Orwell už nestačí a na trůn usedl "slepý démon"

Turecká novinářka Zeynep Tufekci v článku shrnula své zkušenosti z nedávných demonstrací a navrhuje, abychom na příkladu často citované Orwellovy knihy 1984 zkusili ukázat, jak se naše společnost posunula směrem k novému druhu dystopie, dosud v literatuře nepopsanému. Článek se v mnohém trefil do mých vlastních úvah, čímž mě inspiroval k završení a propojení série článků z poslední doby (na některé odkazuji přímo).

Když Edward Snowden a další publikovali důkazy o šíři aktivit americké NSA¹, vzrostl prodej Orwellovy kultovní knihy o 6000 procent. Podle Tufekci² je ale na čase posunout se dál a uvědomit si, že žijeme ve velmi jiném světě, než jak jej George Orwell a další (například Aldous Huxley) předpovídali. Posun ve vnímání Orwellovských myšlenek je vidět například v knize pro mládež Malý bratr³, jejímž autorem je známý kritik a komentátor Cory Doctorow. Namísto tvrdého a sílu ukazujícího Velkého bratra tu je skrývající se a mazaný Malý bratr.
    Místo toho, aby docházelo k manipulaci vnější, tedy ovlivňování prostředí a životních okolností jedince, přesunuly se v průběhu druhé poloviny 20. století techniky manipulace dovnitř, tedy do oblasti myšlenek a motivací. Zjednodušeně řečeno nás společnost přestává ovlivňovat přes naše těla - obchází je a cílí přímo na naše myšlení. Díky analýze chování milionů lidí najednou lze lehce a cíleně zaměřit zdroje takovými způsoby, o kterých se dystopickým autorům ani nesnilo. Sami poskytujeme svým chováním na internetu, při nakupování i při kontaktu s úřady a firmami klíčové informace, tvořící velký oceán chování a uvažování, jehož proudy se daří čím dál tím lépe usměrňovat a ovlivňovat.
Ukázka mechanismu současné moci
Známý komentátor Evgeny Morozov se v článku vydaném ke konci minulého roku pozastavuje nad tím, že ačkoliv se do našeho podvědomí pomalu dostává problematika velkých koncernů a jejich neschopnosti řešit problémy civilizace ("Big Pharma", "Big Food", "Big Oil" a další), zatím jsme nepochopili, že existuje i něco jako "Big Data"⁴. Jeho kustódy je uskupení velkých firem pracujících v oblasti informačních technologií, většinou spojených s kontroverzním vývojem v Silicon Valley za posledních dvacet let (kterému jsem se věnoval před měsícem). Big Data instituce pracují s údaji miliard lidí, analyzují je a předvídají, spolupracují často i na protizákonných projektech jako je sledovací gigant PRISM⁵ a nikdo v podstatě neví, kam tento vývoj ve sledování a plánování může pokračovat. Na vrchních příčkách stojí Google, Apple, Facebook a Microsoft, ale o využití a zpeněžení Big Data se snaží tisíce firem.
    Praktická ukázka poskytnutá Morozovem je velmi jednoduchá: Představte si, že se chcete stát vegetariánem. Z vaší aktivity na internetu je tento cíl jednoduše vysledovatelný, co s ním tedy Big Data komplex institucí udělá? Prodá tuto zásadní informaci zájemcům, tedy různým firmám pracujícím v Big Food (řetězce hypermarketů, masokombináty, výrobce vegetariánských potravin) a počká, kdo nabídne více peněz za možnost ovlivnit vaše chování. Protože masný průmysl má většinou silnější lobby a větší zájem na kontinualitě svých prodejů, na vašem chytrém telefonu a v reklamách, které se vám zobrazují na internetu, se začnou objevovat články o pozitivech masné diety, o zlepšení kvality života chovných zvířat, o slevách ve vašem místním prodejním řetězci a například zprávy o psychologických problémech dlouholetých vegetariánů. Které z těchto zpráv jsou skutečné a které jsou zaplacené PR, není lehké určit, pokud se nevydáte za jejich zdrojem a sami se nepokusíte vzdělat v dané oblasti. Vzhledem k tomu, že takových rozhodnutí uděláte za den desítky a každé z nich je analyzováno a využíváno Big Data komplexem, je téměř nemožné je z pozice obyčejného člověka sledovat, takže kolotoč ovlivňování vašeho myšlení a rozhodování může začít. Jak se tento mechanismus projevuje v politickém životě a v kombinaci s ovlivňováním médií (do kterých se různé "Big" komplexy stále více zapojují) si není těžké představit. Obzvláště, pokud mechanismus pracuje na milionech lidí zároveň a svým investorům se pravidelně vyplácí.
Mýtus Západu
Orwellova i Huxleyho vize jsou založeny na životní zkušenosti ve stínu totalitních hrůz první poloviny 20. století. Jen opatrně se oba snažili ukázat, že v západním svobodném světě nejsme před totalitou automaticky v bezpečí. Černobílé vidění světa bylo v jejich době těžké rozbíjet, ale v současném světě i ten nejzarytější prozápadní člověk musí uznat, že ačkoliv je "Západ" jako civilizace v mnohém skvělá a pozitivní, dochází v jejích zákoutích k určitému nepěknému hnití a nekalým praktikám, které už nelze jednoduše svádět na "boj proti silám zla".
    Západní civilizace vyhrála boj o svět ideí, ustanovila vlastní mytopoetickou vizi lidstva a kultury (opět odkážu na svůj starší článek), ale zároveň má v sobě stále určité potenciálně jedovaté memetické struktury, které musíme začít zkoumat a hlídat. Bohužel, samotná západní civilizace na ně upozorňovat nebude a nechce, protože jsou její v současnosti nedílnou součástí. Jako civilizace jsme slepí vůči vlastní ideologii, ale to neznamená že je potřeba bojovat proti naší civilizaci samotné. Jak píše nedávno zesnulý Kenneth Minogue⁶ ve své knize The Liberal Mind, pro západní pokrokovou civilizaci nezbývají žádní "velcí draci", které by měla v mytologickém zápase porazit (jakými byly despotické feudální státy, otrokářství, dětská práce, fašismus a komunismus...). Zbývají jen malí draci, kterých jsou na světě miliony a které není lehké řešit velkými výpravami - místo nich se aktuální výzvou stávají celé legie vnitřních démonů, kteří začínají ohrožovat samotnou podstatu tohoto mytického Západu.
    
