Nový rok, nový domov

Když vám povím, na kolika místech jsem už bydlela, řeknete si, že stěhování pro mě musí být hračka. Chyba lávky...

Na začátku roku jsme se ze dne na den rozhodli přestěhovat. Z našeho starého bytu nás vyhnala závada na oknech, což je zejména v zimním období docela palčivý problém.

Po tom, co nás po stopadesáté navštívili údržbáři, po tom, co jsme si vyslechli přednášky od dodavatele oken o našem údajně špatném životním stylu, po tom, co nás přestalo bavit utírat 20x za den všechna okna, a po tom, co odborník přes okna potvrdil zásadní poškození oken a okolního zdiva, tak POTOM jsme se konečně odstěhovali.

Přesunout našich pár švestek o 9 dveří dál se může zdát jako hračka. Pokud vám ale na krku nonstop visí desetiměsíční prcek a pod nohama zběsile běhá jeho o tři roky starší brácha, vážně si pohráváte s myšlenkou, že tu hromadu otlučeného nábytku a pytle hraček prostě podpálíte.

Během dne jsme kromě stěhovaných věcí nosili sem a tam i mladšího syna, takže jsme de facto pokaždé táhli ještě deset kilo navrch. Starší syn sice chvíli pomáhal, ale brzo zjistil, že mnohem zajímavější je vytahovat náhodné předměty z tašek a kufrů a roznášet je různě po bytě.

Přes den se toho zkrátka moc nezvládlo a v noci mi představa, že to za těch pár dní nemůžeme stihnout, nedala spát. Druhý den jsem proto intenzivně vyklízela až do jedenácti. Jak jsem chodila těmi opuštěnými, poloprázdnými pokoji, začala se mě zmocňovat nostalgie.

Ohlédla jsem se napravo do obýváku a vybavila si manžela, jak s dětmi zdobí vánoční stromek. Uhnula jsem pohledem doleva do kuchyně a viděla dvouletého Filípka, jak mi pomáhá péct cukroví. Vešla jsem do ložnice a posadila se na místo, kde jsme ani ne před rokem Filípkovi představili jeho novorozeného bráchu. Zamířila jsem do koupelny a u sprchového koutu slyšela Sebíkovo nadšené bouchání do skleněných dveří a Filípkův smích. Nikdy si nenechá ujít podívanou na padající kapky vody a bráchův tanec ve sprše.

„Už tam v noci nejdu,“ řekla jsem doma manželovi a svěřila se mu se svými pocity. „Je mi z toho nějak smutno. Nesnáším loučení.“

„Domov není určité místo, domov jsme my. Všechny ty vzpomínky si bereme s sebou. Dokud mám tebe, Filípka a Sebíka, tak mám všechno, co potřebuju, a je úplně jedno, kde zrovna jsme,“ odpověděl svým uklidňujícím hlasem, který by se mohl předepisovat místo prášků na vysoký tlak.

Během přesunu do nového jsem objevila pár věcí, které jsem dva a půl roku neviděla. Ležely zabalené v novinách na dně krabic přesně tak, jak jsem je Chicagu sbalila. Jelikož si manžel nemohl vzít moc volna, přesun musel proběhnout meteleskum bleskum.

Ony věci a mnohé další jsem pak i tady v novém bytě zasunula a zarovnala neznámo kam. Hlavně aby se tu nic neválelo! V tomhle bytě totiž bude panovat pořádek! Tak jsem si to aspoň naivně malovala.

Nepořádek je jako jízda na kole z prudkého kopce. Jak to necháte rozjet, může se klidně stát, že to dole prostě neubrzdíte.

Večer mi to prostě nedalo. Nasadila jsem si roušku, obula tenisky, vzala pár tašek a vyrazila do starého bytu. Přestože tam byla příšerná zima, uklidila jsem obě koupelny, posbírala několik posledních kusů nádobí. Po chodbě jsem šla šnečím tempem, abych cinkáním sklenic nerušila noční klid na celém patře. Když jsem se opřela o kliku nového bytu a ta se nezhoupla dolů, uvědomila jsem si, že jsem při odchodu neotočila zámek do polohy otevřeno. Tašku s nádobím jsem musela položit na zem a hmátnout do kapsy pro klíče. Nic. Tak pro mobil. Nic.

Nezbývalo než začít potichu ťukat. Ťuk, ťuk, ťuk… Ťuk, ťuk, ťuk…. ŤUK! ŤUK! ŤUK!!!! Po minutě už jsem frustrovaně bušila pěstmi do dveří. Marně. Noční seznamování se sousedy, kteří mě už určitě sledovali kukátkem ve dveřích, ani spaní na rohožce jsem neměla v plánu. Musela jsem tedy sjet výtahem dolů a požádat recepční o pomoc.

Ochotná paní vytočila číslo, které jsem jí nadiktovala, a pravila: „Pane Sciortino, je tu se mnou vaše manželka. Pustíte ji domů?“

„Tys mě neslyšel?“ vyhrkla jsem na něj hned ve dveřích, kde stál s pobaveným výrazem ve tváři.

„Slyšel jsem nějaký rány, ale nevěděl jsem, co to je, tak jsem to ignoroval,“ odpověděl.

„To tě nenapadlo, že to můžu být já?“ syčela jsem na něj potichu, abych nevzbudila děti.

„Ne. Neříkalas náhodou, že už tam v noci nejdeš?“ klasicky mě dorazil logickým argumentem.

Říká se, že nejhorší je narazit na aktivního blbce. Podle mě je ale mnohem horší, když tím aktivním blbcem jste vy sami.