Pokud možno všeho s mírou

Z celé řady věcí je mi na nic. Nevím, co budu do budoucna dělat a říkat si, že cokoliv mě také přestává bavit. Jsem strašně nestabilní a nevím, jak se budu cítit a tvářit za hodinu. To sice neví nikdo, ale mě nemusí rozhodit až tak podstatné věci. I teď když píšu, neustále uvažuju, že přestanu.

Těším se, až mi v pondělí dovezou klávesy a já s chutí vyhodím z okna ten plastový hnus. Možná, že to spíš za pár stovek prodám, ale to už není až tak důležité.

Můj vztah ke mně samotnému je velmi podstatný. Asi o sobě neustále pochybuju. A možná bych jen rád pochyboval, protože jsem si přečetl, že k tomu mají sklon lidé s uměleckou povahou. Umění u mě stojí na podobné úrovni jako podnikání a pravděpodobně i věda a jiné intelektuální činnosti. To není dobré a říkat si, že tím pádem dokážu nebo můžu dělat cokoliv, není pravda. Dokážu se věnovat jedné oblasti jenom na chvilku a potom zase přetočím na jiný pól. To je totálně absurdní kombinace s totální nevyvážeností. Já si ani nemůžu vybírat a kompromis by pro mě asi nebylo ani herectví nebo divadlo. Jak se k takové kolísavé kombinaci mám asi tak postavit? Psycholog mi do hlavy nevidí a mě už to nějakou dobu leze krkem, ale nedá se. Možná, že bych se měl skutečně někam na chvíli ztratit někde v nedohlednu a třeba se vrátit. Mohl bych požádat o nástup až v dalším pololetí, ale je otázka, co by se stalo a z toho mám strach. Už zase potřebuju čas a škola nepočká. Jenomže je to pořád dokola to samé. Moje chování se neustále opakuje. Nejsu z toho zrovna dvakrát nadšený. Možná, že bych se měl, poohlédnou po jazykových kurzech a odjet alespoň na půl roku někde pracovat a zase se vrátit. Není to pro mě vůbec dobrá situace. Žiju jaksi jenom jednou a nikdy nevím.

Z mojí budoucnosti mám strach. Ta představa mi svírá žaludek. Nevím vůbec nic ani sám o sobě. Pěkný slovní paradox proti teorii všeho. Na druhou stranu jsem ten posraný paradox nazval teorie nepřímé nevědomosti. Není to nic neříkající sousloví má to určitý význam. Možná, že jsem se inspiroval u C. G. Jünga. Měl teorii, kterou asi nazval teorie kolektivního nevědomí. Moje verze se k té jeho částečně přibližuje, ale já to možná vidím v širším rozhledu nebo to využívám pro více věcí. To přejímání je poměrně výhodné. Například údajně sexuologický termín sexuální kapacita je údajně převzata z fyziky. Líp se to i učí a pamatuje, než nějaké novotvary, kterých je všude kolem celá řada a ještě mě z nich někdo zkouší a to mě občas pěkně vytočí.

Možná, že je to totální blbost. Kam bych se za půl roku vrátil? Nebyl bych náhodou zase na stejném místě?

Asi mi nedělá dobře ta jistota, kterou ve mně probouzí rodiče. Díky tomu mám celou řadu výmluv vůči sám sobě. Připadá mi, že moje prázdniny se neustále pohybují ve stejném duchu už pár let. Naslibuju sám sobě celou řadu nesmyslů a proč? Abych sám sebe ujistil, že jsem neschopný? Dávám si příliš vysoké cíle. To je u mně naprosto normální.

Nejsu z toho nadšený. Je to pořád ten samý kolovrátek. Je to i tím, že jsem se úspěšně odstřihl od lidí a opravdové kamarády asi nemám žádné nebo takové ty „nejlepší“. Možná, že mi vyhovuje povrchní přátelství, ale i tak mě štve, že se nestýkám s lidmi nebo nevím asi kecám nesmysly. Nevím. Trápí mě, že jednou (jako třeba teď) mě štve jako bych neměl žádné kamarády a přitom to není až taková pravda. Asi je to i tím kolísáním mezi introverzí a extroverzí. Jednou chci více méně povrchní přátele a jednou ty „nejlepší“. Třeba teď se prostě cítím sám a jsem rád, že to můžu napsat, alespoň na nějaký posraný blog. To je těžko jednou se jednou cítím potřebu společnosti a jindy ne. To je normální, ale u mě se to mění ve větších extrémech a já to ještě svou pozorností a podporou násobím. Nevyznám se sám v sobě. Sám pro sebe nejsu čitelný.

Asi bych neměl vůbec přemýšlet nebo jen minimálně.

