Sovětolog Kotkin o světovém řádu: „Nebuďme jako oni“

Tento text je založen na přednášce amerického sovětologa Stephena Kotkina, historika s doktorátem z univerzity v Berkeley a autora mimo jiné Magnetic Mountain: Stalinism as a Civilization.

Myslím si, že Kotkin je v debatách o geopolitice důležitý především tím, že předkládá v ČR málo známý pohled na svět - sice na jedné straně velmi silně zastává západní hodnoty a staví se do opozice proti „nesvobodným zemím“, ale na straně druhé nesmýšlí o Západu slepě pozitivně a uznává, že i Západ je prolezlý chybami a v mnohém dokonce páchá zlo. Tento přístup mi v české debatě chybí, protože se ve většině případů setkávám s extrémně vyhraněnými pozicemi. Pokud je někdo v ČR prozápadní, málokdy dokáže Západu uznat chyby a zlo. A pokud je někdo v ČR protizápadní, nedokáže vidět na Západě nic než dvojí míru a falešné sliby. Kotkin přináší podle mého názoru více realistický pohled, který je mi blízký: Západ je ve srovnání s nesvobodou zcela jednoznačně lepším místem k životu, ale nelze ho brát nekriticky (natož jeho chyby a nespravedlnosti opomínat nebo dokonce tajit).

1. Důležitá role termínů

V současnosti používáme mnoho termínů, které nedávají smysl. Prvním z nich je „globální Jih“ - z geografického hlediska žije na jižní polokouli pouhých 12% populace. Ta část světa, kterou nazýváme Jihem, je většinou považována za „nezúčastněné a navzájem solidární národy“ - tedy takové, které se přímo neúčastní soupeření světových velmocí a které se snaží spolupracovat na zvýšení kvality života svých občanů. Ale co mají společného například Írán s Austrálií? Solidarita mezi státy Jihu je stejný mýtus, jako jejich nezúčastněnost. Pamatuje si někdo Bandungskou Afro-asijskou konferenci z roku 1954, která měla být setkáním těchto nezúčastněných? Moc se nepovedla, protože každý ze států takzvaného Jihu měl vlastní (a často opačné) zájmy. Čína a Indie se staví do role vůdce Jihu, ale jde jim skutečně o víc, než jen o politickou pozici? Pro tuto část světa máme mnohem přirozenější termíny, které nemají mocenské pozadí - například rozvojový svět.

Další takový termín je „multipolární svět“ - proti tomu přeci nemůže nikdo nic namítnout! Žádný jeden stát by neměl mít právo povyšovat se nad ostatní, je to tak? Co tímto termínem ale myslí Čína nebo Rusko? Myslí tím svět, ve kterém si každý může vybrat vlastní sebeurčení v rámci mocenských struktur, kde i menší státy mohou být suverénní? Nebo tím myslí to, že velké mocnosti mají právo si nárokovat jakékoliv území ve svém okolí, v takzvané sféře vlivu? Musíme si uvědomit, že když lidé na Západě mluví o multipolaritě, mluví o něčem úplně jiném, než když o ní mluví tyto ostatní „póly“. V ruské a čínské propagandě se s tímto termínem zachází jako s něčím zcela opačným, než když ho používáme my ze „Západu“ k označení nějaké vize sdílené moci - v Číně a v Rusku znamená multipolarita rozřezání světa na kusy, v rámci kterých mohou ignorovat slabší sousedy.

Další nesmyslný termín jsou „asijské hodnoty“, kterými se kritici Západu ohání, když chtějí podtrhnout, jak moc se Západ vměšuje do ostatních kultur a jak nechápavý je k jejich skutečnostem. Co se ale těmito východními hodnotami myslí? Možná snad Japonsko? Protože v tom případě nevidím na asijských hodnotách nic špatného! Nebo se tím snad myslí Jižní Korea? Možná Taiwan? To se ale samozřejmě „asijskými hodnotami“ nemyslí - myslí se tím převážně čínský směr politiky, který není v Asii vůbec univerzální.V moderní debatě o stavu naší planety se musíme podobným termínům nejen vyhýbat, ale rovnou je odmítat.

Terminologie musí být založena na empirické skutečnosti a musí odpovídat realitě. Nejde nám o názory a o pocitové pozice, jde nám vždy o důkazy a analýzu dat. Zajímavé jsou v tomhle termíny, které sice neplatí ve své původně zamýšlené roli, ale data ukazují, že na nich stejně něco je. Například „asijské století“ (názor, podle kterého měla být Asie centrem civilizačního růstu na planetě). Asijské století skutečně probíhá, ale probíhá v USA. Drtivá většina přistěhovalců do USA jsou dnes lidé z asijských zemí, kteří masivně pracují v našich laboratořích a firmách, na našich univerzitách i vládních pozicích. A proč probíhá právě v USA? Protože se snažíme mít otevřenou a svobodnou společnost, což lidi přirozeně láká.

