Možná bude pro mnohé mladší čtenáře velkým překvapením, že angličtina a další západní jazyky nebyly za komunistické totality vůbec nijak omezovány, spíš naopak. Pochopitelně s tou výjimkou, že povinným jazykem na základkách byla logicky ruština. Ale na středních školách /mimo průmyslovek a zdravek/ se už vyučovaly bez problémů hlavní světové jazyky včetně španělštiny, která byla do repertoáru zařazena po revoluci na Kubě.
Přesto se běžně šíří napříč všemi médii mylné informace, kdy se např. uvádí: "V minulosti se na školách vyučoval pouze ruský jazyk. Možnosti byly omezené a učit se anglicky nebo německy nebylo lehko dostupné. Bylo to dáno politickou orientací české republiky. Česko bylo orientováno na východ. Starší lidé, kteří neměli v komunistické éře jinou možnost, než se učit rusky, se nyní bojácně perou s anglickým a německým jazykem."
Je to podobná dezinformace, jako stížnost na to, že za totality byly pouhé dva druhy jogurtů. Ano, byly jen dva. Bílý ve skle za 1,10 Kčs, a stejný s přidanou marmeládou o dvacetník dražší. Ovšem byly to opravdové jogurty s živou kulturou a zárukou do druhého dne, na rozdíl od dnešních chemických, které vydrží pomalu stejně tak dlouho, než by se rozpadl jejich plastový kelímek.
Jistěže byly problémy s angličtinou třeba po únoru 1948, kdy sice ještě doznívaly její kursy se zahraničními lektory, na což ale doplatila moje teta tak, že když si s kolegyní v práci po telefonu v rámci cvičení zakonverzovala anglicky, byly obě dvě okamžitě vyhozeny. A to ještě dopadly velmi dobře.
Ale už někdy v roce 1960 vyšla u nás třeba učebnice angličtiny pro samouky /kterou bych snad ještě někde našel/ a v roce 1962 byl dokonce i rozhlasový kurs angličtiny. To vím velmi dobře, protože jsem byl na podzim v ozdravovně pro horní cesty dýchací ve Cvikově u České Lípy, a dvěma sestřičkám jsem tam pak z Brna posílal příručku, protože ta už asi byla na menším městě poněkud úzkoprofilová. Někdy v té době jsem si taky koupil svou vůbec první knížku v angličtině, kterou byly Stories about dogs, tedy příběhy o psech, od Jacka Londona.
Věřte či ne, ale pořídil jsem ji asi za dvě koruny v tolik vysmívané prodejně Sovětské knihy na brněnském náměstí Svobody. Sice s anglicko - ruským slovníčkem v dodatku, ale ani to mi neuškodilo.
Asi většina lidí toto knihkupectví znala jen podle následujícícho fóru: Král měl dceru, které šíleně páchly nohy, a slíbil dát svou princeznu za ženu a navíc ještě půl království tomu, kdo ji tohoto neduhu zbaví. Nikdo neuspěl, až nakonec její ruku vyhrál brněnský Honza, když králi poradil, ať dcerušku pošle do Sovětské knihy, protože tam ani noha nepáchne.
Ale kdo se nenechal odradit, určitě nelitoval. Za pakatel se tam dalo pořídit mnoho literárních skvostů v různých jazycích, včetně např. fejetonů Arta Buchwalda. Pražáci si jistě vybaví kromě Sovětské knihy i prodejnu ve Spálené ulici, kam si chodívali nejen pro západní tisk komunistických vydavatelství, ale i pro Burdu či ELLE a další, byť většinou ženské či dětské časopisy. Pravidelně se tam konaly i prodejní výstavy západních nakladatelství, kde se často daly pořídit docela zajímavé tituly. Navíc si mohli chodit bez omezení číst už úplně všechno třeba do velké francouzské knihovny, která byla dokonce pobočkou, tuším že naší Univerzitní knihovny, nebo na italskou či americkou ambasádu a další.