Stále mi leží v žaludku rozchod. To je oukej. Mě jenom děsí racionální stránka, která neustále hledá nějaké posrané teorie o tom, že je to v tomto nejlepší možná možnost. Asi to bude spíše dospělí. V rámci transakční analýzy. Hnus je v tom, stačí čas a na všechno se nejde nějaká pěkná naprosto účelová výmluva. V tom to případě účelový sranec, jako obhajoba, že to nemusím řešit. Fajn racionálně krásný argument, kterému snad i racionálně věřím, ale absolutně to nemám nic společného s city. V tomto případě je racionální nesmysl jen pomůcka abych měl klidné spaní. U mě ani to neplatí, protože díky relativizmu, který má zatím poměrně velký vliv jaksi nic není dostatečné a to už se začínají rozvíjet závislosti na argumentech.

Su pořád stejný, jak před několika lety. Akorát dnes vím, proč je občas vhodné úplně vypnou vědomí a na nic nemyslet. To mi, ale například v plánování v budoucnosti nebo při vzpomínání moc nepomůže. Občas se to prostě hodí. Občas ne. Extrémy opět útočí. Klasika.

Jsem jen o něco málo, ani ne chytřejší, jak spíš zkušenější. To ale neznamená, že mi to bude stačit. Říkám si už pár let, že klíčové není něco vědět, ale spíš si ve správnou chvíli vzpomnět na to podstatné nebo na to co bych měl. A to nikdy nevím. Nedá se to dopředu příliš ovlivnit. Snažím se pamatovat si na to, že mi vždycky může něco uniknout, ale to se zase občas obrací proti mně, když o nic nejde. Takže je to pořád dokola a všechno má nějaké mouchy. Pokud možno všeho s mírou. Bacha na extrémy.

Co vyjadřuje nějaké posrané „kvadosee“?

Tímto slovem se terorizuji už poměrně dlouho. „Já su kvardosee“ nebo su velitel kvadrosee. Co to je za bulšit? Asi jsem si mysle nebo jsem si kdysi říkal, že já dokážu vidět pod takzvaným úhlem kvadro see. Analizoval jsem to až později a mohlo to vzniknou někdy před pěti lety nebo později nevím. Kdysi jsem z toho vyvozoval, že mám v hlavě čtyři osoby, což se mi více méně potvrdilo akorád že tři sedí zhruba na transakční analýzu. A čtvrtou jsou si vytvořil uměle po teorii všeho pro vzdálenější nadhled a odstup ode mě. Měla by to být simulace mistra jody ze star wars. Postě takový dědek v hlavě, ktzerý působí jako poradce. Je to více méně štastné dítě, které je ale paradoxně moudré. Takový pohádkový děda, který sice říká že nic nevím, ale já vím, že mi na všechno dokáže odpovědět. Dnes zatím nepodporuju další spolupráci s těmito sračkami ale fakt, že od školky jsem toho s nima zažil fakt hodně. Asi se jedná více méně o simulaci a lepší vykreslení, než by bylo běžné. Podle transakční analýzy má v sobě každý tři osoby. Tři ega. Rodič-v mém případě je to obraz mého taty. Dospělí-více méně se objevil ažv osmé třídě. Dítě-v mém případě ničím nevázané, neomezené a někdy i dost nebezpečné.

Myslím si, že dospělí stále nemá dostatečnou váhu a nedokáže až tak řešit mezi rodičem a dítětem. Dítě je ve mě velmi impulzivní a v době kdy nebyl rodič se u mě projevovaly jen dva extrémy: Dítě nebo rodič. A to byl totální konec a pořád je to těžko. Na druhou stranu je dospělí ve mně pěkný vyčuránek a morálka není vždy jeho parketou. Jenom prospěch. Morálku drží rodič a více méně měl vždy právo veta. Stále se tak nějak držím přibržděný tím rodičem. A je to i díky tomu, že stále bydlím u rodičů. Nevím. Těžko říct, jak co je. Teď to více méně píšu za rodiče plus sjednocená osobnost. Nejsu schizofrenik. Jen si na to hraju, ale co není, může být a mám z toho strach, ale když se to stane, tak jak to zjistím? To nemá smysl řešit nebo to nechcu řešit. To musí poznat okolí jestli je na mě něco špatně a většina neurotiků se nezblázní. A já jsem se už mohl zbláznit dávno. Myslím si, že mám sám sebe poměrně pod kontrolou a to je docela v klidu. Stejně bych to nepoznal o tom je celá schizofrenie, že by mi to přišlo v pořádku. Dnes nevím, jak co je. Jen předpokládám. Třeba už jsem se zbláznil. Nasrat.