Proč jde o tak velký problém a kdo za ním stojí?
Proč jsme se ocitli v problematické situaci není lehké vysvětlit, protože je potřeba abychom uznali, že nežijeme v ideálním stavu a že je stále potřeba něco zlepšovat i na těch částech naší civilizace, které považujeme za zdravé. Iluze dokonalosti nás může oslepit, případně označit jakéhokoliv kritika současnosti za nevděčného snílka nebo za skrytého socialistu (a tím ho vykázat do memetické krajiny obývané "malými draky", protože taková nálepka je dlouholetým společenským odsouzením) . V tom ale vězí nejdůležitější výzva současnosti: Neexistuje totiž opozice. Současná civilizace nás nenutí k tomu, abychom se jí účastnili, je prostě z mnoha hledisek tím nejlepším řešením a proto se nám nemusí podbízet - stačí jí ukázat své výhody a naději, že skrze ni lze dosáhnout ještě lepších zítřků, a rázem jsme na její straně i v těch nejhorlivějších debatách. Ale argumenty, které  ve svých vnitřních úvahách používáme, jsou postaveny ze stejného materiálu, jako úvahy, které se jimi snažíme řešit. Jsme uzavřeni v jednom myšlenkovém prostoru, v jednom světě ideí. Problém i řešení jsou ze stejného těsta, ze stejné globální kultury, a nemáme žádný jiný pevný bod, o který se opřít. Možnost vnější kritiky zmizela, zůstává jen kritika založená na osobním poznání a osobním přesvědčení, které je ale formováno již zmíněným ideologickým prostředím a médii. Žijeme tedy ve zlaté kleci, v pohádkovém království, které vyhrálo nad zlem a nechce si přiznat, že v něm samotném by mohlo zlo klíčit... K této výzvě se vyjadřuje například Saphir-Whorf-Korzybského hypotéza⁷, podle které nemůžeme vyřešit určitý problém, dokud nad ním nezačneme uvažovat "zvnější", v podstatě změnami zákonitostí našeho jazyka a uvažování. (Gödelovská neúplnost skryta v lidském myšlení).
    Nelze ani jednoduše ukázat prstem na ty, kdo za současnou situaci můžou. Když švýcarský tým Technologického institutu v Curychu analyzoval propojení mezi 37 miliony firem po celém světě, našel spojení 147 korporací a koncernů, které utvářejí jakousi super-entitu uprostřed celé sítě, až podezřele odpovídající předpokladům a modelům z teorie systémů a teorie komplexity ^{8, 9}. Tato super-entita zasahuje do politických a ekonomických procesů po celé planetě, problém ale je, že její součásti spolupracují nepřímo a celek je podle vedoucího výzkumu, Jamese Glattfielda, až překvapivě křehký. Neexistuje pravděpodobně žádná rada ředitelů těchto korporací, žádné spiknutí Nového světového řádu, jen promítnutí přírodních a fyzikálních zákonů na socioekonomickou realitu globalizované civilizace (další odkaz na můj vlastní článek). Tato vize slepé super-entity, která je finančně i právně mocnější než cokoliv jiného na planetě a jejíž dílčí části mají vliv na všechny vlády, všechny ostatní firmy a často mají i vlastní armády a kontakty na šedou i černou ekonomiku, je v lecčems děsivá... ale zároveň nabízí i řešení našeho problému se začínající novou dystopií. Tato super-entita je nejvíce viditelným "slepým démonem" v srdci Západu. Na rozdíl od již zmíněných Minoguových "draků" není určena k civilizačnímu mytopoetickému zápasu, ale k dialogu a ke "hře s čertem". Tento vnitřní démon, který o své síle ani nemá tušení, je základem naší současné dystopie, první z mnoha překážek na cestě k lepšímu zítřku.
Co vyplývá ze situace a jak bychom měli se "slepým démonem" zacházet?

Pro současného člověka se podle mého názoru příběh současnosti s těmito poznatky zásadně změnil. Huxleyho Konec civilizace ani Orwellova 1984 už nepopisují situaci, protože narativní linka Západu se změnila. Nový příběh je takový, že v jádru Západu je slepý, hladový vládce, démonický a nepředstavitelně silný. Vším, co děláme, mu odhalujeme své myšlenky a dáváme nástroje k tomu, aby nás dále usměrňoval a učil se, jak s námi zacházet. Lidé, kteří mu nevědomky slouží, pravděpodobně ani neví, jak mocná tato entita je.
    Hrdinou této nové rodící se mytologie je každý z nás (konkrétně ti z nás, kdo nejsou příliš blízko super-entitě, ani příliš daleko, tedy především střední třída). Čím více se o nás "démon" dozvídá, čím lépe nás chápe, tím větší důraz musíme klást na naše vlastní osobní rozhodování a životy. Díky informační revoluci už nejsme kapky v moři, ale každý z nás je důležitá část datové sítě, ve které každé nepředvídatelné chování něco znamená a každá otázka etiky nebo projev občanského aktivismu je silnější, než kdy předtím.