Tři je málo

Od té doby, co mi ve snech funguje zvuk, je to docela sranda. Můžu mluvit na ostatní a oni na mě. Tak na příklad dnes jsem jel v autobuse. Noc akorát vytahovala paty. Byla tma. V autobuse se svítilo. Zazvonil mi mobil. Byla to nějaká stará Nokia. Na display se rozmazanou svítící modro bílou barvou zobrazilo: Ivoritig. Ivo elektronicky zkresleným hlasem říká: „Mohl bych vás dostat z bezvýchodné sociální situace.“ Já (hlasitě): „Otázkou je, co za to? – určitě by to nebylo zadarmo“. Ivo:  „Za vším nemůžete vidět jenom peníze.“ Já (asi jsem zrovna pomyslel, že si přečetl můj blog :D):  „A jak jste se o mně dozvěděl? Poté jsem něco zakvákal. Ritig se urazil a dotčeně řekl něco ve smyslu: „Jak chceš“. A Položil.

Feud údajně mluvil o tom, že ve snech se zobrazují naše přání. Ne, že bych chtěl, aby mi zrovna zavolal pan s otazníkem, Ivo cokoliv, ale určitě stojím o pozornost. Pravděpodobně toužím po tom, aby si mě někdo všimnul. Myslím si, že to vyplívá, i z druhého denního snění, které jsem pravděpodobně rozvíjel za účelem pozornosti hlavně žen. Představuji si, že mi někdo zavolá a řekne: „hej, nechtěl bys pracovat pro nás? Mohl bys pro nás být užitečný.“ A já bych na to odpověděl: „Naserte si, já mám ne víc“. A telefon bych položil já.

Bratr říkal, že jsem byl prvních čtrnáct dní v klidu a pak…

Co se tedy tak zvláštního stalo? Rozchod jsem nakonec myšlenkově ustál, ale proto, že jsem zhruba očekával, co se bude a dít. Byl jsem na to dobře připravený. Věděl jsem, že nebude jednoduché udržet vědomí pod kontrolou a díky tomu jsem se byl schopný bánit.

Mimo jiné jsem začal chodit do práce. První týden jsem měl k dispozici rádio. Navíc z „hudby“, které hraje Kiss Publikum, můžu brát energii. Další dva týdny byli trošku o něčem jiném. Klasické sedm a půl hodinovky v hluku. Monotonií činnost nad, kterou nepotřebuju přemýšlet. Nuda. Pořád dokola dělám to samé. Ne, že bych si stěžoval. Jsem tam, protože jsem zadlužený a neustále vymýšlím hovadiny, na které potřebuju spoustu peněz. Jde o tu nudu, a že potřebuju nějaké rozptýlení. A kde jinde, než ve svojí vlastní hlavě. Zase mě to pohltilo, aniž bych si toho všiml. Toho jsem se přesně bál, že to přijde, tak nenápadně, že si toho nevšimnu. Věděl jsem, proč z toho mít strach. Stačí těm sračkám dát jen mírnou pozornost a začnou se roztáčet smyčky. Většinou jsou to neustále opakující se myšlenky, které mi umožňují odpoutat se od reality.  Trvalo poměrně dlouho, než jsem si připustil, že by mi to mohlo škodit. Nemám problém to zastavit nebo ne až takový. Oproti tomu jak těžké je pro mě, abych si toho všimnul. V tomto směru se považuji za „feťáka“. Umožňuje mi to odpoutat se od přítomnosti, reality a vlastního těla. Ve skutečnosti mi kolísá pozornost nebo se začne rychle přepínat a díky tomu vzniká film. Pozornost mnohem víc zaměřím na virtuální nesmysly. Především paměť. Hůř si zpětně pamatuju, co jsem dělal ve skutečnosti, než ve virtuálním světě. Není až taková pravda, že mi to umožňuje přístup k lepším nápadům nebo je tato otázka velmi sporná. Je to jenom jeden z mnoha argumentů, abych se o to nestaral. V mojí hlavě proti sobě stojí minimálně dvě názorové úrovně, které jdou více méně proti sobě. Je to parádní pro vědu a výzkum, ale neskutečný hnus pro život.