Vedle jazykových kursů v socialistických médiích, později přibyl např. i populární televizní kurs francouzštiny, o německých ani nemluvě - byť tam to bylo pochopitelně v přímé součinosti s ideologií Německé demokratické republiky, kromě toho se tedy musí zmínit i většinou dobře vedené kursy Státní jazykové školy i tzv. ókávesek, tedy Obvodních kulturních a vzdělávacích středisek. Ty byly tehdy opravdu za pusu, dvouhodinový kurs týdně přišel za celý rok na 170,- Kčs. Navíc hodně žákům odpadlo do Vánoc veškeré nadšení, takže po Novém roce se jednalo už téměř o individuální výuku, kdy z původních třeba 20 žáků jich zbylo sotva 5-6. To by mohla potvrdit i paní Věra, manželka Milana Kundery, se kterou jsem chodil v roce 1975 na francouzštinu do jazykovky na Kotlářské, a často jsme byli s naší sympatickou blonďatou profesorkou ve třídě jen tři.
Jistěže tyto podmínky nebyly všude stejné, zvláště v menších městech či na venkově to bylo horší, v žádném případě ale nelze tvrdit, že by socialistický totalitní stát nějak bránil studiu cizích jazyků. Proto jsou až legrační poznámky některých třeba i významných disidentů, že k cizím jazykům nebyl přístup. Spíš se jednalo o opravdový zájem a taky trochu píle, něco se naučit, a nebýt tak závislý jen na oficiálních zdrojích, či pouze česky vysílajících zahraničních stanicích. Asi to měli i komunističtí ideologové dobře spočítáno, že nijak nehrozí to, že by se většina národa naučila dobře nějaký západní jazyk, a bylo by tak mnohem těžší lidi balamutit.
Věděli, že mlčící většina přijde z práce, dá si pivo, podívá se třeba na Ženu za pultem, v neděli půjde chlap na fotbal, ale rozhodně nebude nikdo lítat po nějakých jazykovkách a šprtat slovíčka.
Jsou to sice zdánlivé drobnosti, ale i ty dokreslují pokřivený výklad naší nedávne historie. Kdy se úplně překrucuje totalita v tom smyslu, že se tvrdí, že nebylo možné učit se jazykům, a podobně se zase neodpustitelně redukují komunistické zločiny už jen na nějakou rychlokvašenou prokurátorku, která snad měla být odpovědná za smrt nějaké doktorky Horákové, po které je pojmenovaná někde ulice.
Nezaspali tady trochu taky naši historici?
Abychom se ale vrátili k angličtině a trochu třeba téma odlehčili, tak dvě drobné ukázky z knížky Beetles. První je snad návodem k tomu, že se nikdo nemá bát mluvit v cizím jazyku. Je dobré si uvědomit, že partner v konverzaci většinou nezná ani slovo česky, tak se nám jistě nebude smát kvůli tomu, že něco popleteme třeba v jeho angličtině:
Holky válely angličtinu výborně a já jsem proklínal svou nedůslednost, že jsem se jí víc nevěnoval. Stejně jako němčině. Ne že bych se nedomluvil, avšak byly lepší. Naštěstí jsem je rozesmál kouzelnou formulkou, kterou s oblibou používal kolega Silvio z Modeny: I speak English very well but very little. Tím každého odzbrojil, uvolnil atmosféru, a přestože jinak anglicky moc neuměl, domluvil se s každým. Tak jsem se také snažil.“
A druhá ukázka je drobným návodem jak si zapamatovat spelling:
„Ale veslování nevzdávám,“ řekl jsem a zmínil své oblíbené try again.
If at first you don’t succeed,
Try, try again.
Přestože se učily angličtinu ve škole druhým rokem, se slovesem to succeed měly potíže. Použil jsem metodu své učitelky. Success je úspěch a od toho je odvozeno i sloveso, uspět, něčeho dosáhnout. Holky se smály, že sukces jim znám je, pravopis by ale nezvládly. Předvedl jsem znalost spellingu, es jů sí sí í, a aby byla změna, zakončil jsem pomocí double es. Pro jistotu jsem dodal, že kvůli psaní je dobré představit si, že když úspěch, tak pořádný. A nešetřit na písmenkách a cé a es dát dvakrát, což se dobře pamatuje."
Závěrem ještě odkaz na článek tohoto blogu, kde je lekce angličtiny od The Beatles /kliknout ZDE/ a ještě na jeden, se vzpomínkou na angličtinu za totality - ZDE.
