Oprostit bych se mohl

Zžíhají mě pochybnosti. Nemám strach stejně, tak jako nemám naději. Propadám zármutku. Nepředpokládám nic. Poslouchám úžasnou hudbu a těším se na to, až opět ráno vstanu a půjdu do školy. Pozdravím pár přátel. Zasmějeme se nevšedním vtipům, někdy mě samotnému. Já jsem ten, kdo se bude smát mě. Jenom já mohu skutečně poznat toho, komu se směju. Jen já. Nezajímají mě sračky. Myslí, že jsem stále tím, kým jsem vždycky byl. Jsem nezávislou osobností. Jsem sám sebou. Seru na konvence. Seru na někoho dalšího v mojí hlavě. Seru na jejich názory. Žili jsme pospolu jako bratři. Dnes říkám naserte si. V diskuzi se lépe přemýšlí. Diskuse uvnitř jedné duše není život, ale nikotinová náplast. Koho má kurva zajímat, že bych mohl udělat spoustu věcí, když zůstane jenom u řečí. Extrémistům bych to nedoporučoval. Mě snad ano? Mám tak jako každý jiný spoustu uměleckých sklonů, ale vyjadřuji se jako vědec s Alzheimerem.  Občas prostě nemám, co říct. Stačí malý rozruch a vše se vytratí. Mám rád pocit, kdy se na něco těším. Těším se, až zítra ráno vstanu. Pro mě je velmi zajímavé, jak jedna hudba dokáže odvést veškeré myšlenky. Jsem agresivní. Je na tom něco špatného? Není to náhodou pouho pouhá možnost?

V průběhu tohoto a minulého roku jsem sepsal asi stopadesát stran neskutečných nesmyslů, které popisují moje tehdejší myšlení. K většině názorů bych se dnes pravděpodobně nepřihlásil nebo mám jiný pohled. Tyto nesmysly, které se pokusím zveřejnit v průběhu tohoto týdne nevyjadřují můj součastný pohled na svět. Předpokládám, že mi to pomůže, když si to celé přečtu a zveřejním. Těžo se to čte. Možná, že bych k tomu měl vydat manuál, ale v zásadě nevyjadřuju nic vzvláštního. Před těmito texty jsem uvěřil bludu - teorii nepřímé nevědomosti. Byl jsem tehdy zamilovaný do jedné krásné holky z gymlpu a celý problém byl v tom, že jsem jí to nedokázal říct až těď po více než roku. Ke čtení to zkrátka příliš není:).

Když vím, že Kafka chtěl své dílo spálit, cítím jako bych k němu získal klíč. Najednou se mi začnou objevovat dosud skryté myšlenky. Jindy mě napadá až příliš mnoho možností, než abych si vybral jenom jednu. Nasrat. Můžu zemřít třeba za pět minut, tak jako kdokoliv jiný. Kafka mi možná připadá jako filosof.

Skutečně nevím, čím jsem si zasloužil takové pocty nebo žít tenhle život. Někdy opravdu nerozeznám, jestli se cítím jako naprostý chudák nebo král všeho. Obojí jsou dost na hovno pocity. Zná někdo ten pocit? Jako bych byl zodpovědný za celé lidstvo. Hnusná a zvrácená zodpovědnost. Asi jeden z nejhorších. Člověk by si mohl říct, že rozumem, poznáním se stane lepším. Já toho, ale tak málo znám a připadám si jako bych objevil nirvánu. Život není o tom, aby dával nějaký smysl (pokud mám právo nad tím přemýšlet). Jsem k sobě kritický. Nevím, kde jsem získal takovou schopnost. Připadám si jako bych toho vnímal až příliš mnoho než abych to mohl přežít. Připadá mi jako bych toho věděl příliš mnoho. Hledal jsem, a ani sem nevěděl co. Asi mi připadá, že kdybych, navázal nějaký vztah, měl bych toho až příliš mnoho. Kritika mého srdce mi naznačuje, že je to jeden z mých obranných mechanizmů. Já totiž nejsem člověk, který jenom „trpí“. Jsem také ten, který zažil pocit naprosté „nirvány“. Samozřejmě, že to souvisí s neurobiologií a hemisférami. Připadá mi, že jsem toho zažil až příliš. Nepřenosné pocity „štěstí“. Nevím, ale jestli jsem v realitě. Sám si neumožním, žádný vztah. Trestám se. Do psí prdele proč? Co skrývám. Zabil jsem snad někoho. Mám mít ze sebe strach? Věřím, že každý je tam někde uvnitř „genius“. Vím jaké to je, když mě někdo omezuje. Asi stále nedokážu odříct se svých „kamarádů“. Přežívám na velmi tenkém ledě. Strach mám. Jsem smutný z toho, jak sám se sebou zacházím. Třeba vnitřně dělám všechno proto, abych nenavázal žádný vztah. Cítím, jako by byli, moje dny sečteny. Ne proto, že bych byl tak v prdeli, ale prostě pro ten pocit, že jsem se dozvěděl vše „co jsem měl“. Je to nechutné. A ani jedlé. Nemám ani ponětí, jak můžu žít s takovými představami. Stále věřím, že tahle životní úroveň je ta nejvyšší. „Vyšší“ životní úroveň zná úplně všechno. Postrádá život. Jevy jako „nepřímá nevědomost“, pudy a „omezená vnímavost jsou klíčové. Chtěl bych říct, že tento život je fajn. Šašci ze čtvrtého rozměru by měli jenom nás. Jenom my, bychom jim dali, šanci žít. Nežili by. Věřím (pokud si nelži), že je tohle opravdu nejlepší. Mezi lidmi jsem na zemi. Když jsem sám, rozplynu se ve vševědoucí moudrost. Není to nic pěkného, i když by si to mnozí přáli. Všichni toužíme po tom, co nemáme. Je to přirozené.

