30 kulturních šoků, které jsem zažila v USA (část dvanáctá)

Tento článek je věnovaný dvěma ze třiceti kulturních šoků, které jsem zažila ve státech Georgia, Florida, Illinois a Virginie.

22. Mokré vlasy

Potkáváte na ulici lidi s mokrou hlavou? Já poměrně často. Důvod je jasný. Většina Američanů se sprchuje ráno a hodně z nich za součást sprchy považuje i mytí vlasů. Ať už na vysušení nemají čas, nebo si zkrátka nechtějí poškozovat vlasy fénem, někteří vyjdou z domu s mokrou hlavou.

Nepředstavujte si, že vám v obchodě bude zboží účtovat pokladní s vlhkou hlavou nebo že s vámi v bance bude jednat úřednice, které z hlavy kape jak vodníkovi ze šosu. To rozhodně ne. Ale mezi pejskaři, zákazníky v supermarketu nebo ve frontě v kavárně na takové lidi narazíte. Už dávno na ně zvědavě nekoukám, protože jsem si zkrátka zvykla.

Zářným příkladem mokrohlavce je i můj manžel, protože ten by si bez ranní sprchy nebyl schopný dát ani kafe, natož začít nový den. Jeho krátké vlasy beztak cestou do práce rychle uschnou.

Že na takové chování v Evropě nejsme zvyklí, zjistil manžel před lety na stáži v Miláně. Když jednoho rána odcházel do práce, jeho bytná, stařičká Neapolitánka, která mu výškou dosahovala sotva po prsa, při pohledu na něj zděšeně vykřikla “Madonna mia!” Okamžitě mého manžela zatáhla zpátky do bytu, kde ho posadila na stoličku v kuchyni a za hlasitého láteření mu hlavu pečlivě vysušila fénem.

Vzhledem k jejímu akcentu a stupni rozčílení jí nebyl schopný dobře porozumět, bylo ovšem nad slunce jasné, že takhle to v Itálii prostě nefunguje. Manžel, jenž se rázné ženě neodvážil odporovat, jen rychle poděkoval a uháněl do práce. Paní bytná stála ještě chvíli ve dveřích, nevěřícně kroutila hlavou a mumlala si něco o bláznivých Američanech.

23. Holé nohy

Když jsem pracovala ve školce na Floridě, okamžitě po příchodu zvenku jsem na sebe nahazovala svetr a nevěřícně pozorovala své tříleté svěřence pobíhající kolem jen v nátělnících a kraťasech. Měla jsem za to, že prostě nejsem zvyklá na nepřetržitý ledový vánek klimatizace.

Tady ve Virginii jsem si uvědomila, že Američané své děti zkrátka oblékají polehku. Důkazem je i fakt, že můj manžel a jeho rodiče našemu synovi vždycky obléknou o 1 vrstvu méně, než bych mu dala já, a o tři vrstvy méně, než by mu dala naše česká babička. Když na podzim začne klesat teplota a já vytáhnu bundu, americké děti dovádějí na hřišti jen v tričkách s dlouhým rukávem.

Na začátku zimy jsem si zase začala na ulici všímat oblečených-neoblečených lidí, kteří k tlusté zimní bundě zvolili letní obuv. Nemám na mysli otužilce, co v 5 stupních Celsia jezdí na kole v kraťasech a pravděpodobně ani nevlastní zimní oblečení. Ty řadím k ledním medvědům a jiným bytostem z ledového království.

Nepokrytě ovšem zírám na třesoucí se ženy v teplých kabátech s hlavami omotanými tlustými šálami, a přemýšlím, jak je napadlo obout si ráno baleríny či nazouváky na holé nohy. Zprvu jsem měla dojem, že si taková slečna nebo paní prostě jen odskočila pro kafe nebo vyvenčit psa, a nechtělo se jí soukat do zimních bot.

Jelikož se s holýma nohama v nevhodné obuvi setkávám několikrát denně, uvědomuju si, že se zřejmě dopouštím zjevného prohřešku proti pravidlům módy, když si to v lednu štráduju v zateplených botách a tlustých ponožkách se soby.

Když jsem předloni bydlela v Chicagu, kde zima panuje po většinu roku, zaregistrovala jsem trend nazouváků s uzavřenou špičkou a s kožešinkou uvnitř, ze kterých lidem čouhaly do sněhu holé paty. Měla jsem je za blázny a otroky módy.

„Proč ti lidi nemají ponožky,“ kroutila hlavou moje česká kamarádka, která nemohla pochopit, že většině kolemjdoucích v teplotách hluboce pod nulou leze holá kůže z tenisek. A pokud snad někteří z nich ponožky měli, tak leda kotníkové, protože nebyly vidět. Ozývají se snad ve mně geny mojí vlasti, která naopak na ponožky nedá dopustit a nosí je i do sandálů?