Tvrdím, že se chci učit, ale v hloubi duše vím, že je to naprostá pitomost, která vyrostla na prolhané půdě minulosti. Mé maličkosti, která mě stále straší a nenechá oddechnout ani v tichém spánku. Převrácené myšlenky se mi hromadí, jako mokré prádlo vyhozené z automatické pračky. Kdo dnes ví, čí ta špína byla. Na prádle přesto všechno zbyla taková ta zašlá nikdy nezničitelná skvrna matné minulosti, jež připomíná dobu dávno minulou. Mám se snad pídit po všech těch skvrnách nebo si jen tak mám vyprané hadry, abych si připomněl, jaký jsem kdysi býval? Bez oblečení se necítím nahý, jen je mi trochu nevlídně z těch všech šrámů, které jsem si způsobil, abych poznal bolet a slast z kontrastu uzdravení.
Myšlenky v požár plamení. Jiskřičky vzpomínek upadají na chladnou unylou podlahu a z ničeho rozpalují požár budoucnosti. Asi nějak takhle žiji. Jako plamen na vodě. Nikdy nevím, kdy bude konec, ale dokud hořím, jako pochodeň plaji. Dokud cítím teplo, zář, paprsky světla – nebojím se, vím, že smrt je vzdálená a má strach ze záblesků naděje. V odlesku tryskajících blesků cítím sílu. Voda kolem vře. Vaří se natolik, že stále pluji dál. Neměl bych strach ani o vodu. Je jí příliš mnoho. Stejně, tak jako plamen je pro mě důležitá, protože tvoří prostor, ve kterém pluji. Vážím si i vody, za to, že mě nechala plout.