Občas si skutečně připadám, jako bych umíral. Je to, jako kdyby, člověk pozoroval sám sebe, jak umírá a neví proč. Nevím, čím je to způsobeno. Je to, jako kdyby člověk pozoroval město, které sám vybudoval. Stavby jako by se najednou začali propadat vlastní tíží. Ten úžasný svět. Občas se projdu ulicí, kde jakoby nic ale v hlouby duše cítím, že je něco špatně. Sedím se zalomenýma rukama. Pozoruji vše kolem sebe a čekám, až mě napadne nějaká myšlenka, abych to všechno zachránil. Abych zachránil sám sebe. Je zvláštní, co v člověku může způsobit pouhý sen. Sen představuje přání, ale u mě tomu tak nebylo vždy. Kreativita přesahovala běžná přání. To by měla být moje záchrana. Snad jen propadám realitě a tento pocit je jenom průvodní. Nikomu bych to nepřál. Ani mé slzy nedokážou vyjádřit ten smutek z možné budoucnosti. Myslím, že bych mohl skončit tak, že se prostě ztratím, fyzicky tady budu, ale psychicky ne. Snad jen spěju k osobě bez rozšířené reality od iluze ke skutečnosti. Vždycky jsem si přál, být něčím výjimečný. Dnes si přeju být tak obyčejný. Věřím, že každý člověk je něčím výjimečný. Sám pro sebe a především pro ty druhé. Je to strašné. Připadám si jako bych se posunoval na nějakou vyšší úroveň. Posranou úroveň. Je to čirý hnus. Nikomu bych to nepřál. Je to děj, který nejde zastavit. Možná, že prosně někdo okusí nějaké ovoce, zemře a ostatní vidí, že to nemají žrát.

Už jenom v situaci, kdy se ptám, jak mám žít je něco špatně.

V každém případě to neznamená, že přes všechny ty hovna něco vzdávám. Snad jen já vím, jak to všechno bylo nebo jak to mohlo být. Nemám ani nejmenší tušení, co se mnou děje. Možná, že mám jenom neutuchající potřebu: být ponižován. Nemám ani nejmenší tušení, kde se vzala tato sračka. Připadat si, jako týden staré zvratky asi nezní zrovna velkolepé. Připadám si, jako nůžky, které se rozevírají před papírem. Myslím, že jsem byl zvyklí, že všechno dává nějaký smysl. Pokud něco snad smysl nedávalo, nedělal jsem si žádné rozpaky si něco vytvořit. Kdybych alespoň dokázal psát. Snad bych si mohl připadat něčím užitečný. 

 Nemám ani nejmenší ponětí, kam moje myšlenky směřují. Na jednu stranu se cítím mnohem lépe, ale stále cítím jakési vakuum. Občas mám sice pocit, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku, ale jak mohu poznat, co je z toho jen iluze.

Myslím si, že bych se přece rád naučil na zkoušku z politologie, ale jako bych tomu ani já sám nevěřil.  Možná, že jsem k sobě ztratil veškerou důvěru nebo se jen snažím ospravedlnit prokrastinaci. Tu užírající děvku. Samozřejmě, že mi udělalo velkou radost, když jsem si přečetl komentáře k mojí „básničce“, ale co z toho mám, když stále nemám podporu sebe sama. Přesto se cítím lépe. Moje myšlení se zatím nedostává do tak patových situací. Snad si už tolik nepřipadám jako gay. Snad se mi to daří zlomit na druhou stranu, ale vyhráno rozhodně nemám.

