Pád na pomyslné dno

Nevím, o co mi jde nebo o co se snažím. Zatím skutečně netuším, co od sebe čekat. Raději si říkám cokoliv, abych zajistil neutralitu. Jsem pořád stejný jako dřív. Jediný rozdíl vidím recionálním přístupu, přes který se už tolik nesvazuju. V podstaťe jsem si přes racionalitu uraženě říkal: "tak si to dělejte, jak chcete mně je to jedno". Ve skutečnosti jsem na této úrovni po teorii všeho dostal pěkně na prdel. Už nebylo nad čím dál přemýšlet. Taková poslední kapka přišla někdy před přelomem roku. Tehdy to odskákala i nejdůležitější část mojí osobnosti a tou je sexuální orienatace. Pokud jsem chtěl přežít, tak jsem musel přijmou i možnost, že su gay. Né, že bych měl něco proti gayům. Na to jsem až příliš tolerantní člověk, ale můj vztah ke mě samotnému je něco úplně jiného. Pro mě byl vždy (a stále je) vztah k ženám naprosto zásadní. Najednou jsem o to měl přijít.

Zatím to byl asi nejhnusnější pocit, jaký jsem zažil. To, že jsem "odpráskl" racionální stránku jsem zatím docela přežíval, ale přijít o schopnost se zamilovat, (pokud možnost do žen) bylo na mě příliš. Racionálně jsem si řekl, že mám jasně na výběr. Buť tedy spáchám sebevraždu, což pro mě bylo a stále je příliš jednoduché řešení a nebo se smířim s možností homosexuality. Říkal jsem si fajn, tak přežiju a třeba budu pro lidi, alespoň nějak užitený.

Třeba tím, že bych řekl: "Nad některými sračkami prostě není výhodné přemýšlet, ale to je každého věc nebo bych tomu rád věřil."

Je to sice asi rok na zpět, ale zmiňovat to budu ještě hodně dlouho. Minimálně sám sobě. Asi bych neměl chtít, aby to někdo pochopil, i když by to bylo fajn a vážim i těch, kteří se o to pokusili. Včetně těch, kteří se o to pokusí. Ten zážitek jsem si prožil já. Já svým vlastním způsobem a ten má každý jiný. Takové nesmysli jsou nepřenosné.

Jak rád říkám: "jsem rád, že jsem to přežil a to i přesto, že jsem jinou možnost, více méně neměl"