Kdybych nepoužíval jen transakční analýzu a konflikt mezi rodičem a dítětem. Mohl bych říct, že se může jednat o konflikt mezi pravou a levou hemisférou. Pravá něco chce. Nemá proto zvláštní důvod. Prostě to chce. Cokoliv. Třeba skočit z okna nebo skočit do bazénu. To jé úplně jedno. A levá na to odsekne: A proč jako? Máš k tomu snad nějaký důvod ty zmrde posraný? Mohl bys mi to prosím tě vysvětlit? Nedává mi to sebemenší smysl!!!   A pravá řekne ne, proč bych k tomu měl mít nějaký důvod?  A levá na to analyticky prohlásí: Každý má ke všemu nějaký posraný důvod. Levá hemisféra může stát na brzdě, ale je to dlouhodobá brzda a nedokáže efektivně ovládat impulzy pravé hem. Výsledkem je nepochopení a apatie. Dospělí v tomto případě nějaké simulace rozkročená na pomezí obou hemisfér, má možnost předložit argumenty. Do této skupiny bych zařadil kromě dospělého i dědu, který má mnohem nezávislejší pohled na všechny a to proto, že oproti dospělému nemá ambice. Dospělí je pravděpodobně omezen celou řadou věcí, oproti dědovi (původně mistr Joda). Vším už si několikrát prošel a je nositelem zkušenosti. Ať už simulované, převzaté (filmy, knihy, informace obecně), nebo skutečné. Dospělí má přání a obvykle jsou to nesmysly sahající až do nebes. Děda nezávislí poradce. Je to šťastné dítě. Rozumí si nebo nejvíc komunikuje s rodičem, rodič má více méně na strasti bezpečnost. Má právo veta. Kdybych to přirovnal k automobilu, tak dítě má na starosti plyn. Rodič má na starosti brzdy. A dospělí volant. Pokud se všichni nedomluví, tak je z toho pěkný průser. Děda sedí na zadních sedadlech a nezávisle radí nebo si z ostatních dělá srandu.

 Včera se mi více méně zobrazila šestice sráčů nebo mých vlastností. Další idiotem je neskutečný cholerik. Má větší sebevědomí než by bylo zdrávo, Je vztahovačná, energický, prakticky neustále se tváří nasraně a neustále někoho obviňuje. Svou chybu uzná jen dost těžko. Neustále hlasitě prohlašuje: „ Já jsem vám to říkal. Všichni mě tak serete.“ Nadává kolem sebe a ostatní čekají, až se uklidní. Dívá se na rodiče a chce po něm, aby se k tomu vyjádřil. Rodič si více myslí, že udělal to, co bylo v danou chvíli nutné. Dědek říká, že je to těžko. Dospělí čeká, až se všichni uklidní, aby mohl předložit nějaký plán. Dítě říká, že jsou všichni kteréni a že kdyby neřešili sračky bylo by to oukej. Ještě jedna převáženě introvertní osoba, která o sobě nemá až tak výrazné mínění. Brečí a tvrdí, že ho to všechno mrzí. Rodičovi je z toho taky více méně do breku. Cítí odpovědnost a to i přesto, že si myslí, že udělal všechno, co bylo třeba. Umělec je více méně vnímavý melancholik, který toho mnoho nenakecá. Má svůj vlastní svět a dost specifický pohled. Všichni mají přístup ke stejným informacím. Můžou zhruba odhadovat to, co ten druhý řekne. V podstatě můžou jeden druhému vidět do hlavy. Komunikace se vzájemně přehazuje a asi se mi nikdy nepodařilo, aby mluvili všichni zaráz. Já mluvím přes ně. Asi jsou podivnou součástí mojí povahy, mé mysli.

Říct si, že tohle všechno su já nebo že to mám v hlavě je, jako bych se praštil basebalovou pálkou. Nedá se. Pokud by to byla pravda, tak co bych s tím nadělal? Zatím se mi vyplatilo se přizpůsobit mému tělu. Tělo mám jenom jedno. Nikdy nevím, co mě čeká a přirozeně mám strach, protože to zní dost na palici. Nemusím to podporovat, a dokud to můžu ovládat, tak mi pravděpodobně nic nehrozí a až, to nebudu moct ovládat, už mi to může být více méně jedno. Reálně, ale neočekávám, že by se to někdy stalo. Mám z toho jen strach a to je v pořádku. Předpokládám, že dost podobné šašky má v hlavě každý. Já je mám asi víc nezávislé a rozvinuté a jako bonus si je můžu v hlavě zobrazit. Více méně jim můžu propůjčit mlhavou mimiku, ale nejsou to klasické postavy. Každý bude asi více méně složený z několika vlastností. Možná osob. Nevím. Jde o to do jaké míry a všeho moc škodí.

Nasrat.