Moje vnitřní hodnoty jsou rozvrácené. Možná, že až zvrácené. Jako bych nemohl být nikým natož sám sebou. Snad začínám věřit v lepší zítřky. Snad konečně dokážu pochopit sám sebe. Realita mi zůstává skrytá. Možná že, alespoň sebe dokážu poodhalit. Když mně začali pronásledovat gayské myšlenky bylo to, jako by bylo v nádrži příliš mnoho děr, než nato, abych mohl jet dál. Prostě jsem se musel zastavit a poohlédnou se po jiném způsobu života. Přemýšlení úzce souvisí s kterýmkoliv krokem, který kdy kdo učiní nebo učinil.

Cítím, příliš svazující - tu zodpovědnost, kterou se snažím, na sebe navléknou. Otázka nezní, zdali se mám cítit jako Jim Morisson, nebo jako Masaryk. Otázka zní, proč se do psí prdele nemohu cítit jako Martin Schreiber a to i přesto, že když píši to jméno, připadá mi jako bych nevěděl, kdo to je. Jak se vlastně cítí Martin Schreiber a co z toho je jen iluze. Přesto že si dokážu, vytvářet svoji vlastní realitu nemyslím, že jsem zlomil úplně všechno. Co ze mě nakonec zbylo? Kupa výčitek prolitými slzami strachu? To ani nemám tolik odvahy žít dál? Co mi brání žít, když ne já sám?

Za těch pár komických let, co jsem prožil, jsem se naučil jednu důležitou věc. Téměř jakýkoliv problém byl o překonání strachu. Někdy jsem prostě sebral odvahu, ale někdy to muselo počkat až do doby, kdy nebylo jiného hnutí.

Připadám si prázdný, jako sklenice od okurků, jen ten zápach už nikdo neumyje. Nemám ani ponětí, kam bude dál směřovat můj život. Těžké časy jsem prožíval. Stále nemám vyhráno. Stále jsem ten, kdo bloudí. Je mi to líto, že to všechno muselo dojít do takových krajností. Nic neospravedlňuje volbu, kterou každý má.

Stále mám strach, jen tak žít. Vracím se do své minulosti. Pozoruji svět kolem sebe, jen abych neudělal nějakou chybu a to se mi stává osudným. Nikdo nemá právo mi přikazovat stejně, jako mě nic neospravedlňuje k tomu, abych já tak činil druhým. Ať už jsou naše životy předurčené nebo ne stále věřím, že na myšlenkové úrovni se dá leccos změnit. Říká se, že se člověk nikdy nezmění myslím, ale že pokud chce tak má na výběr, jakou cestou se vydá.

Tak moc jsem se snažil rozkrýt „teorii všeho“ až jsem nesnesl pomyšlení, že bych snad na nic takového přijít nemohl. Zapomněl jsem, že realita zůstává skrytá a na světě je více než sedm miliard vesmírů světů a realit. Zapomněl jsem, že já jsem jedním z těch sedmi miliard a odpálil jsem jakoukoliv svoji podstatu.

Možná že se považuji za člověka, který se ve světě neztratí. Měl bych se tedy cítit bezpečněji? Čeho se ve skutečnosti bojím? Smrti? To by přece mohla být dobrá zpráva.

Před nedávnem, asi tak měsíc zpátky jsem si říkal, že bude velmi obtížné popřít nebo vyvrátit „nepřímou nevědomost“. Dnes je vidět velký pokrok. Netvrdím, že „N. n.“ je úplně mimo. Jisté rysy něčeho nového, to má. Netvrdím, že nefunguje vůbec. Neplatí to pro smyslovou stránku ta je jasně daná. Intelektuální stránka je to mu oddaná nebo mi to tak alespoň připadá. I přesto že zorné pole mého vědomí, není nijak zvlášť široké, neznamená to, že nemohu nalézt odlišný úhel pohledu. Základem by pro mě mělo být oddělit intelektuální stránku od té smyslové. Myslím si, že to bylo téměř vždy propojené a co hůř ta intelektuální stránka měla navrch. Zároveň si, ale musím připustit jakoukoliv možnost.

Stále platí, že moje uvažování je založeno na přinejmenším dvou rozdílných úhlech. Není to, ale tak výrazné. Ano, je to stále, jako bych přemýšlel a najednou přijde někdo jiný s rozdílným úhlem pohledu z úplně jiného soudku, ale je to jako bych to byl já, jen s mírně odlišnou intonací hlasu a názory. Každý přece asi přemýšlí, podobným způsobem. Jinak by nikdo nic nevymyslel, i tak se ale můj způsob zdá výhodnější. V každém případě je to, pro mě významný pokrok. Rozhodně něco, co mi může dát naději, že dokážu sám se sebou žít. Možná že, je pro mě v součastné situaci důležité hledat kompromisy. Například na otázku, jestli jsem gay, je lepší si odpovědět, že jsem bisexuál a tak podobně. V mé mysli nebylo nikdy mnoho místa pro hledání kompromisů. Nejspíš mám takovou povahu, která se nezastaví před ničím a zároveň to může být přítěž.

