Už samotná cesta je oměnou

Tento citát jsem poprvé zapsal v souvislosti se Stevem Jobsem. Prý souvisí se Zen Buddhismem. O Zenu nic nevím a zatím mě to ani netrápí. Přišlo mi to pouze jako zajímavý nadpis. Původně, jěště tak minulý týden, jsem chtěl napsat text s nadpisem nasrat, ale po rozchodu s jednou úžasnou holkou jsem trochu ztratil šťávu. Na druhou stranu mám twď větší volnost. Píšu si tento porbaný blog, abych měl v hlavě větší klid, a abych neterorizoval lidi kolem sebe svými myšlenkami. Ne že bych působyl jako nějaký zvlášť dobrý myslitel, jen je toho až příliš mnoho a mě to omezuje. Na idnesu si spíš chci poštěť žilou. Mám rád, když někoho pobavím nebo zaujmu. Rád bych se nějak projevil a hledám vhodnou formu. Mnoho lidí určitě znechutím gramatikou nebo formou. I na mě moje psané myšlenky působí, jako slaboduché hovadiny. Špatně se mi vyjadřuje slovy, ale věřím, že forma nezvítězí nad obsahem. Já to jen potřebuju z hlavy dosat ven.  

Lidé jsou různí a i já jsem, tak jako každý jinný něčím zvláštní nebo zajímavý. Třeba mám, co říct ale jen pro toho, kdo bude chtít a umí brát celou řadu nmyslů a težkostí na lehkou váhu. Moje uvažování je totiž občas jeden velký vtip. Ať to, co píšu znamená cokoliv, nemusí to znamenat nic. Psaní sem je důležité především pro mě a ne tolik pro odezvu ostatních. Nepíšu, aby moje texty vypadali dobře. Neumím to a zatím se o to nesnažím. Píšu jen tak co mě napadne. Chtěl bych alespoň aby moje uvažování šlo nějakým směrem. Třeba do blogu. Vyhodit to z hlavy ven. Kdo si to nechce číst nemusí. Snad svým psaním nikoho neomezuju a nepoškozuju, ale nemyslím si, že bych se tomu mohl vyhnout. Psaním se můžu zatím vyjádřit někde, tak na úrovni čtvrté třídy. Nečekám zázraky. Třeba se pár let se budu schopný psát přesně to, co chci. Zatím je pro mě důležité alespoň začít. Psal jsem nějaké nesmysli, ale nikde jsem to neuveřejňoval. Při uveřejnění třeba tady na blogo to pro mě má úplně jinou váhu.Chci říct, že na celou řadu nesmyslů kašlu. Forma pro mě zatím není až tak důležitá. Třeba časem.

V součastnosti prožívám docela zajímavý život. Skoro mi to připadá, jako období nějaké druhé puberty a zatím se mi to docela líbí. Mnohem c, než dřív su odvázaný. I tady na blog prostě jen píšu a nezajímá mě příliš, co a proč. Ještě před rokem bych uvažoval nad každým slovem. To moje pseudo psaní je sice další extrém. Nic neřeším nebo miniálně, ale zatím se mi to hodí. Jestli se chcu přiblížit svojí osobnost, tak bych skutečně přemýšlet neměl. Snažím se především vnímat a postupně se učím cítit. Pocity jsem si téměř odepřel. Myslím si, že dens uý se nebojím jen tak brečt, když to na mě přijde. Považuji se za poměrně citlivou osobu a projevovat své city je pro mě nesmírně důležité. Na drou stranu dnes +- chápu proč jsem měl z toho projevu takový strach. Neuměl jsem si to vysvětlit a asi ani uřídit a tak jsem uzvřel své pocity. Dnes se cítím mnohem lépe a poměrně dobře a možná i relativně stabilně. Mám sice stabilní prostředí. Pevné zázemí rodiny, ale přesto zavisí na mě. Pokud si budu chtít komplikovat život stejně mi v tom nikdo nezabrání. Snaím se dát mnohem větší prostor svým citům a zatím to vypadá i přes malé obtíže docela dobře. V podstaťe su na sebe docela hrdý. Hlavně na to, jak se vyrovnávám s rozchodem. Ze začátku mě moje vědomí (respektivě já přes něj) chtělo tak trochu potopit, ale ustál jsem to zatím docela v klidu. Alespoň bych tomu rád věřil. Opět mám ve vědomí docela klid. Občas mě to sice dá spoustu úsilí, ale mysím si že je to ohromný pokrok.