Malý podzemní podnik, který probudil mou přítomnost. Mnohokrát jsem si říkal, že bych zašel do nějaké hospůdku a nasál atmosféru.
To ale není pravý důvod, proč jsem přišel. Chtěl bych se věnovat sám sobě. Rád bych se lépe poznal. Je příjemné, že si můžu kdekoliv vytáhnout mobil a připojit malou bezdrátovou klávesnici. Nerad píši ručně, protože to nemůžu přečíst. Pro publikování je mnohem výhodnější psát rovnou elektronicky.
Je fajn objednat si espreso a poslouchat příjemnou hudbu. Zrovna je tu instalovaná výstava jedné zajímavé fotografky.
Jen tak se zastavit, zpomalit, podívat se kolem sebe. Svítí slunce. Město žije poledním klidem.
Už jsem absolvoval podobné psaní v brně. V jedné kavárně jsem si dal čaj.
Někdy se ptám, kolik lidí si najde čas, jen tak posedět se sebou samým. Ani já nejsem nijak věrný klidu a pohodě. Jsem člověk plný barevných kontrastů a jen s těží představitelných paradoxů. Psaní při podobné atmosféře mě uvolňuje. Jsem sám v klidné hospůdce a popíjím kávu. Jen já a poje káva.
Zlín pro mě přestavuje spojení s rušnější civilizací a městským duchem, který ve Vizovicích mnohem více propadá okolním lesům.
Těžko se mi přemítá nad mou budoucností, protože vím, že ji mám ve svých rukou. Mnohokrát jsem si ublížil, díky tomu se těžko vracím na stále stejná místa v mých vzpomínkách. Kdysi pro mě byla minulost nechtěnou představou o něčem, co už se více krát nesmí opakovat. Jen budoucnost měla výsadní právo příjemných pocitů a nikdy jinak. Až později jsem našel jedinou útěchu, protože se budoucnost se zahalila mračnem.
A takhle to prostě někdy chodí. To co pro mě bylo dříve útěchou se stalo mým nepřítelem. Podobně jako denní snění, které mi umožnilo prožít krásné chvíle, přestože jsem byl osamocený ve svém vlastím světě.
Strach, pohodlnost, neutuchající lenost. Tyto atributy mnohokrát rozhodly o mých činech. Ne to já jsem rozhodl. Já jsem stál u kormidla.
I kdyby nic z toho co píšu, nebyla pravda, nemyslím si, že by to bylo podstatné. Moje osobnost podobně jako každá jiná je tvořená prchlivou hmotou. Někdo by mohl říct, že snad živou. Proč ne. Mě spíš připadá, že se jedná jen o obrovské seskupení informací, které se neustále vyvíjí. Stále se něco stráví a stále něco přibývá. Je to nekonečný proces, až dokut srdce neutichne. Zajímavé je, že se mohu zastavit ve své každodennosti a popřemýšlet. Navíc to mohu sdílet, přes internetový blok. I když ne každému mám co říct. To ani nemohu, protože by to nebyl „fér“ vůči ostatním, kteří se také snaží, něco sdělit.
Někdo by mohl říct, že se jenom přetvařuji, že ze sebe dělám něco, co nejsem. Možné to je. Třeba v psaní jsem se inspiroval seriálem Californication. Spíš jen tak zkouším dokud, ještě mohu, anebo dokut chci. Původně jsem chtěl zkusit úplně všechno. Chtěl jsem být jako kdokoliv, na koho jsem si jen ukázal. Myslel jsem si, že každý může být kýmkoliv. Rozhlašoval jsem, že stačí chtít. Asi jsem se jen šeredně zmýlil, ale dnes o proti tomu věřím, že každý dokáže být sám sebou. Tou neuchopitelnou v čase proměnnou osobností. Vidím kolem sebe spoustu výroků typu. Buď sám sebou. Najdi sám sebe a podobné sračky. Něco takového chce ohromnou odvahu. A někdo to nedokáže celý život. Možná stačí jen být sám se sebou spokojený. Já jsem neurotik, který se teprve léčí. Cesta, kterou procházím, není snadná a především se téměř nic neděje ze dne na den. Mnoho let mi trvalo, než jsem si vůbec připustil, že by snad mohlo být něco špatně. Ale to nestačilo, protože dalších pár let trvalo, než moje situace došla do extrému, ve kterém jsem už téměř nebyl ochoten dál žít. Teprve poté jsem se rozhodl, že překopu své dosavadní myšlení. Prakticky ze mě zůstala jsem kostra se jménem. A právě tato fáze stále trvá pro změnu opět už nějaký ten rok.
Možná je lepší zastávat postupný v podstatě velmi konzervativní přístup, který zabraňuje extrémním změnám. Není však pravda, že mě občas sem tam nějaká ta krvavá revoluce nepostihla.
V přírodě můžeme pozorovat postupnou evoluci, která může trvat miliony let. Přesto můžeme být svědky vymírání, což bychom mohly nazvat spíše revolucí. Mě spíš připadá, že dlouhodobá evoluce prožije, mnoho velmi krátkých zvratů, kterým se jen těžko dá přizpůsobit. A proto to bolí.