Nemám, ani ponětí, co si vlastně myslím. Možná, že prostě, tak jako každý jiný hledám lásku a pochopení od druhých. Jenom jsem si to upravil do dost zvláštních poměrů. Nevím, proč mě to nenapadlo dřív, ale tak už to chodí, to jsem se naučil před nedávnem a nepřímá nevědomost je jenom pojmenování. Lidé na intelektuální úrovni žijí v nevědomosti a to je přece naprosto přirozené. Možná, že i já sám jsem to věděl a měl a možná stále mám strach z toho, že z této nevědomosti vypadnu. Najednou jsem dostal strach z toho, že se dostanu na nějakou úroveň nějakého posraného boha nebo na nějakou čtvrtou úroveň či co. Asi jsem k tomu neměl daleko a možná, že stále nemám. V „simulaci“ jsem, ale zjistil, že jsem už předtím (anebo právě při tom pocitu), že tam není nic víc než nic a zároveň všechno a to nemyslím, v žádném přeneseném významu, není to nějaké posrané klišé, nebo co já vím co.

To o co se snažili, někteří filosofové není nic moc, jednoduchého. Možná, že právě tohle je ta pomyslná nirvána. Možná, že kdybych byl na sklonku života, tak bych to bral, jako nějaký další životní postup, ale já opět říkám, že na to seru (na to vám seru). Ve skutečnosti jsem nezažil mnoho, jenom nasimuloval postavy z televize (a jejich zážitky). Prostě ten vnější pohled, pocit nebo něco takového. Možná, že až tohle všechno napíšu tak zemřu. A co jako myslím, že už bylo i hůř. Rozhodně to se mnou nebude tak jednoduché, jak se může zdát. Možná že si moje intelektuální stránka myslí pravý opak v tom případě jí říkám, že ji na to seru. Rád budu žít v nevědomosti se všemi strasti a nečekanými zjištěními, protože mě to prostě baví. O tom je život. Občas se snášet nad celým vesmírem a třeba i nad pomyslným bohem nebo šašky z nepřímé nevědomosti není vůbec špatná změna. Tedy alespoň v té vnější simulované rovině. Vlastně si říkám, že jsem zase vyhrál. Já su na tom líp. Nemám ani potuchu, jak by se cítil bůh, ale předpokládám, že by patřil do stejné kategorie, jako ti světélkující do všech rozměrů vidící pitomci. Je pravda, že taky nevidí všechno úhel pohledu z vnějšího obsahu koule, prostě nevidí úplně všude, jenom mají trochu komplexnější uvažování. Možná, že by ten náš pomyslný bůh viděl právě vnitřním (obsah koule) úhlem pohledu a že by tak nějak obepínal zemi nebo celý vesmír. Pro takové šašky, by ale možná jediným smyslem hraní šachů právě s lidmi, kteří svým vědomím neobsáhnou tak komplexní úhel pohledu, jako ti šašci. A mimochodem právě tohle mě zachránilo. Moje vědomí obsáhne jenom část těchto informací. Prostě jenom výseč ne celou kouli. Díky tomu jsem stále tady a samozřejmě díky svojí povaze, která stejně všechny nakonec pošle do hajzlu. Nedivím se, že bych se chtěl nějak vnitřně zabít tedy možná z intelektuální stránky. Já ji na to seru.

 Co je pro ně smyslem bez nevědomosti?

 Vlastně jich tak trochu lituju. Ale oni si už nějak proradí třeba si hrají s lidmi nebo jim stačí nás jenom pozorovat a nic jiného nedělají, než se nám od rána do večera smějí. Možná, že ne všichni zaobírají tak rozsáhlí úhel pohledu. Možná, že ten, Kdo vidí všechno totálně komplexně, je jenom jeden a má smysl v těch druhých nebo jenom přes ty druhé, kteří žijí v nějaké malé nevědomosti. Prostě si to nějak zařídili, aby jim to fungovalo. A co jako? Tohle má být vyšší životní úroveň? Tak to nic moc. Stále si myslím, že lidé jsou na tom líp. Tam dál už nic jiného, než supr Milane, není. Prostě mají smůlu. Anebo su jenom já nasraný, že jsem se mezi ně nedostal a teď jenom hledám nějaké důvody, proč by oni neměli byt „životně výš“. Možná ano, ale nemyslím si to. Je to zatím ta nejlepší vyšší životní úroveň, jakou si dokážu představit.

