Opouští nás demokracie?

Stále častěji se objevují hlasy, v čele s politologem a sociologem Colinem Crouchem, které mluví o postupném oslabování demokracie a nástupu takzvané post-demokracie. Ačkoliv nikdy nebylo více fungujících demokratických institucí, ve výsledku jde o bezzubé mediální masky, v podstatě zcela odříznuté od míst, kde dochází ke skutečnému rozhodování a formování odpovědí na veřejné otázky. Je tedy naše demokracie jen povrchní záminkou a divadlem skutečné moci?

Definici post-demokratické společnosti lze chápat jako politický ekvivalent post-industriální společnosti: Stále využíváme produkty industriální společnosti, stále jsou součástí našich životů a fungují více, než kdy jindy. Ale zároveň jsou na druhé až třetí koleji co se týče skutečně zásadního vlivu na lidskou civilizaci, protože k inovacím a rozhodujícím krokům vpřed dochází v jiných oblastech lidské činnosti (post-industriální civilizace je v tomto ohledu zároveň začátkem takzvané informační civilizace). Podobně se do pozadí dostává samotná demokracie, protože ačkoliv zůstávají její vnější znaky a tvoří základ chodu společnosti, nemá v současnosti demokracie moc ani vliv na skutečně zásadní otázky.
Krize demokratické politiky ve světě nadnárodních zájmů
Nikdy nebyly nadnárodní zájmy tak klíčové pro stabilitu společnosti a zároveň nikdy nebyly tak přizpůsobivé, jako dnes. Nadnárodní zaměstnavatelé a investoři mají v podstatě větší vliv na politické procesy uvnitř států, než volení zástupci občanů. Jejich silnou stránkou je to, že se bez jejich přízně na jedné straně státy neobejdou (především kvůli jejich pevné vazbě na ekonomiky a vytváření pracovních míst) a na druhé straně se koncerny a korporace dlouhodobě snaží být co nejpružnější v tom, se kterými státy budou jednat a kde pro své zájmy najdou nejvhodnější podmínky. Tyto nadnárodní celky tak mohou vyrábět v několika zemích, v dalších zemích vyvíjet, v další platit daně a v další třeba založit svou korporátní identitu. Zůstává ve výsledku jen logo, protože vše ostatní se mění a přizpůsobuje okolnostem. Díky kombinaci nezávislosti a lobbysmu dokáží firmy vytvářet prostředí vhodné pro jejich konkrétní podnikání a státy včetně jejich občanů se mění jen na prostředky a možné zdroje.
    Z hlediska občana je pak jeho stát jen nekompetentním dodavatelem určitých služeb a mezikrok pro kariérní politiky směřující na dobře placená místa konzultantů a členů různých rad v nadnárodních společnostech. Vzniká cynismus a rozladění, vedoucí k prohlubování krize demokratických struktur jako celkového provázaného systému.
Medializace a trivializace politiky
Cílem politiky v post-demokratické společnosti je utvrdit občana v přesvědčení, že demokracie spočívá čistě v možnosti jednou za určitý čas volit své zástupce. Takové zjednodušení vede k odříznutí populace od rozhodování a zároveň k tomu, že většina občanů nenachází mezi politickými stranami vhodné zástupce svých hodnot a názorů.
    Politika se mění v divadelní představení ovládaná mediálními týmy, tématem debat jsou buď nerealisticky široké otázky cílící na zjednodušené vidění nejmenšího společného jmenovatele, případně otázky točící se kolem osobností politiků a jejich vlastních názorů a hodnot. O skutečné vládě a moci v detailech a konkrétních krocích se rozhoduje mimo veřejnou debatu a dokonce i mimo politiku, v šedých zónách kontaktu zastupitelů a nadnárodního kapitálu. Zodpovědnost a schopnost definovat, které otázky jsou prioritní, není ani v rukou občanů, ani jejich zástupců.
