Lucie, nač krátko máš dolů,
pro ty, co chtějí být spolu.
Podnikneme cestu dolů,
tam začneme si spolu.
Kterak bouře brání nám
mám strach - usínám.
Raději pospěšme, přitom říkám
nežeň mě.
Rozumím ti snad jen vesnu.
Probudím se, klesnu.
Na kolenou prosím,
promítnu stín.
Propadnu záři,
avšak z žírá mě stáří.
Propadnu potupě,
přesto směji se potupně.
Vím, nač tolik mluvíš,
přeci pochopit se musíš.
Líbáš mě klidně a bezradně.
Strach vloudil se ti pod práh,
i když vlídně zametáš.
Já pochopit tě můžu,
sám ti, ale nepomůžu.
Sama přeci víš, kam pomalu kráčíš.
Já snad našel jsem,
ty však kráčíš lesem.
Bez ducha a cíle zbývá ti jen píle.
Zastav se, rozhlídni se, pohlédni.
Ráno po poledni. Kroky kráčí.
Vítr vane. Říkáš mi kamaráde.
Já přeci usmívám se. V duši klid.
Nehoním se.
Propadám v duši tvou.
Ponurou a tmavou.
Ty však záříš, plápoláš.
Sama sobě nadáváš.
Citlivě propadáš.
Klid, ticho jen mi dva,
propastná příroda.
Bije ti srdce radostí,
myšlenky máš plné neřestí.
Já však ptám se,
kam až zavedeš mě.
Jsem stín ve tvém orloji.
Jsem propast mezi těly.
Přírodě tak sladce je.
Třeba, že ji neslyšíš – uspěje.
Nám dává naději, tvůj dech peřeje.
Propast mezi touhou a tvým tělem.
Upadám se slovy. Pro tebe.
Tvá duše tlačí krůpěje.
Máš strach pro sebe.
Tu tíži nesem spolu,
před branami jezer - dolů.