 A ano. Realita, naštěstí zůstává skrytá a nevědomost vládne i pro mě. Ale i přesto říkám naserte si. Já nejsu úplný idiot, abych jsem se jen tak poddal natož, abych se poddal sám sobě. Nasrat. To je přece moje heslo.

Ano, jako základní výhodu a zároveň nevýhodu vidím lidské vědění, ať už je komplexní jak chce. Může být komplexnější a zároveň může obsahovat více jednotlivých „lidí“ nebo prostě jednotek, které spolu nekomunikují přímo. Tedy okamžitě, ale jak si verbálně nepřímo, tak jak když lidé spolu mluví a může docházet k celé řadě nepřesností, protože se přenese jenom část a to je dobře umožní to celou řadu chyb a nevědomosti.

 Nějak takhle to podle mě funguje v mozku. Moje názory nebo jakési úspěchy vycházejí z toho, že se to umě různě střídá různé kombinace komplexnosti pohledu a více entit (lidí) v jedné hlavě alespoň pravá a levá hemysféra je oddělená, tak že alespoň tam by se dalo možná něco najít nebo taky ne. To už je každého věc. No a prostě, jak se mi to střídá, tak občas nějaký ten úhel pohledu se mi uloží do podvědomí a já tím pádem si něco vytrhnu a tak dále je to proces strašně na dlouho, ale muže mít svoje výsledky.

Celou řadu otázek bude lidstvo za pár let řešit a to především díky virtuální realitě a samozřejmě díky přemýšlejícím robotům, ale také a nato opravdu pozor bude možné různé rozšiřování mozku. Asi spíše půjde o tu komplexnost než o přidávání dalších entit, lidí tedy jiných úhlů pohledu, ale na tu komplexnost by se měl dát větší pozor, protože po nějaké úrovni, která je pro každého jiná, člověk přestane být člověkem a posune se někam k těm šaškům ze čtvrté úrovně. Myslím, že to bude stát mnoho zmařených lidských životů. Každý tam možná, bude chtít, vidím to na sobě. Cesta zpět už ale není. Já jsem se tam snažil dostat s něčím jiným a mohl jsem se z toho možná tak akorát zbláznit, což mě stejně pokud jsem se už nezbláznil dávno, čeká. Ale stejně řeknu a co jako. Nasrat.

Možná že jsem se úplně pomátl a mluvím o něčem, co je úplná hovadina, ale mě to dává nějaký smysl a dokud někdo nepřijde na lepší argumenty, budu tomu věřit, tak to alespoň zatím vidím. Rozhodně netvrdím, že mám pravdu. Realita zůstává skrytá. Nevědomost vládne. Tak to má být. Bylo napsáno tisíce knih. To je prostě pořád dokola a co jako? Tak už to ve světě chodí nebo si to alespoň myslím. Já jenom dávám nějakou možnost úhlu pohledu, která dává pod určitým úhlem pohledu smysl. Takže si naserte. Život je fajn a mě nebaví jen tak sedět neustále na tom samém. Baví mě si to přikrášlovat, i když za to jsou už hold následky. To je život.

Blbě se mi, ale bude dostávat mezi lidi mezi vrstevníky. Zajímavostí je, že jsem chtěl, napsat, že chci vracet mezi lidi nevím, ale jestli se mám kam vrátit. Snad bych se mohl pokusit vstoupit. Možná, že moje místo není nikde. Možná že jsem se díky svojí posrané nenažranosti stal jakým si mezníkem. Vtipné je, že to všechno začalo totálním nepochopením a potom jsem jenom přidal plyn, protože mi to přišlo zajímavé nebo jsem tam dokázal najít jakési pochopení sám od sebe. Nemám, ani tušení, jak to bylo, ani kdy to bylo. Dobře mi tak.

 Kdybych se prostě zařadil do davu a přijal bych celou řadu věcí nemusel jsem se dostat do takových sraček. Ještě, že z toho obviňuju sám sebe, protože mezi teroristou a mnou stojí právě tato hranice nebo nějakým zabijákem, co vejde do školy a všechny tam postřílí a to není nějak zvlášť silná hranice. Nebo mezi hitlerem (chtěl jsem napsat velké písmeno a přitom seru na písmena úplně všude) a mnou je třeba právě výchova, která ze mě snad neudělala zrůdu. Zrůdu jsem ze sebe udělal sám. Snad to tak budu vidět dlouho, ale člověk nikdy neví, co mi přejde přes nos. Snažím se být sám sebou. Snažím se být tím člověkem, kterého jsem vždycky odmítal. Co já vím, kdo to je? Snad já? Ale co mi na to řekne moje intelektuální stránka nebo moje super ego, to fakt netuším.

