník nakonec nebyl nominován.

To mě štvalo, protože jsem se těšil, jak tam dá nějaký gól. Na mistrovstvích

v hokeji dal gólů desítky, ale tímto gólem by se stal jediným člověkem na

světě, který dokázal skórovat na světovém šampionátu jak v hokeji, tak

v kopané. Alespoň jsem se uklidnil tím, že dal gól v Brně v kvalifikaci proti

NDR, a to bylo vlastně také mistrovství světa, tak co. Ve Stadiónu to nikoho

nenapadlo. Tak jsem tuto důležitou věc sám sděloval na potkání všem

kolem včetně kmotřenky. Ji to zaujalo nejméně, ale co když si pamatovala,

že to bylo v sobotu?

Nezbylo mi než riskovat. Po vstupu do trafiky jsem se ocitl v jiném světě,

obavy zmizely. Bylo tam jako v ráji. Nezvyklá vůně tabáku dodávala tajemnou

atmosféru. Jediné dva časopisy na pultě mě nezajímaly, protože Mateřídoušku

jsem už nečetl a Nová doba vypadala bez fotek a obrázků divně.

Vedle plných poliček s cigaretami bylo to nejdůležitější - krabice s balíčky

KARET! Hrací karty pikety, Obchodní tiskárny Kolín. A ještě cena, 7 Kčs.

Bylo vyhráno. Kluci mě začnou uznávat a nebudou na mě jenom hodní,

protože jsem z města nebo proto, že kmocháček sám zabránil fašistům

vyhodit most přes Olšavu nebo že jediný z celé vesnice ještě není v JZD.

„Prosím jedny karty,“ řekl jsem důrazně, aby prodavač nezačal přemýšlet,

že mně bylo deset teprve nedávno. Položil jsem na pult desetikačku

tak, jako kdybych karty kupoval každý den, a všechno vyšlo. Už to muselo

klapnout, po všem, co jsem si vytrpěl. Dal jsem balíček do kapsy, vzal si

drobné a vyběhl ven, aby si prodavač vše nerozmyslel. Teď jen pozor, aby

si kmotřenka nevšimla, že v kapse něco mám. Ve vlaku jsem s vnitřními

výčitkami přijal pětikorunu za pomoc, ale v duchu jsem už byl s klukama.

Po návratu jsem pomohl donést prázdnou nůši k oprýskaným dveřím

stavení, ani jsem nepohladil Astu a upaloval jsem za klukama s novým, neposkvrněným

balíčkem karet. Nebylo v té chvíli šťastnějšího člověka než

mě, když jsem viděl, jak kluci mastí karty o sto šest. Počárané a špinavé,

prostě odrbané staré karty! Já jim teď nesu dárek v podobě nových karet,

ještě vonících tiskárnou. Vysloužím si uznání, že jsem schopen něco

vymyslet a zařídit, navíc se to týká karet. Už nebudu nemožným klukem

z města, ve všem posledním.

„Kluci, byl jsem s kmotrou v Brodě a koupil jsem pro nás karty, úplně

nové! Nate!“ hodil jsem balíček mezi ně. Čekal jsem, kdo mě pochválí

první.

„Nové karty, ty sú dobré leda pro baby na kanastu,“ promluvil Pavel

a pokračoval: ?

„Cigarety si měl kúpit, a ne karty!“

Krve by se ve mně nedořezal. Zhroutil se mi celý svět! Já hlupák, co tam

bylo cigaret. Mnohem lacinějších než karty. Džunky, Globusky, Partyzánky

za korunu šedesát. I Lípy tam měli. Ty stály už dvě koruny, ale i tak, čtyři

krabičky jsem mohl koupit, možná i víc. A já pitomec musím koupit zrovna

karty. Které jsou na nic. Nebyl jsem schopen vydat ani hlásku. Upřímně

řečeno, bylo mně do breku, ale věděl jsem, že to musím ustát. To jsem

se od kluků naučil, že brečí jen baby. Co bude dál? Čas se vlekl pomalu,

nevnímal jsem nic. Až promluvil Tonda Měrků:

„Do řiti s cigaretama! Podívajte sa na Škráška, kúří jak fabrika a potom

mu pytel visí jak zdechlina!“

Save Our Souls

Byl jsem zachráněn. Zlatej Tonda. A volání SOS? To jsme s Kotletou v zeměpise

probírali. Pamatoval jsem si to i anglicky. Save our souls. Spaste

naše duše. Někdo měl ve škole všetečnou poznámku, co nám pomůže,

když někdo zachrání duši, ale ne tělo. Avšak co ta morseovka? Tři tečky

/se ke ra/, tři čárky /ó náš pán/ a zase se ke ra. Vždyť jsem žádný signál

nevyslal. Tonda ještě neskončil:

„Dajte sem ty nové karty !“ řekl.

„Ty staré sú dobré leda tak večer do hospody, kde není pořádně vidět.

Sú moc označené! Ať si jich Pavel nechá, od včilkaj sa bude hrát jen

novýma.“

Po kartách jsme se domluvili, že večer půjdeme na štiky ke slepému

ramenu Olšavy, kde bylo možná víc dobrodružství než v Amazonských

pralesech. Majestátně létající a přistávající vážky byly střídány houkajícími

sovami a sýčky, žabince s kvákajícími žábami občas rozrazil plácnutím

sumec a dravé štiky hrozivě slídily po kořisti.

Odkvapil jsem na večeři. Když jsem procházel síní, spatřil jsem kmotřenku,

jak usedavě pláče. Rázem mi bylo všechno jasné a utekl jsem dvorem

na mlatevnu. Tak Varmužová kmotřence řekla, že viděla, jak jsem prodal

pět kilo jablek. Ta teď ví, že jsem ji okradl. Moje nejmilejší kmotřička, která

mně smažila slepičí krev a dávala to nejlepší. Jak se jí podívám do očí?