2 - Tvrdá skutečnost a vroucné představy

Ke světovému řádu dnes existují dva hlavní přístupy. Prvním z nich je „one-worldism“, tedy názor podle kterého žijeme společně na jedné planetě regulované skrze OSN. Jeho zakladatelé v čele s prezidentem Rooseveltem ale tak trochu podváděli, když ustanovili Radu bezpečnosti s pěti stálými členy, ve které funguje právo veta. Jsme tedy všichni oficiálně na jedné lodi, ale pět mocností drží nad všemi ostatními zvláštní moc - a jednou z nich je Čína. Tímto členstvím Číny začíná podivná americká tradice, a totiž že i když Číně Amerika vůbec nerozumí, přesto ji tlačí ve světovém řádu do předních řad.

Ve stejné době, kdy Rooseveltova vláda formulovala plán „jednoho světa“, také rozvinula představu o existenci Západu (v opozici ke zbytku planety, především nesvobodě za Železnou oponou). Ale co je to vlastně tenhle Západ? Podobně jako v případě Jihu nejde o geografický termín. Zatímco Jih vyjadřuje statut rozvojových zemí, Západ vyjadřuje statut zemí s určitým společným souborem institucí a hodnot s kořeny v Evropě. Je to ale trochu složitější: Rusko je například evropské, ale není západní. A naopak Japonsko sice není evropské, ale je západní. Západ je tedy něco jako otevřený společenský klub, jehož členem se mohou země světa kdykoliv stát. Místo označení Západ existují o něco vhodnější termíny, například „svobodný svět“ nebo „první svět“ a tento „Západ“ se dnes skládá ze Severní Ameriky, Evropy a prvního řetězce ostrovů v jihovýchodní Asii (mezi které patří Japonsko, Taiwan, Jižní Korea nebo Austrálie).

Místo „jednoho světa“ tedy v praxi žijeme na rozdělené planetě. Západní klub měl zpočátku velké výhody, protože se skládal z bohatých, inteligentních, otevřených a spřátelených zemí s podobnými politicko-ekonomicko-sociálně-kulturními systémy. Západní klub neustále hledá další členy a je otevřený každému, kdo by se chtěl přidat (pokud sdílí instituce a hodnoty). Klub ale není spravedlivý a někteří do něj vkládají víc, než z něj získávají, ale přesto jde o nesmírně mocné společenství. Navíc Západ vedou USA, což je stát silný ve všech ohledech - přesto USA nemůžou otatním členům přímo diktovat, musí s nimi vyjednávat.

Kromě těchto dvou velkých vizí, tedy „jednoho světa“ a „svobodného/nesvobodného světa“ na planetě působí ještě společenství OPEC, sdružující producenty asi 30 procent těžené ropy. OPEC je něco jako sdružení nezúčastněných - podobné tomu, jaké se snažila založit Bandungská konference. Na rozdíl od plně nezúčastněných zemí ale členové OPEC aktivně ukazují svoji sílu a využívají ropu jako politickou moc. V době Studené války tvořil OPEC něco jako méně viditelnou třetí stranu ideologického konfliktu. Důležité je, že po pádu SSSR se Ruská Federace přidala k OPEC a vznikl tak takzvaný OPEC+, zatímco USA začaly podporovat vizi „jednoho světa“ namísto dělení na „svobodný/nesvobodný svět“.

Za prezidenta Clintona tedy studenoválečné prosazování Západu a doktrína omezování vlivu „nesvobodného bloku“ ustoupily do pozadí. Nová doktrína byla označována jako „od omezování k rozšiřování“ a cílem bylo dostat bývalé nepřátele na stranu Západu. Výsledkem mělo být, že se prakticky celá planeta stane Západem. V USA přijímali tuto novou doktrínu lidé napříč politickým spektrem a stala se základem zahraniční politiky. Zatímco omezování nesvobody definovalo Studenou válku, nové století mělo být definováno rozšiřováním svobody - a to je klíč k pochopení současného stavu světa. Zajímavé je, že jedním z hlavních zakladatelů doktríny rozšiřování je současný ministr zahraničních věcí Antony Blinken. Jejím následkem bylo, že se USA během jedné generace zapletly do záležitostí doslova po celém světě: Od Afghánistánu po Čínu… A když pak Putin začal útočit na Ukrajinu, najednou se ukázalo, že jednou z jeho hlavních motivací je tohle slepé rozšiřování a chování Západu.

3 - Jak se dívat na historii

Z historie se zdá, že světu vládnou dva typy moci - moc založena na souši a moc založena na mořích.

Suchozemská moc vládne hlavně Eurasii. Je založena na autokracii, obchodních praktikách podobným vydírání, velkých pozemních armádách a častém ohrožování sousedů ze strachu o otevřené hranice. Tvoří dominantní formu moci po většinu světové historie.