 Dnes si říkám naser si ty kurvo. Ale jak s tím naložím, to už je další otázka. To super ego je součástí mě. Já jsem ta intelektuální stránka i ta smyslová, takže co jako? Kompromisy, to je to slovo, co stále neznám a co se teprve učím.

Tak či onak mi připadá, že můj způsob uvažování je, až příliš zkurvený, nevím. Zatím se zdá, že se více méně všechno zlepšuje, ale je to stále jako bych tomu sám nevěřil. Pokusím se samozřejmě vymyslet pár triků, ale smířit se s tím vším, když je navíc minimální naděje, že to tak všechno je, bude velmi obtížné. Co bych vlastně měl říct sám sobě, že jsem skočil na špatnou kartu. Kdybych to neudělal, nikdy bych nepřišel na to, že může být něco špatně.

 Co je vlastně špatně?

Co mi vlastně brání, abych mohl žít dál? Co je jinak? Přece jsem prošel velmi těžkým rozhodnutím a to jestli se chci, se nějak zbavit těch sraček nebo ne a co jako čekám? Možná že mám jenom pocit nějakého vakua, které potřebuju něčím zaplnit. Ve velmi obtížných situacích se to stejně vrací. Ale už jenom přiznat si to, je tolik věcí, je prostě obtížné. Vyrovnával jsem se s kde čím. Jsem zvyklý na tlak, ale možná, že ne na vakuum a co jako stále žiju.

Ani já sám vlastně nevím, co chci říct.

 Knihovna, ve které hledám odpovědi je až příliš rozsáhlá. Jsem schopný v jednom okamžiku se zaměřit pouze na jednu knihu, na jednu stránku, pouze na jedno jediné slovo. Jak zní odpovědi na moje otázky? Nevytvářel jsem si náhodou svoje vlastní odpovědi? Jak tedy dokážu rozluštit pravdu?

 Více méně jsem ochotný se smířit s tím, že realita zůstane skrytá. Komplexnost nikdy nebude dokonalá. Což je přeci dobře. Tedy pro život.

 Na některé otázky je lepší neodpovídat, pokud si chci zachovat sám sebe.

Nemám ani ponětí, o co mi vlastně jde. Pletou se mi myšlenky. Více méně nejde o nic závažného, ale po nějaké době prostě každý ztrácí sílu a začne být unavený. V podstatě řídím velmi rychlé auto, ale stejně tak, jak silně šlapu na plyn, držím v ruce zadní brzdu. Ta nerozhodnost, mě bude stát mnohem víc, než si dokážu připustit. Jako obvykle.

Možná, že je to opět o nějakém kompromisu. V mojí mysli se možná nachází mnohem víc osobností, než jsem si schopen připustit. Rád bych se všemi setkal a prostě si promluvil. Rozhodně jsme všichni zažili celou řadu zajímavých zážitků. Jsou to moji kamarádi, ale myslím, že po těch letech nastal čas. Je mi to líto, ale tak už to občas chodí. Já už nadále nejsem schopný nebo ochotný žít ve světě neskutečných možností. Není tam smrt, není tam život, nic se tam nerodí jenom myšlenky.

 Na vynález čehokoliv nebo na řešení komplikovaných problémů to rozhodně není vůbec špatné, a kdybych náhodou programoval psychiku nějakého robota, rád využiji všech zkušeností, které jsme spolu prožili. Možná, že bych se rád podíval do skutečného světa. Pro mě je velká škoda, že se všemi nemohu sejít a prostě si to všechno vyjasnit. Každý by potom mohl odejít svou vlastní cestou. Každý by si potom mohl dělat, co by chtěl. Něco takového je, ale naprostý nesmysl.

 Siamská dvojčata taky od sebe neoddělíte jen tak, že vezmete první ostrý nástroj, který máte po ruce. Je to velmi komplikovaná operace, která zabere mnoho hodin. Pro mě je to, ale komplikované svou nehmatatelností. Je to, jako když se o něco snažíte ve snu. Ne, že se probudíte, to ještě není taková hrůza. Ale prostě se o něco snažíte a najednou se vám z ničeho nic úplně změní prostředí a vy si najednou říkáte: „Do psí díry k čemu to všechno bylo, když se to během pramálo sekund změní.“

 V mysli je to ještě úplně jinak, ale co z toho.