    Ve skutečnosti jde o přirozený vývoj, korporace jsou prostě a jednoduše o krok napřed ve schopnosti vnímat svět globálně. Demokratický systém není zatím schopen překročit hranici lokálních problémů, protože úvahy o planetárních otázkách narážejí u občanů na xenofobii a neofobii, takže o nich politické strany nemohou ze strachu o voliče mluvit. Místo, abychom žili v globální demokracii složené z více vrstev a institucí, žijeme v podivném šeru post-demokracie.
    K podstatným otázkám současnosti se demokratický systém neumí vyjádřit. Na jedné straně ani nezasahuje zájem většiny voličů a na druhé straně současný stav více než vyhovuje těm, kdo už na nadnárodní půdě rozhodují dlouhodobě a bez jakékoliv zodpovědnosti k občanům.
Překážky
1) Současné politické strany bojují o nerozhodné voliče a nabízí cílené programy "jednoho tématu", většinou s křečovitě populistickým nádechem. Mezi občany ve skutečnosti neexistuje tlak na politické strany, aby nabízely komplexní, přehledný, garantovaný a celospolečenský program. Tento tlak necítí ani sami občané, protože žijí odděleně od demokracie už příliš dlouho. Je tedy otázka, zda se vůbec současný člověk dokáže do tak složitého dění smysluplně zapojit, protože nechápe v čem by měla spočívat kontinuální spoluúčast na veřejné správě.
2) Lidé nevěří sobě navzájem a stále panuje vize demokracie jako křehkého systému, který dovoluje vládu povrchních populistů a hlupáků. V kontextu zoufalé situace médií, zaměstnanosti, vzdělávání a výsledků několika posledních voleb je jasné, že lidé nevěří, že je kolem nich dostatek schopných a moudrých spoluobčanů. Zde narážíme na nepochopení demokracie samotné. Bez naší ochoty pokoušet se skutečně zajistit maximální účast každého voliče se společnost vždy pomalu ale jistě posunuje směrem od demokracie samotné, čehož je dnešní "demokracie na oko" typickým úkazem.
Návrhy, jak předejít zhoršení situace
Zdá se, že jediným smysluplným řešením je překlenout trestuhodně prázdný prostor mezi politikou a každodenním osobním životem občanů. Cílem je zpochybnit představu demokracie jako způsobu, jakým si voliči jednou za pár let mohou volit jiné tváře do "veřejného managementu". Demokracie vyžaduje struktury dovolující organizaci a komunikaci od nejširších vrstev společnosti až po představitele politických stran, jinak ztrácí svou základní funkci a odděluje člověka od rozhodování o jeho životě.
    Jak tuto propast překlenout? Zdá se, že návrhem řešení jsou nepolitická hnutí (ve smyslu že nejde o politické strany), široké názorové platformy, ke kterým se mohou občané hlásit a kterých se mohou občané účastnit. Každá taková platforma dává určitému názoru nebo určité životní hodnotě větší váhu a skrze informování a aktivizaci občanů postupně ve veřejné debatě dokáže jasně definovat, jaké názorové spektrum ve společnosti existuje. Toto řešení není dokonalé, ale odhalilo by zásadní nepoměr v tom, kolik energie a zdrojů politici dávají do řešení otázek, které ve skutečnosti nejsou pro jejich voliče nijak zásadní (protože jde o zájmy někoho zcela jiného, rozhodně ne občanů).
    Pokud se takové názorové platformy podaří zřídit a udržet v chodu dostatečně dlouho a v dostatečném množství (což dnešní komunikační technologie jistě dovolují), půjde o dlouhodobý projekt založený na vzdáleném ideálu. Demokracie sama však je a vždy byla především vzdálený a nedosažitelný ideál.
    Alternativou je propad do sebeklamného pragmatismu a úzkých her na vlastním písečku, což je podle mého názoru stav pro člověka v novém tisíciletí krajně nedůstojný.