Námořní moc přichází na scénu velmi pozdě. Je založena na omezeních vládnoucí moci, otevřených obchodních praktikách, velkých loďstvech a snaze rozšířit svůj okruh dobrých sousedů otevíráním hranic. První námořní mocností byli Španělé, po nich Holanďané a Britové.

USA začaly svou existenci jako mocnost suchozemská, ale postupně se staly mocností námořního typu. Pro velké suchozemské civilizace jako je Rusko, Írán, Čína a další byl tento skok ve světovém řádu obrovským překvapením. Z historického hlediska se Západ v čele s USA stal celosvětovou mocností během pouhých několika okamžiků a začal v podstatě okamžitě obkličovat a ovlivňovat všechny starší suchozemské civilizace na planetě.

V případě, že tento čerstvý přírůstek (Západ v čele s USA) chtěl bojovat proti suchozemské mocnosti, využil na to jinou suchozemskou mocnost (největším příkladem bylo využití Rudé armády proti nacistickému Německu), což postupně (a v kombinaci s ostatními praktikami Západu) začalo všechny suchozemské říše znervózňovat. Nejde o to, že by se tyto říše bály americké zahraniční politiky - bojí se totiž přímo existence USA samotných. Je tedy v praxi jedno, zda se snažíme o omezování nesvobody (jako v první studené válce) nebo rozšiřování svobody (jako poslední generaci Západu), ani jak inteligentní je naše zahraniční politika… Samotná existence USA a na ně navázaného světového řádu je pro staré suchozemské říše neakceptovatelnou hrozbou, protože jednoduše jde o v současnosti mnohem úspěšnější formu moci.

Proč je tato západní forma moci úspěšnější spočívá v tom, jak se jí daří ze svých nesvobodných nepřátel dělat svobodné přátele. Ani takovýto západní systém, který zachovává suverenitu bývalého nepřítele a dál pracuje na rozvíjení svobodného spojenectví, ale není ideální: Je plný nespravedlností, páchá zločiny proti lidskosti a neustále dělá hrozivé chyby. Neměli bychom se tedy bavit o nějaké idealizované představě, ale o realitě… A pokud proti této realitě západní moci stojíte, nemáte to lehké - aby přežily, musí se říše s protizápadním smýšlením snažit mít lepší a výkonnější obchodní sféru, větší loďstvo a efektivnější vládu… Jakmile totiž suchozemské říše něco z jmenovaných věcí nemají, jejich obyvatelé by se mohli začít zajímat o to, jak vlastně ten Západ funguje a co by se od něj mohli naučit. Následkem toho je, že se tyto mocnosti uzavírají a musí zavádět masivní cenzuru a kontroly obyvatelstva, aby jejich autokracie přežily.

A to je vše - to je stav našeho moderního světa. Samozřejmě, že by měl být mnohem přívětivější, ale takováhle je bohužel realita. Měli bychom samozřejmě mít více spravedlnosti, příležitostí a otevřenosti. Pod tlakem o jejich hledání se inteligence a výkonnost Asie přesunula do Ameriky a očekávám, že inteligence a výkonnost Afriky se nejspíš bude přesunovat do Evropy. Pojďme se podívat, co s tím.

4 - Nesmíme být jako oni

Na Západě si mnoho lidí myslí, že proti starším suchozemským říším je nutné se neustále vymezovat a nějak s nimi soupeřit. Mají přecijenom autokracii, cenzuru, populační kontroly, průmyslové regulace a mnoho dalších nástrojů nesvobody, které Západ do takové míry nevyužívá. Nejdůležitější ale není s nimi soupeřit - nejdůležitější je vyhýbat se využívání jejich technik moci. To se dá vysvětlit na příkladu Číny: Stále slýchám hlasy, které se snaží vyhnout studené válce s Čínou a argumentují, že Čína přeci není SSSR a musíme s ní jednat jinak… Ale stejně jako se od sebe liší různé „horké války“ v historii, existují i velké rozdíly mezi těmi studenými, takže srovnání s SSSR nemá úplně smysl. A jaké máme alternativy? Musíme se naučit s Čínou (a jí podobnými) tuto planetu sdílet, aniž bychom se jim podřídili a aniž bychom dovedli situaci k horké válce. Kromě horké nebo studené války ještě existuje třetí typicky západní přístup, inspirovaný starořeckým příběhem o Pygmalionovi - různými diplomatickými a kulturními vlivy se můžeme nadále pokoušet Čínu změnit (rozšířit svobodu). Horké válce se chceme vyhnout, Pygmalionův přístup vypadá jako nekonečná marná snaha, takže ným zbývá jedině válka studená. Nesmíme se bát rivality a soutěžení, jen s nimi nesmíme válčit a nesmíme se jim začít podobat - síla Západu spočívá v jeho jedinečné otevřenosti a zvláštní kombinaci hodnot, které zastává. Přijít o kteroukoliv z nich by nás ve studeném soupeření se starými říšemi zbytečně oslabovalo.

Kotkinovu přednášku najdete na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=oevcTSV0tO8&t=561s