Netvrdím, že ještě před pár měsíci jsem neviděl absolutně žádnou cestu, jak z toho ven. A musel jsem prostě čekat, dokud na něco nepřijdu. Skutečně to nebylo nic jednoduchého a dívat se na seriály bylo to jediné, co dokázalo zaměstnat většinu mých vědomých smyslů, tak abych nevnímal superego a do nevědomí neposílal další kupu sraček. Nejtěžší práci v tomto smyslu odvede vždycky nevědomí. Z vědomí dokážu posílat jenom zbožná přání, ale to je tak všechno.

Prostě to dosáhlo takové úrovně, že mi nezbývalo nic jiného než čekat a doufat, že mám pravdu. Držela mě jenom zatracovaná minulost. Věděl jsem, že už dříve to nebylo vůbec nic jednoduchého a že se všechno nakonec nějak vyřešilo samozřejmě s mým velkým přičiněním.

Ale i tak se všechno jakoby komplikuje a s přibývajícími zkušenostmi řeším čin dál více obtížnější a čin dál více méně hmatatelné průsery a to fakt nikomu nepřeju. Prostě při představě, že to co řeším ani není skutečné, natož vůbec podstatné, tak se mi dělá mdlo.

 Nemám nic proti tomu, že vždycky budu něco řešit a především sám se sebou a že to třeba nebude hmatatelné a co jako mám se z toho posrat nebo co? Nikdo tady do psí prdele nebude věčně. Mě třeba zítra přejede auto a najednou na chvilku zjistím, že si ty všechny „problémy“ můžu tak akorát strčit do prdele. Každý má nějaké posrané problémy. Je mnoho lidí, kteří trpí soustavnými depresemi a tak podobně a co jako mám se z toho posrat. Já rozhodně se necítím, jako nějaký chudák. Prostě jsem nikdy nenašel to řešit jinak, než jak to všechno stále řeším. A ani zdaleka není po všem. Sračky jsou strašně na dlouho a vyžadují absolutní pozornost a já ani jednu z těch vlastností neovládám nijak zvlášť. Muselo to prostě dojít až tak daleko, že jsem si začal myslet, že jsem gay. Což by v mém případě byl vtip roku. Ale i tak kritická stránka mojí povahy přinejmenším na intelektuální úrovni dokáže dělat divy. A stále to taky není úplně oukej. Kritika říká, že je třeba všechno prověřit objektivně a ze všech úhlů pohledu. Akorát ta kurva nemá ani ponětí kdo ji „platí“ a že okecat se dá úplně všechno, prostě argumenty se neptají, na čí straně pravda stojí. Prostě staré známé: tak dlouho se mele lež až se z ní stane pravda. Lidská mysl není tak přímočará a jasná, je to kvantový počítač se vším všudy.  Prostě se dá udělat spousta věcí, ale je to příliš na dlouho.

Samozřejmě, že mě to všechno beru, že v tomto věku člověk stojí na rozcestí a kdesi co si. Šak já taky neříkám, že jsem někdy řešil něco jiného než kdokoliv jiný ženy, kamarády, životní cesty, život, nějaké smysly a kdoví, co ještě.

 Oukej to je přece normální, ale mě připadá, že jsem chtěl, ještě něco navíc. A navíc pro mě bylo přirozenější některé věci přehánět. Moje životní energie přece v prvé řadě přicházela od žen, ale já jsem ji využil dost zvláštním způsobem a občas i tak trochu nad poměry a to není zrovna málo. Prostě jsem si řekl, že stačí vysát moji představivost a bylo mi jedno, jaká bude kocovina ráno. Prostě hlavně, že si užiju jenomže, já jsem si užíval na myšlenkové úrovni ne v reálu a ta energie se nedá doplnit z představ nebo snů, ale z reálného života a na to jsem evidentně sral.

 Ráno po pařbě jsem litoval, ale při první příležitosti jsem zase vyzdvihl intelektuální stránku nad realitou. Co z toho asi tak mohlo, vzniknou, než průser neskonalých rozměrů, který navíc ani nemá řešení. Já nemám, jako obvykle žádné tušení, jestli to tak je, ale co já s tím? Nějak si opovědět prostě musím. A to i přesto že nemusím vůbec nic.

Tak jsem prostě šel a najednou mě prostě napadlo, že prostě chci přijít na teorii všeho. Co na to do psí prdele říct. Ne, že by to snad nešlo nebo že by to byla ztráta času, jak říkal jeden psychiatr a to nejde pokud člověk má dostatečně rozvinuté kritické myšlení a nebere věci na příliš velkou váhu. Prostě že si sám ze sebe dokáže udělat srandu. A pár dalších nezbytných nesmyslů, bez kterých je člověk jen obyčejný blázen nebo nějaký jiný pošahanec.

A co jsem z těch vlastností měl já? Jenom potřebu uspokojit své vlastní tužby, tím nejabsurdnějším způsobem, jaký mě zrovna napadá. Kritické myšlení bylo postaveno na velmi účelových základech a stále je, a pokud budu nadále lidskou bytostí tak pořád bude. A s vírou se i humor ztrácí nebo omezuje. A navíc jsem na to všechno neměl jakoukoliv podporu energie k vůli, které jsem to dělal, takže jsem stál ve vzduchoprázdnu.

 Prostě jsem neměl jistotu, ke které bych se vrátil tu podporu z vnějšího reálného světa. Té zkurvené vnitřní lásky a pochopení. Můžu být rád, že jsem to vůbec přežil. Možná, že jsem s vytvořil nějaký samodestrující systém. Protože sebevražda je jaksi příliš jednoduchá obzvlášť, když nějak moc nevěřím, že je něco na druhé straně. Takže smůla pro všechny včetně mě. Prostě nasrat.

 Vznikla z toho jenom intelektuální rychlokvaška, kterou jsem nazval nepřímou nevědomostí. A co jsem, neuděl v záplavě radosti? No jasně okamžitě jsem tu intelektuální sračku aplikoval do smyslového prostředí.

 Prostě idiot. To by mohlo napadnout, jen naprostého vola. Prostě jeden velký vtip. No a co se nestalo nejen, že to nefungovalo, ale já jsem si najednou pomyslel, že by to snad mohlo vyhladit celý svět. Jedna teorie a taková zodpovědnost.

Ano, pokud by to snad naneštěstí někdo vzal ze stejného úhlu pohledu bez povahy, kterou mám já a která mě stejně ze všeho nakonec vyseká. Tak by to mohlo být skutečně nebezpečné naštěstí je na světě víc, než sedm miliard vesmírů a tam ty lidi v pralese přes všecky ty informační technologie a ty jednorázové pleny, které nosí náčelníkovy děti, vůbec nezajímá, co si já myslím a možná, že mě to může srat, jak jenom chce, ale je to dobře takže nasrat.

V každém případě to pro mě není, ještě nějaká výhra, že si mohu snad připustit cokoliv. Na druhou stranu, bych bez té n. n., neměl sebemenší potřebu řešit denní snění a jiné sračky. Což je jako vždy poměrně vtipné.

Samozřejmě, že mi bude chybět relativita nebo se jí nikdy nezbavím, ale co já s tím? Snad mám právo i na vlastní rozhodnutí. Jestli chci podvádět sám sebe, tak alespoň, tak abych o tom neměl ani páru. To je problém nevědomí ne můj. Tak ať si nasere.

Člověk prostě vnímá svět jenom určitou výsečí. Takové by alespoň mohlo být naše vědomí. Tedy lidské. Ne, naše ve smyslu nějaké „rozšířeného vědomí“ (více lidí v jedné mysli).

 Co na to říct a neurazit a to především sám sebe, protože mi ty všechny sračky začínají lézt krkem.

Prostě bych se snad mohl naučit sám se sebou žít. Dělat si to, co budu chtít já. A ne, co moje intelektuální stránka „vykalkulovala“. Na to jí seru a je mi jedno jaké to pro mě bude mít následky. Ta děvka absolutně neví nic o životě a už vůbec ne o mě. Je to součástí mě a nejspíš je na mně, abych nalezl kompromis s mojí převahou.

Nejradši bych to všechno poblil a řekl bych, že sou to sračky i přesto, že jsou to moje blitky a ještě před pár prchlivými okamžiky to bylo součástí mě.

Co jako teď mám dělat?

 Mám zase čekat, až mě napadne žít si svůj vlastní život? Možná, že by to byl opravdu skvělý nápad, ale jak se znám zase mě napadne nějaká neskutečná hovadina podpořená jedním z mých manických stavů, které začínám mít až po krk a skoro oslavuji jakoukoliv depresi, protože mi to připadá reálnější, což je smutné.

Nedokážu být upřímný, ani sám k sobě. A to jsem si kdysi představoval, že jsem snad nejupřímnější člověk na Planetě. Supr Milane. Co teď mám? Mám vůbec sám sebe nebo jenom nějakou pochybnou slátaninu z masa a kostí? Nemám ani ponětí.

Já nepotřebuju nutně odpovědi na všechny otázky světa (teda konečně), ale i tak by se mi občas nějaká odpověď sekla.

Možná, že bych se jenom mohl po čtrnácti propocených dnech umýt, protože smrdím, jak čerstvé hovno v létě. Mimo jiné jsem si alespoň ostříhal nehty. Mým jediným štěstím je akorát to, že tyto sračky nepíšu na blog Idnes.cz.