Po chvíli jsem se ale vrátil, o večerní rybaření jsem nechtěl přijít. Smutní

byli všichni, tedy až na kmocháčka, který byl pryč. To už jsem byl hodně

zmatený. Věděl jsem, že deset korun je dost peněz, ale když to mám na

dva měsíce jako kapesné, tak bych to mohl nějak splácet. Pětikorunu bych

mohl vrátit okamžitě. Akorát je blbý, že jsem to kmotřence ukradl. Začal

jsem si chystat přiznání, že to bylo kvůli kartám pro kluky.

Vtom mi řekli, že kmocháček odjel na brigádu do dolů v Jáchymově.

Vyskočil jsem radostí, tak kvůli tomu jsou smutní? Žádná ukradená

desetikoruna v tom není, na nic se nepřišlo. Začal jsem povídat, jak

u osmáků dělali nábor do ostravských dolů a jaká je v dolech legrace, že si

horníci hodně vydělají a ve volném čase jsou samý sport. Kupodivu to nikoho

nezaujalo, naopak mě někdo vystrčil na dvůr, abych si šel hrát. Ještě

jsem zaslechl něco o hospodářství a žních.

Jak se začalo smrákat, vydal jsem se k řece za klukama. Zmínil jsem

kmocháčkův odjezd na brigádu do Jáchymova, což je na jedné straně špatné,

protože kmotřenka bude na žně sama, ale na druhé straně on vydělá

v dolech hodně peněz, takže se to vyrovná.

Tonda mě vzal kolem ramen:

„Strýca odvézli do Jáchymova, ale do kriminála. Ale nic sa neboj, on je

silný chlap a brzkaj sa vrátí.“

Byl jsem otřesen a nepřítomně jsem prohlásil, že na ryby nepůjdu. Cestou

jsem vzpomínal na kmocháčka a přemýšlel, proč ho asi zavřeli. U olší

jsem si vybavil, jak jsem tam nedávno viděl dva zajíce. Když jsem to vykládal,

kmocháček se zeptal na přesné místo. Dále jsem tomu nevěnoval

pozornost, jen mě večer překvapili dva ušáci visící v komoře na háčku. Ale

i kdyby je kmocháček upytlačil, za to se do kriminálu snad nechodí, navíc

nikdo cizí o tom nevěděl a zajíci se stejně brzo snědli. Je tedy pravda, že

kmocháček každý večer poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu,

o tom ale nikdo jinde nemluvil, tak ho za to nemohli zavřít. Ani za chození

do kostela ne.

V tom jsem s ním docela souhlasil. V kostele mě to nebavilo a chodil

jsem tam jen kvůli babičce Rozálce. Nebo pro těch deset korun, co mně

každé prázdniny dala? Asi to bylo tak na půl, i když možná kvůli penězům

trošku víc. Když jsme u dělení, babička mě naučila nejlepší způsob, jak se

s někým opravdu spravedlivě o něco rozdělit. Jeden to rozdělí na poloviny

nebo třetiny, podle toho, kolik jich je, další pak volí, kterou část si vezme.

Je v zájmu děliče udělat všechny díly stejné. Jinak by na něj zbylo nejméně.

Jak ovšem Rozálka podotkla, nejlepší je když jsou lidé přející.

Co se týká chození do kostela, v tom byl kmocháček asi největším komunistou.

I když to asi není správně řečeno, protože hodně komunistů se

přetvařovalo a do kostela stejně chodilo. Na farářích kmocháčkovi vadilo,

že se často chovali jinak, než kázali, a v tom byli jako komunisti. Nikomu

však ateismus nevnucoval. Jen někdy poznamenal, že když je Všemohoucí

tak mocný, proč dopustil hrůzy jako fašismus a komunismus. Ne nadarmo

se po vsi říkalo, když kmocháček náhodou kvůli svatbě nebo pohřbu do

kostela zašel, že kostel asi spadne. Jaký rozdíl proti komunistům s průkazem

a horlivým jézédákům, kteří naplnili vesnický kostel každou neděli.

Proto jsem věřil, že je na brigádě a ne v kriminále.

Nebo jak zachránil na konci války sám proti přesile fašistů most přes

Olšavu, který měl být vyhozen do povětří. Dokonce chtěli po válce most

po něm pojmenovat, což ale odmítl. Dlouho jsem o tom nevěděl. Když

jsme si jednou s kamarádem hráli na vojáky a dělali jsme dřevěnými klacky

po sobě pif paf, kmocháčka to rozčílilo a důrazně nám řekl:

„Nikdy, a ještě jednou nikdy nesmíte mířit žádnou zbraní ani jako, třeba

tím vaším klackem, na člověka!“

Tím moje hry na vojáky skončily, i když byl kmocháček daleko. Příliš

jsem si ho vážil na to, abych si myslel, že nemá pravdu. Jak jsem se později

dozvěděl, byl takový proto, že jednoho fašistu musel při záchraně mostu

zastřelit, jiné východisko neměl, bylo to kdo z koho. I tak to nebylo lehké

rozhodnutí, vyrovnával se s tím pořád.

Takového člověka že by zavřeli? S tím jsem se nemohl smířit. Je fakt, že

odmítal, jako poslední ve vsi, vstoupit do JZD. Ale na svých polích dřel

a dávky plnil. Nevěděl jsem, kde je pravda a hlavně kde je kmocháček.

Protože se nezdálo, že by mi někdo chtěl dát odpověď, raději jsem vylezl

po žebříku na seník, kde jsem tolikrát spolu s ním spal. Tentokrát tam bylo

smutno.

Ukázka je z knihy Beetles /J. Kudrnáč/, poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ®